Povídání o Markétce

Markétka je moje vnučka. Já jsem tedy babička. Markétčina. Známe se spolu necelých pět let a vždycky jsme spolu domluvily. Nějak. Po "lidsku" asi tak před třemi lety.
Když byly Markétce tři roky a už dávno se zbavila zlozvyku všech nemluvňat, totiž používání plenek, rozhodla se, že stráví dovolenou se mnou a s dědečkem "Na Břestku".
"Na Břestku" se říká malému údolíčku v chřibském polesí, utopeném a ztraceném v hlubokých lesích. Asi dva kilometry odtud je malá vesnička stejného jména, plná hodných lidí, ale projíždíme tudy bez zastávek. Jenom u jednoho žlutého domku se chvilinku zastavíme a všichni zavoláme přes plot: "Jak se máte Vávrovi?" Z domečku se vybatolí malá Kristýnka, holčička s neobyčejně hlubokým hláskem a hned za ní vyběhne její maminka. Trošku se zdržíme. Ne dlouho. Musíme být brzy na chatě.
"Naše chata" nestojí v samotném údolíčku, ale na dosti strmém svahu a než si připravíme nový domov, dá to "fušku". Třeba jenom vynést do kopce zásoby, kytaru a někdy i Markétku. Aspoň kousek.
Já připravím rychlou večeři, dědeček nanosí vodu z lesního pramene a připraví malý ohníček. To aby naši známí věděli, že jsme zase tady. Kteří známí? No to byste se divili, kdo všechno může ve skalách schovaných v lese pod hradem Buchlovem bydlet. Ráno je půjdeme navštívit.
Dnes už jen několik tichých písniček u ohníčku a jde se spát. Jsme unaveni dlouhou cestou.
Dědeček ještě povídá Markétce poněkud zmatenou pohádku, ale ta už stejně usíná.
Nepozorovaně se vytratím před chatu. Vítám se s rodným krajem. Les, ve dne tak tichý, ožívá. Kolem osvětlených oken se točí plyšové můry. Nad svahem tiše přeletěl netopýr. Pro Markétku začíná dobrodružství až zítra. Dobrou noc.