Písmák „Co budeme dělat?“ promluvila do tmy pokoje. „Marku, co budeme dělat?“ Odpovědělo jí jen jeho pravidelné oddychování. Nahmatala Markovu tvář, dotkla se zubů v otevřených ústech a ucukla. Zachroptěl, otočil se na záda a ze spánku řekl: „Co je?“
Ruku položil na její břicho. Byla těžká jako kláda. Nechala ji tam. Ulehla na polštář a obě ruce si zasunula pod hlavu. Mléčná tma prosakovala mezi závěsy. Když ucítila jeho dech, opatrně uchopila jeho ruku, položila ji na přikrývku a odsunula se co nejdál. Začal syčet jako pára, unikající z přetopeného kotle. Už nebylo kam couvat. Vstala, zasunula nohy do studených bačkůrků a odešla do koupelny.
Nad okrajem sklenice pozorovala svou tvář v zrcadle. Voda jí stékala po třesoucí se bradě, chladila na prsou, máčela noční košili. Sklenici postavila na umyvadlo, osušila se ručníkem, hodila jej směrem ke koši na špinavé prádlo a vyšla z koupelny.
Když s kufříkem v ruce otevírala dveře bytu, zůstala stát a chvíli se zaposlouchávala do zvuků svého bytu. Nic. Jen jeho dech jako z kovářských měchů. Pohlédla ke dveřím dětského pokoje. Pokojík už byl prázdný. Otevřela dveře, a zase je za sebou zatáhla. Zámek zapadl. Klíče nechala uvnitř.
„Co jsem to udělala? Co jsem to proboha udělala?“ opakovala si cestou, ale nohy ji samy nesly ztichlou noční ulicí. Když stála před dveřmi Petrova domku, jen na okamžik zaváhala, než zazvonila.
Otevřel, jako by za nimi čekal. Sevřel ji v náručí a polibky utišoval její pláč. A ona, poprvé od doby, co se znali, se mu té noci oddala. Když se ráno probudila, byl již v práci. Vyskočila a začala se chvatně oblékat. Zasunula ruku do rukávu kabátu, a tu její zrak padl na dosud nerozbalený kufřík. Pověsila kabát zpět na věšák u dveří. Až k poledni se odhodlala vyjít na ulici.
Zamířila ke kostelu. Vešla do jeho chladu a rozhlédla se. Zpovědnice, kdysi dávno vyřezaná z bukového dřeva, zastrčená za sloupovím pravé lodi, se v přítmí matně leskla. Záclonka byla zatažená. Udělala pár kroků směrem k ní. Zůstala stát, a nakonec usedla do lavice. Sáhla po modlitební knížce, otevřela ji, a když v kabelce nenašla brýle, položila ji otevřenou na klín a upřela oči na oltář.
Těžké dveře za jejími zády se pootevřely a dovnitř vešla drobná ženská postavička. Odcupitala přímo ke zpovědnici a poklekla v ní. Záclonka se pohnula a její rty se rozševelily. Dívala se na ni po celou tu dobu. Když se ta žena zvedla, políbila nastavený kříž a vykročila k východu, rychle se odvrátila.
Žena se zastavila, vetřinu váhala, ale pak se vydala směrem k ní. Usedla do stejné lavice a začala brebentit modlitby. „Zdrávas Maria…“ zaslechla. A ještě jednou, a ještě jednou. Ale pak: „Co vás trápí?“ Stejným tónem jako ty modlitby. Neodpověděla. Když to slyšela potřetí, pohlédla na starou paní. Dívaly se na ni zapadlé, ale laskavé a moudré oči. „Co vás trápí?“ říkaly ústa i oči.
„Můj muž,“ řekla, a polilo ji horko.
Paní se usmála: „To znám. Utekl, že?“
Cítila, jak se jí řine pot zpod paží a prosakuje až k pasu.
„Ne. To já. Já jsem odešla.“
Paní se přisunula blíž. Voněla čerstvě vyžehleným oděvem. „Bil vás?“
Zavrtěla hlavou.
„Byl něvěrný?“
Zavrtěla hlavou v odpověď také na tuto otázku, i na všechny následující. Když stará paní ztichla, pohlédla jí někam na prsa a řekla: „Páchl.“
“Všichni muži páchnou,“ odpověděla žena.
„Ale… ten páchl jinak,“ řekla a rozplakala se.
Stařenka dlouho nic neříkala, ale pak si přisedla ještě blíže a položila jí ruku na rameno.
„Paní, já jsem s tím mým už čtyřicet let,“ skoro jí do ucha zakřičela. „A každý den jsem si za celá ta léta říkala, že odejdu. Každý den a každou hodinu!“ Nakonec utichla a celá se do sebe schoulila. Vytáhla kapesník a vysmrkala se. „Ale já nikdy nenašla odvahu,“ dodala jako by pro sebe.
Stařenka po chvíli vstala, a než vyšla z kostela, stiskla jí rameno.
Seděla a sledovala, jak se na sochách svatých, oltáři i obrazech odrážejí paprsky slunce, hrají všemi barvami a jen krátce jsou stejné. Procházely malovaným sklem oken, bloudily a rozplývaly se, jen aby je nahradily nové a nové, zcela nepodobné těm předešlým. Každý paprsek měl svůj život. Usmála se na ně. A pak vstala také, sklapla modlitební knížku až to plesklo a položila ji na lavici. Ťukání jejích podpatků na kamenné podlaze se neslo až nahoru ke klenbě, pronikalo za oltář, ozvěna ho zanesla do obou lodí. Znělo jako údery stříbrného zvonku.
Když se těžké dubové dveře za ní s bouchnutím zavřely, záclonka ve zpovědnici se poplašeně zavlnila.