Boží muka u Černého potoka

První kapky rosy se již utvořily v trávě a já se dál procházela malebnou přírodou Jesenicka. Dávno bylo po osmé, ale svítání stále nepřicházelo - nesmělé slunce skrývaly temné mraky. Začalo zlehka mrholit. I přes nepříjemný mráz a silný vítr jsem se nedokázala přimět k odchodu. Byly sice právě prázdniny, ale i tak se má nálada poslední dobou držela na bodě mrazu. místo slíbené dovolené naše rodina odjela do zapadlé vísky nedaleko Olomouce pečovat o babičku. Jako dítě jsem jí poznala už jen jako podivínskou blábolající stařenku, měla jsem z ní často strach... Dalo by se říct, že ani dnes se můj vztah k ní v zásadě nezměnil. Jistě, byla to moje vlastní babička, ale nemohla jsem si pomoct, její přítomnost pro mě byla tak nepříjemná... Bohužel, její stav se neustále zhoršoval a poslední dobou si na ni začínali stěžovat obyvatelé vesnice.

V proudu myšlenek jsem ztratila pojem o čase. Až zvláštní pocit, který se ve mne z ničeho nic vzbudil mne vytrhl ze zamyšlení. Teprve teď jsem si uvědomila, že vůbec netuším, kde jsem se ocitla. Krajina, která se přede mnou nyní otvírala se mi zdála děsivě cizí a byla jsem si vnitřně naprosto jista, že ten intenzivní pocit neklidu vyvolává právě ona. Vnímala jsem tiché zurčení potoka, hlavně jsem však nemohla odtrhnout oči od zvláštní sochy kříže značně sešlého časem. Stál tam, na samém vrcholu nízkého kamenného sloupu, spaden mírně na stranu, obklopen vyhořelými svícemi. Tu jsem si povšimla vypálených obrazců na trávě všude kolem mne. Napětí v mém nitru stupňovalo. Kus mne samé k tomu zvláštnímu místu čímsi táhlo, část vědomí ovšem křičelo utéci. Druhá síla ve mne zvítězila. Jako smyslů zbavená jsem běžela, aniž bych věděla kam. Naštěstí jsem narazila na cestičku vedoucí přímo do vesnice, z opačné strany, než stála chalupa babičky. Snažila jsem se cestou uklidnit, ačkoliv mi to moc nešlo…

Jak jsem procházela vesnicí, vybavovaly se mi jasně vzpomínky dětských let trávených u babičky. Stejně jako tenkrát i nyní se na mne snášely pohledy všech kolemjdoucích. Přesně jako před lety i teď lidé kolem mne zavírali okna svých domů, zalézali přede mnou do postranních uliček… ,,Čarodějnice…“ hučel mi v hlavě šepot kohosi. Rychle jsem přidala do kroku. Otec věděl, proč mě sem tenkrát nadobro přestal posílat… Zoufale jsem chtěla domů, tlak uvnitř mne byl k nevydržení – vše se tam zdálo tak podivné…

S úlevou jsem za sebou zavřela domovní dveře a zhluboka vydechla.

,,Kde’s byla?“ ozval se za mnou otec.

,,Venku,“ zamumlala jsem.

,,Jak venku? No kde’s to prosimtě byla? Jak to vypadáš…“

,,Nic mi není,“ mručela jsem.Můj pohled se setkal s babiččiným. Seděla na židli vedle v pokoji. Chtěla jsem se kolem ní nenápadně proplížit do svého pokoje.

,,Byla’s u Černého potoka, viď,“ zašeptala náhle těsně u mne, držíc mou ruku. Překvapeně jsem vzhlédla.

,,Je to tak… U Božích muk, viď? Kolik ti to je let… Už přichází tvá chvíle. Musela přijít…“ mluvila dál beze smyslu s lehkým úšklebkem v šíleně vyhlížející tváři.,,Ano, muselo to přijít… Jako u všech žen našeho rodu, nemohla ses tomu vyhnout…“ pokračovala stále hlasitěji.

,,Přestaň, mami! Přestaň už pořád mlít ty svoje věčný nesmysly! Vůbec jsme sem neměli jezdit…Aneto, jdi do svýho pokoje,“ rozčilil se otec.

Okamžitě jsem ho poslechla, stále jsem ale slyšela babiččino nesrozumitelné mumlání i rozzlobený hlas otce. Až do večera jsem pak zůstala v pokoji, ani jsem nevnímala, že jsem celý den nejedla. Večer kolem desáté pak přišel taťka.

,,Dobrou, zlato,“ zavolal na mne ode dveří. ,,A promiň za babičku, nemyslela to zle, znáš ji.“ Dodal tišeji.

,,O čem jste se to pak vlastně hádali?“

Zavřel dveře a sedl si ke mně na postel.

,,Ale, ty její pověry a tak, vždyť víš…“

,,Nevim, tati. A tak nevim, proč si tady na mě ve vesnici každém ukazuje a říká, že jsem čarodějnice…“

,,Jestli tohle někdo řek‘, kašli na to, všichni tady jsou pověrčivý baby, nic víc. Zítra jedeme domů.“

,,Čemu to tu ale všichni věří?“ zeptala jsem se konečně. ,,A co je to za místo o kterym mluvila babička?“

,,No… Jak říkám, všichni tu jsou pověrčivý baby. Místní si tradují, že kdysi kolem 16. století tu žila jakási čarodějnická rodina. Ženy toho rodu prý byly obdarovány zvláštními silami ovládající z moci nejvyššího zla. Jedné z nich se však narodila dcera jiná než všichni ostatní – magie se jí hnusila, byla zbožná – dokonce se chodila tajně modlit právě k Božím mukám u potoka, kterému se říká Černý. V předvečer velkého dne, kdy dívce mělo být patnáct let a měla se tedy podle tradice stát čarodějnicí a porozumět tajemnému jazyku čarodějů, ale dívku modlící se u onoho kříže přistihla její matka. Svolala všechny čarodějnice, dívku spoutaly ke sloupu a celé místo i s ní při šílených rituálech zasvětily ďáblu. Dívka byla od té chvíle ovládána magickými silami víc než kdokoliv jiný z jejich klanu, stejně tak i její potomstvo. Některé z jejich dcer prý byly upáleny, ale lidé tu žijí v přesvědčení, že linie rodu zůstává zachována po staletí a oním potomstvem je i tvoje babička a tedy i ty,“ dovyprávěl otec šeptem načež se hlasitě zasmál. Mně tedy do smíchu ani nebylo. To tu jako vážně všichni věří, že jsem čarodějnice? V jakym to žijeme století… říkala jsem si.

,,Hele, babička byla vždycky trochu zvláštní. Jako Malého kluka mě vychovávala jedna paní z vesnice a ona si ani nevšimla, že jí doma chybí dítě… Pořád ji vůbec nerozumím, ale neboj, už jí nenechám otravovat tě těma báchorkami, co jim věří. Zítra jedeme domů. Hezky spi.“

,,Dobrou,“ usmála jsem se.

Zhasla jsem a snažila se usnout. Stále se mi ale hlavou honily myšlenky kolem toho, co mi právě vyprávěl taťka. I přes nadsázku s jakou příběh vyprávěl mi naháněl husí kůži. Babička přeci často mluvila zvláštní řečí, co když to nebylo nesmyslné blábolení, ale skutečná řeč, které jsem zatím nemohla rozumnět? Co když nebyla bláznivá stařenka, ale mocná čarodějnice?

Sama jsem se té myšlence musela zasmát. Ale – co když… Třeba se to jednou dozvím. Kdo ví… Zítra mám přeci patnácté narozeniny…