Hra na plášť je ctvrta povidka ze souboru kratkych povidek a basnicek, ktery se jmenuje Povidky z jedné na psy. Povidky (nebo basnicky) jsou inspirovany dulezitymi (ci temi druhymi) dily svetove (ci jine) literatury (nebo kinematografie).

Hra na plášť

Můj bratr Lampa byl dítě o kterém se většinou tvrdívá, že je to pěkný výlupek. Táhlo se to s ním již od kolébky, dokonce, a když teď o tom přemýšlím, mám pocit, že mohu říci: "Táhlo se to s ním do slova a do písmene od narození."
Stalo se to v půl třetí ráno 12. července roku 1948 a byl to ten nejrychlejší porod, který v Dobčinského fakultní nemocnici kdokoli zažil. Když se přivolaný porodník dostal do pokoje mé matky byl už můj bratr na světě a zvědavě se rozhlížel po pokoji. Zatímco lékař prohlížel matku, vyšplhal se bratr na noční stolek, sedl si vedle stolní lampy a začal ji střídavě zhasínat a rozsvěcet. Matka se na něj unaveně podívala, usmála se na a když do porodnice dorazil o hodinu později můj, tehdy sedmnáctiletý, otec řekla mu na přivítanou "Je to kluk a jmenuje se Lampa." Ten, o kom mluvila, již neseděl na nočním stolku, ale v pojízdném křesle, které stálo vedle postele a bez zájmu si četl v matčině Idiotovi.
Můj bratr Lampa byl velký čtenář. Když jsem se narodil já (což bylo o dva roky později) měl už většinu knih v naší knihovně přečtenou a neustále přesvědčoval otce, aby si chodil nové půjčovat do knihovny. Problém byl v tom, že tituly, které si vybíral, nechtěli otci často svěřit, protože mu přeci jen ještě nebylo dvacet a "na některé věci má člověk spoustu času." Bratr se pak vztekával a rozbíjel naše společné hračky. Většinou je házel po mně. Když mi bylo pět a bratrovi sedm, otec od nás odešel. Neměl s Lampou příliš dobrý vztah, nerozuměli si. Lampa mu často vyčítal, že se chová jako děcko, že nemá rozum a když teď o tom přemýšlím, mám pocit, že měl pravdu.
Matce bylo líto, že od nás otec odešel. Ale bylo to moudré, krásné a vzdělané děvče, pořád měla ještě svou magii a mě a Lampu a tak bylo vlastně všechno v pořádku.
Můj bratr Lampa si strašně rád hrál. Neustále pro nás dva vymýšlel různé hry a když teď o tom přemýšlím, musím říci, že jsme měl nádherné dětství hlavně jeho zásluhou. Když jsme si hráli na krtka, rozjetý vlak, na písek, nebo na doporučený dopis, cítil jsem se neskonale šťastný. A jednou, to mi bylo sedm, přišel bratr do mého pokoje s tlustou knihou pod paží. Když mi ukázal vazbu, uvědomil jsem si, že je to kniha, kterou čte podruhé v životě. První kniha, kterou čte podruhé v životě. Dostojevský - Idiot a drobné prózy. "Našel jsem tu úžasnou povídku," povídá mi, "a ta povídka mne přivedla na úžasný nápad. Zahrajem si na plášť."
A tak jsme hráli na plášť. Mého bratra si v kavárně Slavia oblékl nějaký šedovlasý pán, a když o tom tak přemýšlím, bylo to naposled, co jsem kdy Lampu viděl.

12.6.2000

---