Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seŠou na náměstí
Autor
Parsifal
S jistým uspokojením si prohlédl leták, který právě přilepil na sloup veřejného osvětlení. Podobnými dnes polepil celé město. Byla to pořádná fuška, ale jemu to stálo za to. Kdybyste si ho prohlédli, řekli byste si, že ten člověk nevypadá na to, aby někde lepil letáky po ulici. Ne. To by měl být právník nebo bankéř. A ano, on tak skutečně vypadal. Trochu staromódní a trochu temně působící právník. Černý oblek s proužkem, buřinka a vycházková hůl. Vysoký, mladý. Uhlazený elegán. Jediná věc ten dojem kazila. Jeho oči. Ta šílená jiskra v oku. Byla nepatrná, ale přece kazila celkový dojem. Když jste ho potkali, hned jste si jí všimli, pokud jste se ale zadívali přímo do jeho očí, nenašli jste ji. A takový byl. Otočil se od letáčku a s úsměvem na rtech svižně odkráčel neznámo kam.
Na vědomost se dává,
že dnes, v pátek třináctého
bude k vidění
sebevražda!
Zájemci o nevídanou podívanou
nechť se dostaví ve tři hodiny
odpoledne na náměstí.
Všichni jste co nejsrdečněji vítáni!
VSTUPNÉ DOBROVOLNÉ
***
Na náměstí se kolem malého pódia pomalu začali scházet lidé. V půl třetí tam byli jen osamocení lidé, ve tři čtvrtě už tam čekaly celé hloučky a ve tři hodiny už nebylo kam šlápnout. S úderem zvonu šum na náměstí utichl a všichni se otočili na pódium a pozorovali šibenici na něm vystavěnou. Najednou se objevil.
„Dámy a pánové! Děkuji vám, že jste sem dnes přišli v takovém počtu! Věřím, že vám připravím podívanou, na kterou do smrti nezapomenete!“ Muž v černém saku s proužkem se zářivě usmál a lidé začali tleskat. Davem se opět začal šířit šum. Útržky hovoru byly slyšet až na pódium.
„...víte, já bych sem nešla, ale náš Pepíček mě sem dotáhl, prý to chce vidět. A konečně, kolikrát můžete vidět takovou sebevraždu?“
„Víte, paní Vejvodová, já bych svoje děti nikdy na něco takového nevzala, ještě by mi udělaly ostudu.“... „a říkala jsem ti, Rudolfe, že sem nechci a taky sem měla pravdu koukni na to všude samý lidi a to vedro pojď domu ale ty mě vůbec neposloucháš a Rudolfe...“
„...A pak jsem se s ní rozloučil, povídám jí...“
Muž v saku s proužkem to všechno chvíli pozoroval, pak sundal buřinku a zvolal:
„Vstupné, prosím, dávejte do tohoto klobouku! Budu vděčný za jakoukoliv částku, vězte, že peníze budou dobře využity!“ Lidé se předháněli v tom, kdo mu dá víc peněz, a tak byl klobouk za chvíli úplně plný. Mužova patka se na slunci nepřirozeně leskla. Nějaká paní omdlela. Tři muži se jí vrhli na pomoc, ale ona se brzy probrala a ještě je odháněla. Nějaká babka se ptala, co se to tady vůbec bude dít? Prý sebevražda, odpovídal jí někdo. Aha, řekla ona. Muž se vrátil na pódium, vylezl na stoličku, strčil hlavu do oprátky a ještě jednou zamával a řekl:
„Děkuji vám, děkuji, dobří lidé! Děkuji, že jste dnes přišli. Děkuji vám za vaše příspěvky! A teď nadchází chvíle, na kterou jsme všichni čekali! Chvíle, za kterou jste mi zaplatili! Pohleďte!“
Zavrtěl nohama, stolička se překotila a muž zemřel. Nějaká žena zaječela, ohlasy ostatních ale nebyly valné.
„Za tohle jsem platil?“ ptal se jeden muž. „Čekal jsem víc,“ řekl druhý. Jedna paní se ptala muže: „Co to mělo znamenat, Vašku? Ptám se, co to mělo znamenat? Já myslela, že to je legrace! Vašku, posloucháš mě?“ Na nepřirozeně lesklé patce pána v saku s proužkem přistál havran.
Ilustrace od uživatele Mám místo mozku z piva kostku
27 názorů
alcap on e
24. 09. 2013:D *