Zánět konečníku

Mám zánět konečníku, což je konečně dobrá zpráva. Bál jsem něčeho horšího. Není nad to si po ránu na nemocničním lůžku udělat kočičí hřbet a nechat si vrazit do vaší svatyně prst, zvlášť na malým městě, kdy máte víc než slibnou šanci, že vás doktorka zná nebo zná někoho, koho vy znáte. Nebylo to ale zas tak hrozný a zánět konečníku je lepší než hemeroidy, protože jakmile bych se o nich zmínil, už by mě všichni začali přirovnávat k Bukowskimu. Hlavně Emil, u kterýho jsem zrovna na návštěvě. Ten umí dokázat, že i moje prdy nejsou původní. Všechno je na hovno. Všechno je v prdeli. Všechno postrádá originalitu. Jenže jak člověk může bejt originální, když už máme jednadvacátý století? Jak může bejt člověk svůj, když do něj odmalička hustí: Nechovej se jako idiot, chovej se slušně, třeba jako Maruška ze sousedství, vem si příklad z Luboška Hejdukovic, ten má samý jedničky. Podívej se na svý spolužáky, už jsou všichni ženatí a mají děti. Emil do toho už taky praštil. Má ženu a dvě děti. Od svatby mi začal dávat najevo, že už nemá čas na blbosti, čímž hlavně myslí psaní a muziku. Stal se z něho „rozumný“ člověk, který si je moc dobře vědom své zodpovědnosti vůči okolí. Sedí v křesle a kouří jednu za druhou. Jeho dva malí synové si v tom nikotinovým hávu klidně hrajou. Ale na to, aby se nad tím zamyslel, nemá čas. Nemá čas na blbosti a čím míň času má na blbosti, tím víc se mu zdá všechno kolem blbější. Kouří a každou chvíli si prstama masíruje spánek, aby dal najevo, že ho z toho všeho bolí hlava. Do toho ještě nahlas vzdychá. Vzdychá jak moje babička, když chytí revma.

„Jak můžeš někomu dovolit, aby ti čuměl do zadku?“

„Přežil jsem to.“

Dřepím v druhým křesle a civím na televizi. Dávají dětský kvíz. Malej tlustej chlapec se zrzavým ježkem zrovna uhád, co je to asertivita. Jeho soupeř, o dvě hlavy vyšší děvče s rovnátkama, naopak nevědělo, jaká je naše nejvyšší houba. Abych pravdu řek, byl jsem na tom stejně.

„Já bych to nikomu nedovolil.“

„Co?“

„Aby mi čuměl do zadku.“

„Když je to nutný.“

„Pche.“

Jeden z jeho synů si mi sednul na klín. Byly mu tři. Na svůj věk dost velkej a hlavně těžkej. Docela se podobal chlapci z kvízu – tedy až na ty blond vlasy. Měl je po Emilovi, i když jemu začínaly pomalu řídnout.

„Jardo, slez!“ napomenul syna.

Pokusil jsem se o úsměv a pomoh Jardovi zpátky na zem. Jeho bratr naštěstí ještě chodit neuměl. S dětma to moc neumím, a tak jsem byl rád, když si je Emilova žena odvedla do kuchyně. Poslal jsem jí úsměv, který mi ale neopětovala, spíš naopak, probodla mě pohledem, až mě píchlo u srdce. Jak to, že to naštvaným ženským sluší ještě víc?

„A to ti strkali hadici do prdele?“

„Ne, dělali mi jenom rektoskopii.“

„Aha,“ přikývnul, ale mám dojem, že nevěděl, co to rektoskopie je.

Zrzoun v televizi správně odpověděl na otázku, který dvě barvy jsou na japonský státní vlajce.

„A jak to jde?“

Seděl jsem tam asi dvacet minut, než se mě zeptal, jak to jde. Nenabídnul mi nic k pití. Kdybych se sám neposadil, furt bych stál mezi dveřma. Vím, že na blbosti nemá čas, ale někdy by mohl udělat výjimku. Do okna začalo svítit jarní slunce a ozářilo televizní obrazovku tak, že v ní nebylo nic vidět. Než jsem stačil odpovědět na jeho otázku, zeptal se mě, jestli bych nemoh stáhnout žaluzie, jelikož jsem seděl blíž k oknu. Vstal jsem a udělal to. Holka v kvízu byla marná. Nevěděla, kam nesmí jít podle přísloví ten, kdo se bojí. Z jejího soupeře sálalo sebevědomí.

„Už ti něco vydali?“

„Ještě ne.“

„Musíš bejt originální! Když píšeš jako Bukowski, tak se nediv.“

„Ale já nepíšu jako Bukowski.“

„Ale píšeš. Furt se tam jenom chlastá a šoustá.“

„Co jsi čet mimo Bukowskiho?“

„Já na takový blbosti nemám čas, milej zlatej, to jednou poznáš.“

V kvízu nastal obrat. Chlapeček zakolísal v souboji o políčko a navíc zaváhal i při další otázce.

„Stejně se mi to, co píšeš, moc nelíbí. Je to takový vo ničem.“

„To je tvůj názor.“

„Není to originální, v tom je problém.“

„A co je podle tebe originální?“

„Právě že nic. Člověk prostě na nic originálního nepřijde. Proto jsem taky přestal dělat muziku. Jak tě to ještě může vůbec bavit? Každej tón, každý sólo, každej rytmus už před tebou někdo hrál.“

„Půjdeš na to pivo?“

„Jednou poznáš, že na blbosti prostě neni čas.“

Zrzavej chlapec projel rozhodující souboj o políčko. I přesto dál vypadal sebevědomě. Asi si neuvědomoval, že prohrál.

„Život je boj, milej zlatej, a s poraženejma nemá slitování!“

„Máš pivo?“

„Dojdi si do kuchyně. Mám něco se zádama.“

Ani si nemáme co říct. Stejně je jasný, že na pivo nepůjde. Tak kvůli čemu tu vlastně jsem? Nakonec jsem na to přišel až v kuchyni, když jsem ji uviděl u plotny. Měla na sobě kytičkovaný šaty, z nichž vyčuhovaly hubený bílý nohy, jak sloní kly. Černý vlasy měla ledabyle sepnutý velkou hnědou sponou a v očích se jí leskly slzy. Jak to, že to zoufalým ženským sluší ještě víc?

Obešel jsem děti hrající si na zemi s dřevěnýma kostkama a namířil si to k ní.

„Jdu si pro pivo.“

Položil jsem jí ruku na zadek.

„Nech toho.“

„Čeho?“

Moje druhá ruka jí začala hladit prsa, aniž bych pohyb nějak zaregistroval.

Chtěla se odtrhnout.

„Jestli se budeš bránit, začnu křičet.“

„To bych ráda viděla.“

„Neuvidíš, ale uslyšíš.“

„Ty jsi asi neviděl Emila rozzuřenýho.“

Vtom menší dítě začalo řvát. Lekl jsem se a dal od ní ruce pryč. Otočila se a vysmála se mi přímo do ksichtu. Proč to ženskejm, co tebou porhdají, sluší snad úplně nejvíc?

„Musíme s tím skončit.“

„Vždyť jsme ani pořádně nezačali.“

„To je jedině dobře.“

„Proč?“

„Proč? Protože na blbosti prostě nemám čas! Mám dvě děti, chápeš to? Ty by ses o ně postaral?“

Její hlas se nebezpečně zvyšoval. Aniž bych si to přál, dostal jsem strach, že ji Emil uslyší. Jedno mi ale připadalo divný. Začala si se mnou právě kvůli všem těm blbostem. Tajně se mnou jezdila na koncerty. Četla všechno, co jsem napsal, a ráda se mnou o tom diskutovala. Myslel jsem si, že je pravej opak svýho manžela.

„Jseš jako Emil,“ vypadlo ze mě.

„A ty jsi jako dítě,“ opáčila.

Podíval jsem se na její syny. Ten větší zrovna postavil z kostek věž, přičemž malej nadšeně plácal rukama. Když Jarda zjistil, že se to mladšímu bráchovi líbí, věž zbořil. Špunt opět spustil křik.

„Možná tě překvapím,“ namítnul jsem.

„To bych se divila,“ řekla a odešla z kuchyně.

Jakmile malej zjistil, že je máma pryč, zmlknul a upřeně se na mě podíval. Jarda ho následoval. Opět jsem se pokusil o úsměv.

„Tak co to tu stavíte?“

Žádná odpověď se nedostavila, a tak jsem raději odešel, aniž bych si z lednice vytáhnul pivo.

Emil dál seděl v křesle. Možná už z něho ani nemůže vstát. Každým jeho pohybem dřevo bolestně zaskřípalo. Nechat se válcovat sto kilama asi není žádná sranda. Při tom pomyšlení mě napadlo, jestli bylo zrovna originální vyspat se s manželkou svýho možná už bejvalýho nejlepšího kamaráda. Možná bych se měl zeptat přímo jeho. Určitě by mi odpověděl, že to originální vůbec není, že takovejch případů už byly tisíce. Došlo by mu to vůbec? Považuje mě za svýho nejlepšího přítele? V televizi probíhalo druhé kolo neoriginálního kvízu. Dvě neoriginální děti zodpovídaly neoriginální otázky a soutěžily o neoriginální ceny.

„Už půjdu.“

„Fakt? Tak zas někdy,“ zafuněl, aniž by vstal a šel mě vyprovodit.

Jeho manželka šla zpátky do kuchyně. Následoval jsem ji.

„Tak já jdu,“ řek jsem ve dveřích.

Mlčela. Ani se na mě nepodívala. Možná nechtěla, abych ji viděl brečet, nebo si taky moc fandím. Buď jak buď, rozhod jsem se vypadnout.

Bylo šest hodin a venku stále svítilo slunce. Jaro bylo v plným proudu. Vzduch voněl po rozkvetlejch kytkách a ptáci zpívali ostošest… jak neoriginální!

Došel jsem k nedaleký zastávce a posadil se na lavičku. Dal jsem si hlavu do dlaní a marně si to snažil v hlavě srovnat. Místo kloudnejch myšlenek ze mě ale vypadly jenom slzy. Dost mě to překvapilo. Rychle jsem si otřel tváře a hlubokými nádechy a výdechy se snažil srovnat dech. Vstal jsem a zase se posadil. To jsem zopakoval ještě dvakrát. Pak mně zazvonil telefon. Srdce mi poskočilo až do krku. Když jsem ale zjistil, že místo ní volá můj bratranec, vztekle jsem to típnul.

Bohužel byl neodbytný. Telefon začal znovu vyzvánět.

Zařval jsem do sluchátka, co chce. Zaskočilo ho to. Po pár zakoktáních z něho vylezlo, že potřebuje vypálit nějaký cédéčka.

„Na takový blbosti nemám čas!“ odseknul jsem a mrštil mobilem o zem. Nepřežil to, což mi v tu chvíli bylo úplně jedno. Vrátil jsem se před Emilův dům a byl rozhodnutý tam vtrhnout a všechno mu vyklopit. Jednu nakládačku snad snesu a o děti se dokážu postarat. Stál jsem před plotem a všechno si v hlavě přemítal. Emilův nasupenej obličej. Pěsti. Rány. Bolest. Křik. Její krásný hubený nohy. Hnědý oči. Děti. Jejich pláč. Nohy mi ztuhly tak, že jsem nemohl udělat krok tam ani zpátky.

Vtom se otevřely dveře, z nichž vylítnul Emil. Když mě uviděl, široce se usmál.

„Co je? Jsi něco ztratil?“

„Kam jdeš?“ vypadlo ze mě.

„Na pivo.“

Před očima se mi začaly dělat mžitky, skrz které lítaly pěsti a crčela krev.

„Říkal jsi, že nejdeš.“

„No jo, jenže když máš v baráku píču a dva parchanty, tak ti nic jinýho nezbyde.“

„Rodinná hádka?“ Svůj hlas jsem přes pískání uších neslyšel.

„Asi dostala krámy nebo co. Je nějaká přecitlivělá, jenže já na takový blbosti prostě nemám náladu! Tak co si u nás zapomněl? Nebo jsi šel jen šmírovat? Dneska z toho ale nic nebude. Pojď radši na jedno. Volal sem ti, ale máš vyplej mobil.“

Padám k zemi s rozbitou hlavou. Děti mi na zakrváceném čele stavějí věž z kostek. Vtom se věž hroutí a kostky mi padají na obličej. Opět se ozývá dětský pláč.

„Vybil se mi telefon, ale něco mi říkalo, že sis to možná rozmyslel a na pivo půjdeš.“

Pokusil jsem se o úsměv.

„Právě jsem slyšel po letech zas něco originálního!“ zvolal radostně a poplácal mě po zádech.

Když jsme procházeli kolem autobusový zastávky, na lavičce seděl tlustej kluk a marně se snažil dát dohromady rozbitej mobil, co našel na zemi. Nebyl to zrzoun, ale tvářil se podobně jako ten tlouštík z kvízu – i když bylo jasný, že tenhle zápas prohraje, sebevědomí ho neopouštělo. Prostě si prohru neuvědomoval. Jsem skutečně jako dítě? Při dnešní rektoskopii jsem se ale jako vítěz rozhodně necejtil.

…zánět konečníku, …proč jsem jím vlastně začínal?