Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSTŘÍPKY - SILONKY
Autor
Marcela.K.
Paní Kosejková je naše sousedka. Bydlí hned naproti přes ulici a chodí každou neděli ráno do kostela na náměstí. Má bílé vlasy sčesané do drdůlku a je hodná. Nezlobí se na nás, když běháme a křičíme. Jen se usmívá a můžeme k nim do zahrádky, když nám tam spadne míč.
Bydlí v půlce dvojdomku. To je takový domek, co je rozpůlený a asi slepený. Je to, jako kdyby se díval do zrcadla a pak si ty dvě půlky stouply k sobě. Z druhé strany bydlí paní Špicarová, ale ta do kostela nechodí.
Paní Kosejková bydlí v tom domku se synem a jeho rodinou. Její syn se tváří moc důležitě a je ve straně. To říkala maminka. Jenže já nevím co to znamená. Vlastně vím. Na prvního máje mají na domě, pod tím malým okénkem u střechy, prapory. Jeden náš a druhej celej červenej. Mně se to tedy docela líbí. Mívají i malé praporky v oknech. Jen maminka říkala, že je stará paní Kosejková chudák, když se na to musí dívat. To tedy zase nevím proč, když jsou ty praporky takový hezký. Já se na ně dívám z kuchyňského okna ráda a vůbec si nemyslím, že jsem kvůli tomu chudák. Maminka někdy tak divně mluví, že jí nerozumím. A praporek doma nemáme vůbec žádnej! Maminka říkala, že to je státní symbol a stojí to moc peněz, a že nám úplně stačí ten u sousedů.
Mám silonky! To jsou takový krásný šaty pod které se musí nosit spodnička, protože jinak by mi byl vidět i pupík. Jsou to šaty pro princeznu. Opravdický! Myslím, že jsou ušitý z křídel bělásků…nebo z mlhy. Jsou lehounké, průhledné a vypadám v nich jako opravdická Šípková Růženka. Zuzanka má také silonky. Šila jí je paní Kulhánková, švadlena z vedlejší ulice, protože Zuzanka z těch, co mám já, už vyrostla. Však paní Hofmanová mamince říkala, že si nás strojí jako princezny. Maminka jí ale odpověděla, že to nebylo drahé a látku pro Zuzanku dostala od své sestry z Moravy a ty moje…prý jsou poděděné ze Šumperka. Nevím, jestli to je pravda. Na Moravě žádného dědu nemám, tak jak bych mohla něco podědit?
Včera u nás byla paní Kosejková a prosila maminku, jestli bychom nemohly se Zuzankou jít v neděli s ní do kostela. Prý půjde víc dětí z ulice. Bude veliká sláva v klášteře a jmenuje se to Boží tělo. Jen prý máme mít košíčky a v nich natrhané lístečky z květin. Ty budeme rozhazovat po cestě a bude to moc krásné. Možná dostaneme i svatý obrázek.
Maminka se nás ptala, jestli bychom chtěly jít a my bychom tedy chtěly, protože si musíme vzít ty krásné šaty a ještě by mi maminka mohla uplést do vlasů věneček….
Tak nemohla. Prý stačí mašle!
Maminka šla v sobotu večer k paní Hofmanové. Mají na zahradě krásné pivoňky. Veliké a růžové. My máme jen takové tmavé a ještě nekvetou. Ráno jsme ty pivoňky oškubaly do košíčků, maminka mi do vlasů přivázala bílou mašli a všechny si nás na ulici vyfotografovala. Bylo nás osm. I jeden kluk s námi šel, ale nebyl to vnuk od Kosejků.
Maminka říkala, že paní Kosejková byla moc šťastná a že jí tu něžnou delegaci přála a říkala, že snad nebude vadit, že nejsem pokřtěná…
,,Co je to pokřtěná?” ptala jsem se maminky a ona říkala, že se na hlavičku miminu naleje v kostele voda a pak mu dá pan farář jméno. Jenže když jsem se narodila já, tak si zrovna na národním výboře vymysleli, že budou vítat nové občánky tam a ne v kostele. Tatínek jim slíbil, že mě tam přinese, aby mě přivítali. Dokonce to prý vysílali rozhlasem na náměstí. Tak mě tehdy pojmenoval předseda a zpívali u toho pionýři a maminka se pak zlobila a řekla tatínkovi, když říkal, že mě můžou nechat i pokřtít, že není takovej pokrytec, aby jeden den nesla dítě na výbor a druhej den do kostela. To dítě jsem byla já. Proto mě nepokřtili. Zuzanka pokřtěná je, protože tehdy, když se narodila ona, prý ještě tu opičárnu na výboře nedělali. Proto prý se budu muset nechat pokřtít sama, až budu chtít.
Já tedy nevím, jestli budu chtít. Jestli to je dobrej nápad, aby mi lili na hlavu vodu, když už jsem veliká. Budu si to muset ještě rozmyslet.
V klášteře bylo vše moc krásné. Hráli tam na varhany a divně to tam vonělo. Trochu kytkama a navíc kadidlem. Já se začala smát, když mi Zuzanka pošeptala, že to je kadidlo… to jak tam tím mávají a kouří se z toho, ale ona říkala ať se nesměju, že se to nesmí, Jenže já si představila, že podpálili…pssst!
A pak jsme si museli kleknout vepředu k takovému zábradlíčku a pán v bílý, dlouhý košili nám rozdal ty svatý obrázky. Trochu mě už tlačila kolena a byla mi zima, ale vydržela jsem to až do konce.
Musím se zeptat maminky na to křtění. Jestli bych si musela vzít zase ty priceznovské šaty, tak bych tam třeba šla, ale to by mi přece nemohli na hlavu nalít vodu! Vždyť bych je pak měla mokrý. A vůbec! To by mě opravdu zajímalo, kdo to s tou vodou vymyslel!