Hledá se RH+ negativní

DOMA

„Proč zas kurva já?“ zaječel Birsten, když se ráno probral z celonočních mrákot. Ale věděl, ach bože věděl, proč zrovna on. Už zaplatil předem dohromady dva své roční platy a několik výročních výnosů ze svých akcií Spojených plynáren, aby mu krev překonvertovali na obyčejnou nulu, protože jeho AB RH+ negativní s extra obsahem železa byla natolik žádaná, že orgánová loterie vypisovala hony na jemu podobné nešťastníky čím dál častěji.

Nepomohlo ani štědré dárcovství každý měsíc na transplantační stanici na rohu jeho ulice.

Mobil v jeho ruce zapípal. Letmo zkontroloval statistiku - 1200 litrů z celkového počtu 12800 již bylo zajištěno. Doma ale zůstat nemohl. V téhle čtvrti měl krev jeho specifikací jen on a dva starci nad hrobem, kteří určitě dnes svou dávkou již přispěli.

Hodil na sebe tričko, kalhoty a ponožky. Nakoukl do koupelny. Kartáček vypadal lákavě a nedostižně zároveň. Takový luxus si teď nemohl dovolit. Ze skříně vytáhl paruku a revolver. Potichu protančil předsíní ke dveřím. Opatrně pohlédl ven kukátkem. Dva sousedi seděli na schodech, v rukou malé příruční zbraně a přenosný kanystřík s kanylou.

„Bože, dreneček,“ pomyslel si Birsten a než stihl ztratit odvahu, prudce otevřel dveře a vypálil dvě rychlé rány. Sousedé se svalili ze schodů a zůstali ležet v tratolišti krve. Rychle se obul a děkoval bohu, že se krev rozstříkla na všechny strany kolem, jen jeho nohy zůstaly ušetřeny. Se čvachtáním v ponožkách by se utíkalo o dost hůře.

Obral mrtvoly o jejich zbraně - než bude zaregistrováno všech 12800 litrů, určitě je bude obě potřebovat.

V AUTĚ

Ladit rádio nemělo smysl. Na všech frekvencích pro ten den vysílali jen statistiky lovu. Regionální stanice navíc připojovaly popis osob, které v místě bydliště odpovídaly požadavkům odchytu. Se zaťatými zuby Birsten nechal hrát místní rádio a poslouchal relaci o sobě i upozornění, že oba důchodci byli, jak Birsten ostatně očekával, již vysáti a připraveni pro večerní slavnostní pohřeb. In memoriam se udělení čestného medicínského titulu ujala místní univerzita Jižní centrální. Již nyní byli oba v opakujících se informačních blocích titulováni jako doktoři. Birsten slyšel s malými odchylkami neustále dokola toto:

„Pozor, pozor! Bez ohledu na bezpečnost okolí, kde se pohybuje subjekt odchytu - Birsten (tón hlasu se při vyslovení jeho jména změnil ze suše informativního na kousavě pohrdavý) - byla do oblasti středu čtvrtě Jižní centrální, sektorů 8, 9 a 12, vyslána elitní jednotka rychlého odběru. Je vybavena třaskavými střelami průraznosti třídy D a E-F a příručnými jadernými minigranáty. Nesnažte se jim zabraňovat v postupu. V sektoru 9 zemřeli za mírně příznivých okolností doktor profesor Rihel a doktor profesor Sahmun. Birsten je ozbrojen a bude klást odpor. Ztráty při jeho odchytu se odhadují na deset až padesát jednotek.“

Relace se opakovala a ačkoliv nikdy nebyla doslova stejná, smysl se nelišil. Odchyt Birstena je v plném proudu, neklaďte odpor, spolupracujte. Birsten je ozbrojený.

Po půl hodině, kdy kličkoval autem vedlejšími silničkami, se mu podařilo nepozorovaně napojit na dálnici vedoucí v půlkruhovém obchvatu kolem města. Skenery ho v hustém provozu nezachytily a v nekonečném hemžení a proudu vozidel se poprvé cítil bezpečně.

Hlášení se mezitím změnilo, jako obvykle. Ministerstvo obrany vydalo seznam Birstenových prohřešků. Dvojnásobný vrah, který oběti zabil obzvláště krutým způsobem, několik znásilnění, krádeže, výtržnosti. Nepřevychovatelný, nezvládnutelný. Věčné nebezpeční pro společnost. Nic z toho nebyla pravda - Birsten pracoval jako zahradník. Měl rád tulipány a rád je sázel do harmonických, ulidňujících obrazců.

Podobná hlášení ale chrlily lokální sdělovací prostředky o všech místních majitelích krevní skupiny AB Rh+ negativní. Případným úspěšným lovcům tak byly naservírovány prostředky k ulehčení svědomí.

Birsten to znal. Minule a předminule se spokojili s tím, že byl nenapravitelný asociál, odhalený sociopat bez jakýchkoliv citů nebo pocitů k ostatním živým bytostem.

„Aspoň něco nového,“ zamumlal si pro sebe. Držel se s autem v pravém pruhu, nechtěl na sebe upozornit rychlou jízdou, ale ani přespřílišnou opatrností, proto několikrát předjel příliš pomalu jedoucí auta a vždy se poslušně zařadil zpět.

Míjel elektronické obří billboardy, kde byl pro dnešek přerušen blok reklamních spotů a jejich místo zaujala Birstenova hlava. Šikovný grafik mírně pozměnil jeho rysy - obličej šel bezpečně poznat, ale čišela z něho zloba, pohrdání, vražda. Vedle blikalo metrovými písmeny přidementnělé sdělení: Birsten. RH+ negativní. Ozbrojen.

Už abych byl mimo sektor, pomyslel si a celkem se těšil, až bude míjet billboardy s jinými obličeji, ale podobnými nápisy. Stejně jako on uvažovaly tisíce mužů a žen, kteří se rozprchli do všech stran jako mravenci z rozkopaného mraveniště.

Pohlédl na mobil. 3200 litrů. Šlo to pekelně pomalu. Měl sto chutí ho vypnout, přeci jen to byl přístroj komunikující s operátorem, pomocí kterého by mohl být vystopován. Jenže stejně tak ho mohli najít podle auta nebo implantovaných čipů v noze. Vysílal jak radioaktivní vánoční stromeček. Vysílali všichni a kdo ne, byl podezřelejší o to víc. Cílem nebylo ztratit se, ale utíkat tak rychle, nepředvídatelně a tak dlouho, dokud nebylo dosaženo plánovaného výtěžku.

Vědom si toho, odbočil z dálnice a napojil se na malou nenápadnou okresku. Koneckonců, čím míň lidí kolem, tím lépe. Billboardy byly menší, stejně tak i jeho obličej na nich. I nápis „ozbrojen“ vypadal méně hrozivě.

Znovu se podíval na mobil. Nemohl si pomoct. 3300.

„Kurva!“ zaječel Birsten nahlas. Měl vztek. „Sráči zajebaný, neuměj ani pochytat pár nemehel a vypumpovat jim krev.“

Okreska přešla v hlavní tah vesnicí. Projel jí a snažil se dívat přímo před sebe, aby svým pohledem nezavadil náhodou o případného lovce, kterých teď byl plný sektor, plná země. Ale ves byla prázdná. Všichni pracovali a o nafouklé obaly naplněné RH+ negativní se nezajímali.

Když se vesnická silnice změnila opět v okresku, Birsten začal hledat místo, kde by auto odstavil. Už neměl chuť dostat se do vedlejšího sektoru, kde jeho obličej nebyl na velkoplošných obrazovkách a kde by se o něj tolik nezajímali. Obvykle to tak dělal, obvykle to takhle dělali všichni. Snažili se proklouznout do sektorů, kde se o nich nevědělo. Někde cestou většinou vrazili do někoho, kde vrazil něco do nich.

Birsten se rozhodl, že tentokrát to udělá jinak. Zůstane ve svém sektoru. Největší tma je pod svícnem a tak dále.

V LESE

Odstavil auto na kraji polní cesty a rozhlédl se kolem sebe. Byl sám. Vzal mobil, všechny tři zbraně a vydal se podél lesní cesty směrem k nedalekému lesu. Tam se schová, bude bloudit mezi stromy až do večera, déle to obvykle netrvá. Někdy se to zasekne, jako teď, stále na mobilu viděl jen 3700, ale pak to najednou vyskočí, jak jsou v rychlém sledu nalezeny desítky a stovky schovávajících se.

Přidal do kroku, i když nebylo kam spěchat. Společnost mu dělaly jen lány obilí, které ještě nebylo zralé ke sklizni. V dálce se tyčily v husté řadě kmeny stromů.

Najednou se před ním objevil chlapec. Doslova do něj vrazil. Kluk stál mezi vysokými klasy, blonďaté vlasy rozevláté do všech stran. Mohlo mu být nejvýš osm let. V ruce držel srp. Modré oči se mu rozšířily nejdřív úžasem, pak úlekem. Úplně nakonec vzrušením.

„Birsten!“ zaječel kluk a dřív, než mohl Birsten cokoliv udělat, zmizel v hustém podrostu.

Birsten zaklel, vytáhl jednu zbraň z kalhot, kde ho zbývající dvě nepříjemně tlačily, a naprázdno vypálil. Ozvalo se vzteklé zaúpění a nad obilným horizontem se na okamžik objevily dvě ruce, rozhozené, vzpínající se k obloze. Pak zase zmizely.

Birsten se rozběhl tím směrem. Kluka našel sedícího na zemi, s krvácející paží. Bylo to jen škrábnutí.

„Birsten!“ zaječel kluk znovu, jako smyslů zbavený. „Ty vrahu! Tak zabij mě!“ I přes své zranění a ohrožení vlastního života se šklebil. Odhodlaně. Šíleně.

Birsten dostal vztek, ne na kluka, ale to bylo jedno. Chytil ho rukou za bloďaté pačesy a pořádně zatáhl. Kluk zaječel a snažil se ze sevření dostat. Birsten nepustil, omotal si klukovy vlasy kolem dlaně a vláčel ho polem směrem k lesu, kam se původně chystal.

Oral klukem a místo brázdy vytvářel řev, lahodící jeho duši.

„Nech mě, nech mě, pusť mě,“ řval kluk, ale neznělo to ani trochu prosebně. Spíš vztekle.

„Jsem vrah a asociál,“ zalapal Birsten po dechu.

„He!“ souhlasil kluk a pokusil se ho kopnout nohou, kterou vláčel za sebou. Netrefil se. Birsten se mu smál a vykouzlil tak na jeho tváři několik rudých fleků smrtelného studu.

Už byli skoro u lesa, když se ozval hlasitý třesk výstřelu.

„Nenávidím tě,“ zasyčel kluk a konečně se Birstenovi vykroutil. Ustřelená ruka mu zůstala zamotaná ve vlasech. Zbytek Birstenova těla se postavil na nohy, ale další výstřel ho srazil zpět na kolena. Kus lebky zmizel a Birstenova hlava měla nyní tvar rozlousknutého vlašského ořechu.

„Strýčku,“ zaječel kluk nepříjemným hlasem. „Máme ho. Rychle, dren!“

Vzdálená postava si hodila pušku přes rameno a rychle se rozběhla k místu, kde se válel kluk i torzo muže.

Když doběhl na místo, shodil ze zad malý batoh a vytáhl náčiní. O chvíli později měl již napíchnutou tepnu a z vyhasínajícího těla pumpoval krev. Kluk se snažil vymotat si z hlavy ustřelenou ruku a vzrušeným hlasem strýčkovi vyprávěl, jak s Birstenem bojoval. Ten přikyvoval, ale víc se soustředil na čepování.

Tělo už bylo skoro vyschlé a ozvaly se první hnusné srkavé zvuky, když na místo přiletěl vrtulník, přivolaný certifikačním požadavkem. Do systému přitečou další tři litry a strýc s klukem získají svou odměnu. Birsten byl pořád identifikovatelný, kus hlavy měl sice ustřelený, ale strýc ho našel nedaleko na mechu u lesa a podařilo se mu ho přilepit k hlavní části lebky, takže se stala zase téměř kompletní. O identifikaci nemohlo být pochyb, samozřejmě, že by se tak dalo učinit i složitěji pomocí čipů nebo DNA, ale takhle přibude ještě bonus za bezeškodný odchyt.

Vrtulník přistál a muž v saku k nim spěchal s přísným výrazem ve tváři. Strýc vstal a chystal se oznámit, koho mají a další nutné identifikátory, ale muž jen mávl rukou a řekl: „Akce byla před pěti minutami odvolána. Ministerstvo plánování udělalo chybu. Objednalo místo 12800 tablet RHPuls stejný počet litrů krve. Omlouvám se za způsobené potíže. Certifikát za úspěšný skol vám přijde doporučenou poštou. Peníze ale vyplatit nemůžeme.“

Když si všiml strýcova zklamaného výrazu, pokrčil omluvně rameny. „Nedá se nic dělat.“

Pak spatřil i plamenný pohled blonďatého kluka i to, co mu stále viselo z hlavy.

„Co má tohleto znamenat?“

„To je synovec.“

„Kolik mu je let?“

„Připletl se k tomu náhodou.“

„Chlapče?“

„Nemohl byste mi prosímvás odmotat tu ruku? Strašně mě tahá za vlasy. Strýček mi nechtěl pomoct, dokud nenačepuje předepsaný počet mililitrů.“

Agent si povzdechl, vytáhl z opasku nůž a dvěma rychlými pohyby ruku i s několika prameny vlasů odsekl.

„Díky.“

„Není zač.“

„Co teď s tímhle?“ zeptal se strýc a ukázal na zásobník s krví a tělo válející se na zemi.

„Do vrtulníku ho vzít nemůžu, musíme obletět ještě 18 sektorů. Víte co? Nechte ho tady, zásobník vylejte a zapomeňte na to. Byl to smolný den pro nás pro všechny.“

Počechral chlapce po žlutorudé kštici a vyloudil mu tak na tváři bolestivý úšklebek.

„Podle čipů je váš stupeň průměrnosti neobvykle vysoký. U obou. To je báječné, můžu vám závidět i já. Vy si ještě zalovíte, nebojte se.“