Noci uměj bejt dlouhý

      Noci uměj bejt dlouhý. Někdy jen sedíš a čumíš do zdi a přemejšlíš, jestli tu sedíš proto, že nemůžeš spát, nebo proto že nechceš spát.  Ořežeš se na maso, abys cejtil sílu okamžiku. Skočíš ze skály, abys zjistil, že to bylo zbytečný a půjdeš se z toho vyspat. Projedeš na starý ruský skládačce noční vesnicí, napálíš do lampy, vyválíš si svůj ksicht v blátě a pudeš si sednout na lavičku. Neusneš. Budeš sledovat.

   V pátek večer se rozhodneš, že zajdeš s kámošema, tak jak se říká ‘‘na jedno‘‘, nebo na nějakou lahvinku, nebo tak něco. Potom tam sedíš a vejráš do zvětralýho piva a posloucháš vesničany, jak se bavěj o fotbale. Můžeš se bavit s někým třeba o hudbě, nebo o literatuře, ale nemá to cenu. Všude sou hromady rádoby umělců, který choděj a pyšněj se svejma výtvorama, který stejně většinou ani za nic nestojej. Potom tě to přestane bavit, tak se zvedneš a půjdeš domů. A nepůjdeš spát. Budeš sedět a čumět. V tý podělaný bílý zdi uvidíš svůj sejrovej výraz a zeptáš se, co tady vlastně dělám? O co se to snažim sakra, vždyť já nechci ráno vstávat a znova se rvát do toho důchodcema přeplněnýho busu a čekat na svojí zastávku. Na svoji konečnou stanici.

   Když to potom zhodnotíš, zjistíš, že valnou část svýho života jenom sedíš a čumíš. Kolik času ztrávíš tím, že posloucháš lidi, který si udělali tu nejlehčí vejšku v republice a poučujou tě, že nemáš kouřit a pít alkohol.  Že nemáš jíst moc tučnýho jídla a než si užiješ, tak si máš vzít kondom. Nevim proč, ale tyhle duchaplný kecy maj asi většinou opačnej efekt. Možná že si lidi potřebujou zkusit všechno sami, na vlastní kůži. Lidi asi prostě nemaj rádi, když je někdo soudí a cpe jim svojí nafouklou hlavu do jejich života. Některý lidi si asi potřebujou dát na držku sami, aby zjistili, že led klouže. Protože když si to tak vezmete, nemůžete říct dítěti, která zmrzlina je dobrá a která ne, a ani mu nedat líznout.

   Noci uměj bejt dlouhý. Sedíš a dál sleduješ svůj tvarohovej výraz ve zdi. Čas běží dál. Pomalu, rychle, jistě a pořád. Každej den tě užírá, jestli to, co cejtíš je láska. Jestli to, co děláš je správný. Jestli až se jednou rozejdou mraky, nezůstaneš sám starej bez peněz v děravejch ponožkách a v rozpadlý pižmem nasáklý posteli.  A kde najdeš odpověď na svoje nejistoty? Kdo ti řekne, jakou cestou máš jít, abys došel tam, kam dojít chceš? Nikdo. Musíme jenom plout a někdy se prostě sami rozsekat o bílou zeď.