Ne jen puberťáci, pane doktore...

                                                                                                               Město N  3.3.93

Vážená a milá  Marcelko! 

Tak konečně nastal čas, kdy jsem doma sám a můžu Vám napsat pár řádků. I když psát neumím, ale snad to po mně přečtete. Píšu akorát dva dopisy ročně ženě a to z lázní, tak nemám vypsanou ruku.

Musím Vám napsat, že jsem se měl celý leden u Vás na oddělení dobře. Byly jste všichni moc hodný, pracovitý, musím pochválit všichni. Ale přece asi čtyři, nebo pět sestřiček tam v lednu bylo, že měly srdce, byly moc simpatický a jedna to jste Vy. Vy jste u mě vyhrála na celé čáře. Teď si asi budete myslet, že jsem na ženský, ale né nejsem, ale mám rád lidi, kteří mají radost, když druhému udělají radost a jsou veselý atd.

Musím se přiznat, že taky rád bych vás vzal kolem krku a trochu se s vámi pomazlil, ale na to nemám právo, ale RADOST bych měl velkou, to jste možná vycítila.

Jsem rád, že jsem Vás v pondělí viděl. Teď tam přijedu až příští týden ve čtvrtek a to máte noční. Ale snad to nebude naposledy, ještě tady mám čtyři  ampulky injekcí tak to musím dobrat.

Marcelko, budu končit, pozdravujte Helenu a ještě jednou vás prosím, nemějte o mě špatné mínění, mám rád fajn lidi.

Moc pusinek vám posílám a snad jednou nashledanou.    J. Novotný

 Zvuk  přenosného telefonu nesnášela.

Blížila se půlnoc a na toto číslo volal v tuto dobu většinou už jen dispečer záchranné služby.

Nespletla se.

,,Vezeme vám muže s neurologickými příznaky. Ročník 46. Dojezd do patnácti minut.“

Vytočila číslo na lékařský pokoj, oznámila  sloužícímu lékaři informaci o příjezdu rychlé záchranné služby a začala si připravovat dokumentaci k příjmu.

,,Budeme mít příjem,“ odpověděla sanitářce, která přišla na sesternu a ptala se, kdo  volal.

,,Já nevím, pane doktore, ale asi čtvrt hodiny mi brněl koutek na pravé straně a taky jsem měl tupej jazyk. Jako kdyby mi píchli u zubaře injekci. Z ničeho nic…“

,,Necháme si vás tu. Sestřička vám natočí ekg, odebereme krev, dáme vykapat nějakou infuzi a zítra ráno vás dovyšetříme. Nebojte se. Pokud nic neobjevíme, vrátíme vás domů, ale zatím si vás trošku pohlídáme. Vypadá to, že se o vás pokoušela slabá mrtvička. Zatím se nic vážného neděje,“ zopakoval na závěr svého vyšetření lékař, když viděl úzkostný výraz pacienta.

,,Papíry! To je to, co na své práci nesnáší. Nejprve vyplnit stoh papírů a přes ně kolikrát nedohlédne na pacienta.

,,Koho uvedete jako nejbližšího příbuzného pro předávání informací o vašem zdravotním stavu?“ zeptala se a pohlédla na muže, kterého sanitářka uložila na lůžko.

,,Přítelkyně Eva Nováková.“

,,Adresa je stejná? Bydlíte společně? Telefon…“

,,Ano, sestřičko, my jsme oba vdovci. Mně zemřela žena před patnácti lety a mé přítelkyni manžel před deseti. Napřed jsem byl sám, ale to nejde , víte. Být sám je hrozně smutný. Ale my jsme se nevzali. Není proč, ale žijeme spolu už osm let. Dcery se vdaly, odešly z domu…“

Podívala se na něj a usmála se:,,Prosím vás, neospravedlňujte se mi tu. Vždyť je to hezké, že jste se našli , že nejste sám. Lidi by neměli zůstávat sami. Podepište se mi tu, že souhlasíte s hospitalizací.“

,,Mohla byste mi tam napsat i dceru z Hradce? Ona bude určitě volat. Je těhotná...“

,, Tak to musí být děda v pořádku...Mohla, máme tu ještě volný řádek,“ usmála se na něho a dopsala jméno dcery a její telefonní číslo.

,,Já vám teď napíchnu žílu. Zavedeme do ní kanylku a až vám vykape infuze, zůstane v žíle kvůli vyšetření na které zítra ráno půjdete. Kdyby se vám něco nezdálo, nebojte se zazvonit. Tady zmáčknete to tlačítko na sluchátku.“

,,Které?“

,,Tady to, to má být hlava sestřičky, ještě má postaru čepec,“ usmála se znova.

,,Je vystrašený,“  řekla lékaři, když se vrátila na sesternu.

,,Kdyby se po té infuzi nezklidnil, dej mu lexaurin, jednu tabletu a občas na něj koukni.

,,To víš, že jo,“ odpověděla. ,,Jdi se vyspat, snad už tě nebudeme budit.“

Nemiluje zrovna noční služby, ale bývá o nich většinou víc klidu, než ve dne. Navíc ona se jde po noční domů vyspat. Sloužící lékař ne, ten ráno nastupuje do služby na oddělení. Pokud nemusí, je ráda, když lékaře nebudí.

Vrátila se na pokoj zkontrolovat  pacienta. Byl jí svým chováním sympatický a někoho jí připomínal. Jen si nemohla vzpomenout…

,,Jak se cítíte?“ zeptala se a trošku pousmála. Věděla, že úsměv je nejlepší spojenec a navíc ji nic nestojí.

,,Sestřičko, myslíte, že to bude dobrý?“

,,Určitě, chcete bažanta? Jinak záchod máte tady ,“ukázala na dveře za sebou.

,,Ne, ne. To já dojdu. S chůzí problém nemám.“

,,No, raději si zazvoňte, až budete chtít. Ať se nezamotáte. Zvedat vás ze země , to by legrace nebyla.“

,,To ne, hezky jsem narostl, “ konečně se  objevil úsměv i v jeho tváři.

Teď už věděla, že strach z neznámého  je pryč.

A také věděla, že je čas z pokoje  odejít. Léta praxe jí naučila objevit tu neviditelnou hranici, kterou je potřeba mezi pacientem a sestrou nepřekračovat.

Naučila se chránit i sama sebe.

Když si konečně sedla na sesterně do křesla, vzpomněla si na chvíli, kdy před dvěma dny objevila ve starém, kostičkovaném sešitu ve skříňce dole v šatně sedmnáct let starý dopis a pohled s obrázkem srdíčka z růžiček.

Ne, vůbec jí , po tolika letech, jméno pisatele nic neříkalo. Nevybavila si už  jeho  tvář .  Nezlobila se ani tehdy, když ten dopis četla poprvé. Jen se usmála množství chyb. Nikdy na něj neodepsala…

Vzpomněla si ještě na slova oblíbeného pediatra, lékaře, který ji učil na zdravotní škole a když se dozvěděl, že po maturitě nastupuje do dětské ozdravovny, varoval  ji : ,,Připrav se, že až nastoupíš do té ozdravovny, ti puberťáci se do tebe zamilují…“

,,Ne jen puberťáci, pane doktore,“ dodala by dnes s úsměvem.