Dračí síla IV - útěk

Abych nešplhala do hor s prázdnou, pořídila jsem rychle ještě krosnu a naplnila ji chlebem a masem pro Kašpara. Bude to pro nás na nějakou dobu poslední čerstvé jídlo. Maso i chléb patří do potravin, co se brzo zkazí. Do hor jsem nanosila jídlo, co nepodléhá tolik zkáze.

Když jsem koupila pro Kašpara kuřecí jatýrka, vrněl mi v kapse a tetelil se tam blahem.

Měla jsem radost, konečně nejsem sama.

Když jsem procházela tržnicí okolo stánků zpět, našla jsem jeden, kde byly šátky a ozdobné spony do vlasů. Takže jsem mohla sepnout nápadné vlasy a překrýt šátkem. Byla jsem stále hrůzou bez sebe, že mne někdo pozná. Stálo by mě to život. Nikomu už nevěřím, ani ve spravedlnost . Vždyť pan podnikatel stále chodí po svobodě a vychovatel také. Nikdo by mě nebránil, nikomu na mě nezáleží.

Najednou jsem slyšela, že Kašpar zpozorněl a syčí mi do ucha. Podívala jsem se jeho směrem. Policista tam kontroloval doklady nějaké mladé holce. O kus dál druhý také odchytl nějakou blondýnu.

„Tvá kamarádka s matkou zjistily, že zmizelo tvé motokolo. Hledají tě.“

Rozbušilo se mi srdce. Kašpar změnil barvu na šedou a vznesl se do vzduchu. Odtud mne telepaticky navigoval, kudy mám jít, abych nenarazila na policisty. Několikrát jsem byla nucena rychle skočit za stánek, či se otočit a dělat, že něco kupuji. Kašpar mne směroval nejkratší cestou ven z města. Ale vyšla jsem vlastně na druhé straně, než jsem chtěla a měla vlastně nasměrováno. Když jsem se ocitla v prvním lesíku, myslela jsem, že mám vyhráno. Ale Kašpar mne dirigoval nasbírat byliny, rozdrtit je na kameni a udělat z nich kruh okolo nás. Mumlal při tom zaklínadlo.

„Tak, kdyby je napadlo vzít si psy – a že máš u kamarádky věci s tvým pachem, psi tady ztratí stopu, budou zmatení a nebudou dvě hodiny nic cítit. Navíc je zmate to, že teď jsme nasměrovaní na druhou stranu, než chceme jít. Půjdeme ještě kousek do druhého lesa, tam uděláme to samé a pak oklikou obejdeme město přes lesy a pak půjdeme pěšky k jeskyni.“ Chtěla jsem protestovat, vždyť je to jen od města 30 kilometrů.Ale asi se doopravdy nemohu vrátit k motokolu, musím utíkat.

Byli jsme zhruba na konci města, chyběly tak dvě hodiny do doby, než bude tma. Kašpar mne hnal ještě pár kilometrů, než našel čistou studánku. Byla jsem už strašně unavená, takže jsem si tam na chvíli sedla a pojedli jsme. Já chléb a vodu a Kašpar jatýrka. Mlaskal při tom a malé kousky mu vypadávaly po stranách. Nakonec si utřel čenich od krve do mechu a krknul.Pak odletěl hledat něco na přespání. Nechal mě pak skoro hodinu čekat, než přiletěl zpět. Půl hodiny chůze byl malý kamenný převis, tak akorát, abych se tam vešla. Oblékla jsem si termoprádlo a přes to zpět šaty, každá vrstva prádla je dobrá. Ulomila jsem pár smrkových větví na přikrytí, zahradila krosnou východ ven, zavrtěla se na loňském listí, co tam bylo a v mžiku usnula.

Ráno mne probudil chlad. Svítalo. Byla jsem zimou celá ztuhlá. Kašpar mne nenechal ani najíst, prý až zase narazíme na nějakou vodu. Na tu jsme narazili až za tři hodiny ostré chůze. Studená voda a suchý chléb. Kašpar snědl zbytek jatýrek.

Kašpar mne navigoval tak, abych šla skoro pořád jen lesem. Na chvíli jsem se mohla posadit až pozdě odpoledne. Naštěstí jsem měla drahé boty, které i když byly nevyšlapané mne netlačily.Ale bolelo mě celé tělo. Šla jsem už mechanicky. Krosna se mi zdála strašně těžká. Počasí se zhoršilo a drobně mžilo. Byla mi také zima. Čím jsme byli blíž horám a ve větší nadmořské výšce, bylo chladněji. Ano, tady to znám, je to už jen dvě hodiny nahoru. Ani nevím, jestli to zvládnu, Kašpar mě nedovolí se ani na chvíli posadit, má se prý zhoršit počasí.

Mám pocit, že už nezvládnu ani krok, ale Kašpar mě povzbuzuje, dokonce mě i štípnul do ramene, když jsem se chtěla jen na malinkou chvíli posadit na kamen. Začal padat sníh s deštěm. Šplhám se v posledním úseku po kamenech. Necítím ruce, tak mi zebou a každou chvíli šlápnu chybně. Vždyť jsem tudy šla v létě snad stokrát. Narazila jsem si rameno, když jsem upadla a když jsem nechtěla vstát, Kašpar nade mnou lítal jak netopýr.

„Jestli tu chceš umřít, tak prosím, ale takhle vyhraje ten hnusák , co vám zapálil barák. A co je horší, postaví si tam penzión. A tebe tu najdou na jaře, ohlodanou od lišek. To chceš?“

Zvedla jsem se do kleku. Svaly se mi třásly, nevím, zda únavou, či zimou. Kašpar okolo mne lítal a křičel, „poslední kousek, tamhle je už vidět křoví a za ním jsou dveře, jdi, nezastavuj se.“

Když jsem za sebou zavřela dveře, chtěla jsem se zhroutit na zem, ale Kašpar křičel tak dlouho, až jsem zapnula alespoň jeden přímotop a sesunula se nakonec na lůžko. Konečně v bezpečí, jsem ve své jeskyni, vysoko v horách.