Vzkaz č. 1

Jsem plna jisker, které mi nedovolí spát. Bojím se, že nastavím je špatným směrem, odpálím a už nikdy nebude nic jako dřív. Rozlétnou se velmi daleko nesmírnou silou. Naráz rozervou všechny knoflíčky mé bílé košile. Nahánějí mi strach, neboť ten pocit, co plíží se po nocích, už jednou otíral se o mé srdce jak černá kočka. Hořím. A kdybych měla jen jeden den života, podlehla bych? Všude kolem dřímá tolik krásy. S jarem krása dostává nový rozměr, je cítit každým pohárkem jazyka. Voní, ne medem ale ženou. Žena, stojící při úsvitu na mole, dlouhé rozevláté vlasy, v hodinu, kdy měsíc usmívá se, kýve na pozdrav a odchází. Žena je moje prokletí - má minulost, přítomnost i zítřek. Za sklem ji pozoruji, oděnou jen do vlastních hebkých myšlenek. Voda ji stéká po zádech. Není natolik horká, poznám to, jinak by oblak páry pohltil ňadra, z kterých by zbyly jen smyslné obrysy....