Děvčata na výletě

Právě jsem se zaměřila na ten drátek, který byl evidentně vypadlý z toho chumlu drátků tam, když mě překvapil zezadu manžel a s tichým: „co si myslíš, že děláš?“ mi jemně vykroutil z ruky šroubovák.

„Spravuju to.“ Odsekla jsem umíněně a snažila se nasměrovat drátek dlouhým nehtem. Alan mě plesknul přes ruku a trpělivě, jako malému dítěti vysvětloval: „je tam proud, miláčku...“

„Není, proto to spravuju, ...“

„Ano, ale to musíš nejdřív vypnout z elektriky, opovaž se na to sáhnout, jdu to vypnout na chodbu.“

Trucovitě jsem dala ruce za záda a dívala se, jak to opravuje.

„Nemáš co na práci?“

„Ne, mám dovolenou a o dovolené nepracuji“

„Tak se něčim zabav, třeba si udělej výlet, ale proboha NIC tu nespravuj.“

Dobrý nápad, přemýšlela jsem chvíli, a pak zvedla telefon a volala kamarádkám.

Za hodinu jsem dotáhla svou výletní tašku k Jitce. Její manžel Láďa jí právě vysvětloval, kam se leje benzín. Nechal jí, ať si to zkusí sama otevřít, spokojeně pokýval hlavou a z kapsy vyndal klíčky. Že by se mi to zdálo, nebo je dával z ruky velmi nerad, Jitka mu je nakonec netrpělivě vyškubla.

Jitka je jako já drobná blondýnka vypadající křehce a nevinně. Jako že si myslím, že máme dlouhé a štíhlé nohy, tak to není nic proti Ireně, která má o patnáct centimetrů víc , než my.

Irena má postavu Bárbíny s dlouhýma tmavýma vlasama, obličej s něžným pršáčkem a ještě nevinnější výraz než my dvě. Ale nesmí promluvit. Její hlas je nezvykle hluboký, někdy drsně zachraptělý, jako by šedesát let kouřila Startky. O jejím smíchu ani nemluvím, kvůli tomu jsme s ní přestaly chodit do kina. Ten se podobal smíchu šílené čarodějnice v deliriu. Nakonec jsme jí zakázaly radši na veřejnosti mluvit, protože většinu jejích výrazů by televize vypípala. Irena byla totiž vychovávána bohémskou babičkou a nikdy si nebrala servítky. Modely, co nosila na sobě, byly geniální a dokonale jí padly- šila jí je její šílená babička.

Irena právě přicházela. Jednoduché bílé šaty nad kolena se jí vlnily  tam,  kde mají a zvýrazňovaly to, co mají. Nádhernou chůzí se šinula k nám a Láďa zapomněl zavřít ústa.

„Proboha, jak to děláš, prosím tě?“ Myslela jsem její vyzývavou chůzi a úžasný vzhled.

„Jednoduše, potáhneš a vyfoukneš, jako když kouříš starýho...“ Podávala mi cigaretu.

„Bože, to jsem nemyslela.“

„Kde máš věci, nádhero, jako náhradní spodní prádlo a noční košili?“ Vyslýchala jí Jitka, celá zvědavá.

„Jo, spoďáry nenosim a spim nahá.“ Líně nás ujistila a zamrkala na Láďu, který zrudnul.

Po cestě Jitka začichala: „Cítim spáleninu, Blani, podívej se mi,  až zastavím u benzínky, jestli mi nevaří něco v motoru...“

„Jo, to už jsem jednou viděla, Alan odšrouboval takový víčko a vyvalila se pára, to zvládnu.“ Snaživě jsem kývala hlavou.

U benzínky Jitka dovedla otevřít ten otvor na benzín, ale hned se rozplakala  místo toho, aby tam lila benzín. Nechápavě jsme se na sebe s Irenou podívaly.

„Když já nevím, kterou hadici...na co to může jezdit...“ Štkala Jitka.

„No, zkus benzín“, chytře jsem jí poradila.

„Ale tady je napsáno-super, speciál, naturál...“

Podívala jsem se bezradně na Irenu.

„Bych jí poradila, ale jde jí pomoct nějakej Belmondo.“

Mladík od vedlejšího stojanu jí ochotně natankoval a Jitka mu zvedla ego, když prohlásila, že by to bez chapa nezvládla.

„Ty víš, co se tam tankuje?“ Otočila jsem se dozadu na Irenu.

„Ne, ale hadice, která tam nepatří, tam nepasuje.“

„Co ten motor?“ Zeptala se mě Jitka.

„Nó, víš, já otevřela kapotu a nebyl tam...“

„A není vzadu?“ Znejistěla Jitka.

„Klíd, Jitka jela se zataženou ruční brzdou, už jsem to spravila.“ Hučela Irena a soustředěně prohrabávala kabelku. Náhle vítězně zavýskla a vytáhla placatici.

„Co to je?“ Jitka jí podezřívavě pozorovala v zrcátku.

„Sem lohla dědkovi...“ Olizovala se Irena a podávala mi lahev dopředu.

„A co já?“ Fňukala Jitka

„Ty kušuj a řiď“. Dostalo se jí odpovědi.

Náhle Jitka dupla na brzdu a já polila palubní desku lihovinou.

Stavěli nás policajti.

„Paní řidičko, můžete nám ukázat doklady a“...začenichal znalecky policajt- „Koukám, že dámy pijí alkohol..., tak si ještě dýchneme...“

Irena smutně otočila lahví a dodala: „dámy už dopily...“

Když mladší z policajtů nenápadně cvrnkal do detekčního přístroje v domění, že je rozbitý, protože aroma, linoucí se z auta bylo usvědčující, Irena se rozesmála....

„Něco je vám k smíchu?“ Chtěl vědět dotčeně ten starší.

„Jo, on...“ Ukázala na kolegu.

„Promiňte, ona je normální...(Irena doložila její slova svým smíchem šílené stařeny v posledním tažení), skoro...JEN SI ZAPOMNĚLA VZÍT SVOJE PRÁŠKY NA HLAVU!“ Zaječela Jitka dozadu do auta.

„Jeďte, prosím vás,“ mávnul rukou polda.

„Tam je místo!“ Hlásila jsem Jitce na parkovišti.

„Není.“ Odtušila stroze Jitka.

„Až uvidíš místo tak na tři auta, tak to je ono, tam se strefí“ Vysvětlila mi Irča.

Hotel, kde jsme se ubytovaly, byl jeden z lepších, dokonce ve výtahu byl chlapec, který ho obsluhoval. Irena opět zabodovala, když si tam s blaženým povzdechem vytáhla obratně podprsenku zpod šatů. Chtěla jí přidat na hromadu balíčků, co nám ten chlapec nesl, ale výhrůžný pohled Jitky jí zarazil.

Restaurace v přízemí vypadala útulně. Tři piva, zněla naše prozatimní objednávka, než nám donesou jídlo. „Takže tři malá pivánka...“ Psal si číšník. „Velký..., mám ráda velký...“ Promluvila vedle něj zasněně Irena a nasadila hluboký sexy hlas. „Hrmm“, zachrchal zrudnuvší číšník, „takže velké...“

Piva jsme vypily skoro hned, ale nevím, jak to ti chlapi dělají, hned se mi chtělo čurat. Musela bych ale projít okolo baru, kde seděli jen chlapi a navíc nás nestoudně okukovali. Irena šla teda se mnou. Z barové stoličky seskočil jeden kravaťák a slušně se nás zeptal: „Dámy, kam jdete?“ Asi nás chtěl pozvat na drink.

Irena ustoupila, prohlédla si ho odshora dolů a s jasnou výslovností do ticha pronesla: „Vychcat.“ Jeho reakci nevím, utekla jsem na toalety.

„Proboha, to sis nemohla něco vymyslet,...“ Naříkala jsem.

„Má štěstí, že se mi nechtělo srát.“ Odsekla mi Irča.

Na stole přistály malé skleničky tvrdého alkoholu. „To je od tamtoho stolu.“ Ukázal číšník na stůl pravděpodobně s cizincema.

Když je přinesl potřetí, vyřídil nám, jestli si nechceme k nim sednout.

„Proboha, vždyť jsme vdané, teda kromě tebe“- myslela jsem Irču.

Irena si přitáhla číšníka za kravatu a zaimprovizovala: „Vyřiďte jim, že ona je panna a zůstane do svatby. My dvě jsme tu proto, abychom jí hlídaly a mohly říct jejímu prachatýmu manžílkovi, že je ještě nepolíbená.“ A ukázala na mě.

Za chvíli se vrátil číšník se vzkazem, že to nevadí, že jim ho můžu vykouřit.

„Rozbiju jim držku!“ Zvedala se Irena. Stáhly jsme jí zpět a byly si vědomy, že je toho schopná. Radši jsme jí teda odtáhly na pokoj, nechala se nalákat na to, že tam je určitě mini bar s malýma lahvičkama alkoholu.

Cesta domů proběhla celkem dobře, jen Jitka trochu odřela někomu auto při vyjíždění. Postavil se prý moc blízko. Napodesáté se jí podařilo vycouvat.

Když jsme zpívaly při otevřených oknech z plných plic svou oblíbenou písničku, zasnila jsem se“ „Lepší by byl kabriolet...“

„Neříkej dvakrát, ona je schopná ho z toho udělat, vidělas to na parkovišti...“ Odpověděla Irena a vysypala z kabelky spoustu malých lahviček z baru.