Mazurek 06:16 (5)

Neuběhlo ani pět minut, když jsem zaslechl tiché zaklepání na dveře svého pokoje a přidušený Holmesův hlas:

„Pojďte, Watsone, máme před sebou obtížnou a nebezpečnou práci.“

„Psssst! Proboha Holmesi, vám to nebezpečí snad působí potěšení,“ vtáhnul jsem přítele do světnice.

„Víte, brachu, přiznávám se vám bez okolků, že jsem odjaktěživa věřil, že by ze mne byl velice úspěšný zločinec. Pohleďte!“ Vytáhl ze zásuvky úhledné kožené pouzdro, otevřel je a ukázal mi několik lesklých nástrojů. „Tohle je prvotřídní a nejnovější lupičská výbava s poniklovaným páčidlem, diamantem na řezání skla, sadou paklíčů a všemi těmi moderními vymoženostmi, jakých vyžaduje pokrok civilizace. A zde mám pravou zlodějskou petrolejovou lucernu.Všechno jak nové. Máte nehlučné střevíce?“

„Ty mohu snadno opatřit. Objevil jsem u vchodu do salónu truhlici s překvapivým množstvím pantoflí s tlustou filcovou podrážkou.“

„Výborně. A škrabošku?“

„Nestačilo by, kdybych se po celou dobu příšerně šklebil?“

„Vidím, že máte pro tyto věci značné vlohy od přírody. Nu, je čas jít. Když nám bude štěstí jen trochu přát, měli bychom být za pár chvil zas o něco moudřejší.“

S obdivem jsem pozoroval, jak Holmes vybaluje pouzdro a vybírá nástroje s klidnou, vědeckou přesností chirurga chystajícího se k choulostivé operaci. Věděl jsem, že otevírání zámků je jeho oblíbeným koníčkem.

Měl také podivuhodné schopnosti vidět ve tmě a pečlivě je cvičíval. Držel mě za ruku, když otevřel dveře, a já nejasně poznal, že jsme vešli do rozlehlého sklepa. Schody byly nebezpečně strmé a kupředu jsme se ubírali jen se značnými obtížemi.

„Nebylo by lépe rozsvítit, když už se vleču s tou zpropadenou lampou?“ šeptnul jsem.

„Pokud máte u sebe i láhev petroleje... Přiznávám, že jsem jej v tom spěchu opomněl doplnit.“

„Petroleje zrovna ne, ale čirou náhodou mám kapesní čutorku whisky.“

„Vy, Watsone? Měl jsem za to, že jste abstinent!?“

„Ovšemže jsem! Nosím ji v kapse už od roku 1862.“

„Je to skotská?“

„Ne. Je to pravá irská šedesátiprocentní dvanáctiletá Bushmills Distillery Reserve.“

„Nyní máme rok 1885, tak to je dnes už třiadvacetiletá! Jak jste lstivě spořivý! Inu, pravý Skot. Ještě však nemáme pražádný důvod k oslavám!“

„K jakým oslavám? A jakýpak Skot, u všech všudy? Já jsem hrdý a roduvěrný Ir!“

„Ále, Skot nebo Ir, co je po jméně. Co růží zvou, i zváno jinak... To mě držíte vy, Watsone?“

„Nikoliv.“

„Tak jsem asi zachytil havelokem o výčnělek na zdi. Nějaká páčka nebo co... Hrome! Elektrické světlo zde? Věru působivé! Odložte tu směšnou petrolejku, příteli, a dejme se do pátrání. Nevidíte tu někde snopy režné slámy prorostlé myceliem?“

„Slámy? To zrovna ne, ale v životě jsem neviděl tolik lahví,“ žasnul jsem. „Jsou tu vína francouzská, italská, moravská... A hele! Slámové víno! Rulandské šedé...“

„Vidím, pánové, že jste se chopili příležitosti vybrat vhodné víno k dnešní večeři,“ zazněl náhle sklepením sytý baryton hraběte Kounice. „Pro tuto slavnostní chvíli bych rozhodně doporučoval burgundské - Côtes du Couchois Les Rompeys, neboť se báječně hodí k nadívaným holoubatům, jež kuchařka na vaši počest připravuje.“

„Jedná se o tytéž ptáky, jimiž se to v zámeckém parku jen hemží?“ otázal jsem se neobratně, abych zakryl rozpaky z našeho odhalení.

„Ovšemže. V těchto opeřencích nalezl můj, doufám že dočasně, zmizelý švagr jakési zalíbení, a s velikou vášní se oddává jejich chovu a pěstění. A jako gurmán nemohu říci, že bych mu to měl za zlé.“

„Dá se tedy říci, že mistr Dvořák pěstuje holuby?“ podivil se Holmes. „To by ovšem znamenalo, že se nejedná o šifru, ale o politováníhodnou chybu v textu!“

„V jakém textu?“ zajímal se hostitel.

„I to nic, pouze jsem se dopustil jakési interpretační zvůle. Jste si jistý, drahý hrabě, že se v tomto sklepení nevyskytují nějaké houby?“

„Krom dřevomorky o žádných nevím. Ale v okolních lesích je hřibů habaděj! Nyní se ale odeberme k večeři. Pozor, pane Watsone, ne tak rychle! Někdo tu neopatrně postavil petrolejovou lampu! Ostatně, není třeba chvátat. Řekne-li česká hospodyně, že některé jídlo je na přípravu jednoduché a rychlé, tak si můžete být jisti, že běhá nejméně čtyři hodiny kolem sporáku a zužitkuje zkušenosti okrouhle tří generací do malé rodinné večeře. My Češi jsme zkrátka dobře zakořenění labužníci.“

„Tím jsem si jist,“ odtušil Holmes. „Když jsme se prodírali davem cestujících na nádraží, nebylo snadné si této skutečnosti nepovšimnout.“

***

 „A zde máme jídelnu. Tady může, nedej Pánbůh, obědvat najednou až dvanáct lidí.
Jak vidíte, žiji obklopen atmosférou skromného přepychu. Snad bych o sobě mohl i tvrdit, že jsem příznivcem umění. Je to má slabost. Koneckonců - oženil jsem se s umělkyní. Možná je vám známo, že Josefina patřila k nejlepším českým herečkám. Hrála ve velkovévodském dvorním divadle ve Výmaru i v českém Prozatímním. V současné době se ale stará už jen o moji skromnou domácnost; neříkám že dobře,“ zakončil hrabě Kounic naši rychlou prohlídku zámku.

Vstoupili jsme do dobře osvětlené jídelny a usadili se ke stolu, kde nás již čekala opulentní večeře a pestrá kolekce nápojů, nezřídka lihových.

„Zdá se, že narychlo odešedší profesor Jirásek chtěl stihnout v Praze nějaké divadelní představení, není-liž pravda,“ pronesl Holmes mimoděk k našemu hostiteli.

„Inu, to víte, je pátek; a jenom o víkendech má kantor trochu toho volna k povyražení. Ale jak jste to... U sta hromů! Kat aby to spral - pánové prominou, dámy jsou zvyklé - jak jste to poznal? Vy snad znáte mého přítele Aloise?“ Podivil se hrabě.

„Ale kdež, pouze jsem zahlédl na věšáku jeho buřinku, kterou si zde v zamyšlení zapomněl. Takto roztržitý může být jedině profesor. Jestliže dovolíte,“ sňal klobouk z řečeného věšáku a zadíval se na něj zvláštním přemýšlivým pohledem, který pro něj byl tolik příznačný. „Nenapovídá možná tolik, kolik by mohl,“ poznamenal, „a přece se z něho dají některé závěry vyvodit zcela jasně a jiné alespoň se silnou dávkou pravděpodobnosti. Na první pohled je ovšem znát, že jeho majitel je vysoce inteligentní a také že se mu před několika lety dobře dařilo, i když ho v poslední době potkaly horší časy.“

„Ale drahý Holmesi!“

„Nepochybně nosí brýle nebo skřipec a má poněkud ledabylou manželku,“ pokračoval Holmes, aniž si povšiml hostitelovy námitky. „Je to člověk, který vede bohatý společenský život, často navštěvuje divadla, zabývá se literaturou, píše pravačkou, je mu něco přes třicet a má natolik vysoké čelo, že je lze spatřit i při pohledu zezadu. To jsou alespoň zjevnější fakta, která se dají vyvodit z jeho klobouku.“

„Určitě žertujete, Holmesi!“

„Ani v nejmenším. Je vůbec možné, že ani teď, kdy vám předkládám všechny své závěry, ještě nechápete, jak jsem k nim dospěl?“

„Mám sice doktorát, ale musím se přiznat, že vám naprosto nerozumím. Jak jste přišel na to, že je ten člověk inteligentní?“

Místo odpovědi si Holmes posadil klobouk na hlavu. Zapadl mu až přes uši a usadil se na hřbetě nosu. „Je to přece otázka prostoru a jeho kapacity,“ řekl Holmes. „Člověk s tak velkým mozkem něco v hlavě mít musí.“

„Nu dobrá, dobrá. To by pak ovšem znamenalo, že vy... Ale nechme toho. A jeho finanční sestup?“

„Klobouk je tři roky starý. Tehdy přišly přece do módy takovéto střechy s ohrnutými okraji. A přitom je vynikající kvality. Jen se podívejte na tu stuhu z hedvábného ripsu a na skvělou podšívku. Mohl-li si někdo před třemi lety koupit takový klobouk a od té doby si neopatřil nový, je vidět, že to s ním jde bezpochyby z kopce.“

„Dobrá, uznávám, to je dost jasné. Ale co ta literatura, divadlo, brýle a liknavá manželka?“

Sherlock Holmes se zasmál. „Tady máte tu literaturu,“ řekl a ukázal prstem na krempu klobouku, která byla na pravé straně dohladka osahaná častým smekáním, „tyto četné skvrnky od inkoustu, který mu zůstal na prstech, svědčí o tom, že se chápe pera často a pravidelně. Že si jich dosud nepovšiml, zase o jeho silné krátkozrakosti. Tyhle malé dírky na stranách jsou stopami od špendlíků, jimiž mají ve zvyku připichovat úschovní lísky zaměstnankyně divadelních šaten; a že těch dírek je, což?

„Vaše úvahy jsou rozhodně dost přesvědčivé.“

„Ostatní podrobnosti, jako že je mu něco přes třicet a má téměř holou hlavu, vyplývají všechny z prohlídky dolní poloviny podšívky. Stopy na vnitřní straně dokládají, že jeho majitel se silně potil a vlasatá hlava takovéto mastné skvrny nezpůsobuje. Přesto těch několik vlasů zachycených pod lemem napovídá, že jejich majitel ještě nezačíná šedivět.“

„Ale co jeho žena - jak jste přišel na to, že je nedbalá?“

„Tento klobouk očividně už řadu týdnů nikdo neokartáčoval.“

Jako všechny Holmesovy úvahy zdála se i tato naprosto jednoduchá, jakmile věc jednou vysvětlil. Vyčetl mi tu myšlenku z výrazu tváře a v jeho úsměvu byl jakýsi stín trpkosti.

„Obávám se, že jsem sám proti sobě, když něco takového vysvětluji,“ řekl. „Výsledky bez příčin bývají mnohem působivější.“

„Jaká ironie osudu,“ zvolal hrabě. „Spisovatel chvátá za osvětou do divadla, když by se mu pravého poučení mohlo dostat právě zde. Svěřil se mi, že má právě rozepsaný detektivní román s názvem - V cizích službách. S úžasem pozoruji, pane Sherlocku, že pro vás není žádným problémem rekonstruovat celý obraz na základě pouhých útržků informací. Škoda, že tu nemám také klobouk přítele Julia Zeyera. Už dlouho se s manželkou dohadujeme, zda tento, celkem zámožný, pohledný, přesto dosud svobodný muž, není poněkud nekonvenčně sexuálně orientován. Nu co. Jsem nyní přesvědčen, že osud mého švagra je v dobrých rukou. Ale proč nejíte?“

„Protože hlad zbystřuje smysly. Krev, kterou si vyžádá trávení, jde na úkor
překrvení mozku. Já jsem mozek, drahý hrabě. Zbytek mé tělesné podstaty je pouhý
přívažek.“

„Ale vám jistě chutná, pane Watsone,“ položil šlechtic očividně zbytečnou otázku, patrně proto, abych se necítil společensky upozaděn.

„Výsostně, výsosti. Jenom jsem se chtěl zeptat, jak se jmenuje ono zelené lupení v té znamenité nádivce? Zdá se, že pokrmu dodává takové zvláštní pikantnosti.“

„To jsou mladé kopřivy,“ podotkla hraběnka a pokusila se o ruměnec.

„Opravdu? Pozoruhodně ekonomický způsob, jak se vypořádat s obtížným zahradním plevelem - dát ho do jídla. Tohle až se dozvědí Skotové, kteří kopřivy s trestuhodnou marnotratností stále dávají do kompostu...“

„Jsem toho názoru,“ snažil se Holmes opět upoutat Kounicovu pozornost, „že v krizových situacích ten, kdo má pouze znalosti, většinou selže. Informace není moudrost. Pravda, vytuším jisté věci, ale můj instinkt mne přece jen někdy zklame. Nevýhodou bystrého rozumu je, že si vždycky dokáže představit i více pravděpodobných řešení. Přiznám se, že veškeré teorie, které jsem si vytvořil na základě dostupných informací, byly naprosto pochybené. Přesto v nich byla jistá vodítka, bohužel však byla zavalena nánosem dalších podrobností, které zakrývaly jejich pravý význam. Mohu tedy vám a ostatním členům domácnosti položit několik otázek?“

„Domnívám se, že bude nejvhodnější, pohovořit si o té nešťastné události až po večeři, kdy se k nám připojí také švagrová Anna,“ odvětil hrabě. „Tedy, pokud se jí podařilo včas ukolébat děti. Paní Dvořáková bývá občas nepřiměřeně nervózní a dává najevo přehnané znepokojení, kdykoli se nepřítomný manžel opozdí se svým návratem. Přihlédnu-li ke skutečnosti, že je z domu už pátý den, skoro se až obávám...“

„Paní Dvořáková přišla,“ ohlásil sluha.

„Děkuji Jeřábku, uveďte ji do salónu,“ posmutněl hrabě. „Přátelé, zdá se, že švagrová je již neodvratně zde. Nu, přesuňme se tedy do salónu. Při kávě, sklenici piva či brandy a dobrém doutníku, se nám bude mnohem lépe hovořit.“

***

V salónu nás už očekávala urostlá žena s kožešinovým boa přes ramena, v klobouku s dlouhým červeným perem a s širokou krempou, nasazeným lehce přes ucho, jako když se přísná puritánka rozhodne vypadat trochu koketně.
Anna Dvořáková byla svojí starší sestře navenek velmi podobná, její vystupování však postrádalo onu teatrální afektovanost. Hovořila krátkými větami, pregnantně a srozumitelně, jako člověk, který je zvyklý vychovávat mnoho nezvedených dětí, nebo velet vojsku.

„Který z vás je pan Holmes?“ Otázala se sytým, na ženu nezvykle hlubokým hlasem, který by odborník označil jako kontraalt.

„To jsem já,“ přitočil se k ní přítel, zatím ještě s úsměvem. „Abych vám mohl pomoci, bude třeba, abyste mi odpověděla na několik...“

„S tím se neračte obtěžovat. Vím přesně, kde je. Zase nastoupil na nějakou lokomotivu, zakecal se s mašinfírou a jel kamsi do horoucích pekel. Jenom aby si mohl před každým nádražím zahoukat na píšťalu.“

„Jste si tím jistá?“

„No bodejť! Vloni se mi takhle vrátil po dvou dnech až z Mariánských Lázní. Umazanej od mouru jako topič. Pravda, hned nato složil tu hezkou kantátu Svatební košile, ale považte, má on zapotřebí poflakovat se v jednom kuse někde po peróně? Jednou je otec od rodiny, tak má sedět doma u klavíru a dělat co ho živí. Proto jsem ho taky chtěla dostat z Prahy. Myslela jsem, že tady na venkově, uprostřed přírody, na čerstvém vzduchu, přijde na jiné myšlenky.“

„Takže, to byl váš nápad, přestěhovat se k sestře?“ podivil se Holmes.

„No jo. Jak se Toník vrátil z Anglie, koupili jsme tady od švagra starý špýchar na kraji vesnice. Zatím ale bydlíme ve Dvorku. V jednom z těch domků u lesa. Hned vedle Jeřábkových. Jeli jste kolem. Nedávno vám o tom přece Toník psal. Sama jsem mu to diktovala.“

„Připadl jsem v tom listě na jméno osoby, kterou nemám v kartotéce. Zajímalo by mě...“

„Mě by zase zajímalo, co mu v té Anglii přelítlo přes nos. Sotva se vrátí, místo aby Simrockovi zkomponoval druhou řadu Slovanských tanců, které šly tak dobře na odbyt, tak trucuje, a píše zas nějakou, tuším už sedmou symfonii. Prý Londýnskou! No řekněte, kdo dnes koupí nějakou symfonii? Však jsem mu to taky pěkně od plic pověděla. On se pak urazil, zapálil si viržínko, a že si jde zahrát na varhany do třebského kostela.“

„Ale nešel,“ zaprorokoval Holmes a nechal si nalít další sklenici piva.

„Ovšem že ne! Šel do zámečku, mazat karty se švagrem, s Vrchlickým, se Sládkem a se Zeyerem. Jako každé pondělí.“

„Vám nechutná naše pivo, doktore Watsone?“ starala se hraběnka o nenucenou společenskou konverzaci, zatímco Holmes naslouchal monologu její sestry.

„Nepochybuji o tom, že je výtečné, ale já již léta abstinuji. Vrtá mi však hlavou, z čeho jsou upečeny ty hezoučké keksy, které k pivu podáváte? Ne, že by nebyly chutné, ale připomínají mi tak trochu lodní suchary.“

„To jsou pivní tácky. Novinka z Německa, která nemá jiného účelu, než zamezit padání hmyzu do nápoje. Já jimi však raději poháry podkládám. To víte, pivo je prevít, a kdo má ty lepkavé fleky na nábytku pořád utírat. Dejte si raději štrúdl, doktore, smím-li vám poradit,“ usmála se čtverácky hostitelka.

„Vy jste lékař?“ Upoutal jsem náhle pozornost paní Dvořákové. „Nejste náhodou gynekolog?“
„Uhodila jste hřebíček přímo na hlavičku,“ přispěchal s jízlivou odpovědí Holmes, mstě se tak za můj oblíbený šprým, „doktor Watson je v tomto oboru kapacitou. Svým způsobem.“

 „Tak to mi můžete pomoci. Víte, doktore, už delší dobu mám takový neurčitý pocit tlaku tadyhle v podbřišku. Jsem unavená, náladová, a často trpím nevolnostmi. Podíváte se na mě?“

 „Nu, co s vámi,“ pravil jsem rezignovaně, „bude ale lépe, když vás vyšetřím v soukromí vašeho domova. Pokud nás společnost omluví, a jestliže pan Holmes nemá dalších otázek…“

 „Jde-li o zdraví, pak musí vše ostatní stranou,“ pronesl s úlevou hrabě Kounic a sám nám podržel dveře.