Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Poupátko

17. 08. 2010

2470

Autor

Marcela.K.

,,Jízdenky, prosím.“

Mezi dveřmi kupé stál průvodčí.

Z boční kapsy tašky vytáhla pouzdro s měsíční jízdenkou

On udělal dva kroky blíž, kleštičkami cvakl do okraje lístku. Sundal si čepici, otřel zpocené čelo a ztěžka dosedl vedle ní na lavici.

Držela v rukou sešit. Dnes píšou kontrolní slohovku a ona ráno zaspala. Bude muset celou cestu z nádraží utíkat, aby stihla třetí vyučovací hodinu a profesor si nemyslel, že se schválně vyhýbá čtvrtletce.

,,Tak kam, slečno? Do školy?“

Kývla jen hlavou a rychle ji sklonila k otevřenému sešitu, aby dala tazateli najevo, že nestojí o jeho společnost.

,,To jste asi zaspala, že?“ nereagoval průvodčí na její jasný projev nezájmu o rozhovor. Vlak byl v této době poloprázdný a on si chtěl zřejmě zkrátit čas v práci.

Znala ho. Jezdívala denně do školy a byla to i jeho trať. Připomínal jí jednoho slovenského herce z pondělních inscenací. Proplešatělý, působil dojmem umaštěného…baziliščí očka a slizký úsměv. Ne, rozhodně nebyla ráda, že jí chce dělat společnost. Bylo mu určitě už přes čtyřicet. Dědkovi!

,,Tak z vás bude zdravotní sestřička?“ ozval se znovu.

Mlčela a podívala se z okénka. Najednou dostala strach. Věděla, že se blíží úsek, kde na trati vlak projíždí několika tunely za sebou. Teď teprve zalitovala, že si sedla do prázdného kupé.

Muž se posunul po sedadle blíž k ní. Ucítila zápach kouře a potu smíchaného s typickým pachem nádražácké uniformy.

,,To bych hned rád stonal, kdybyste mi píchala injekce vy,“ dodal a zasmál se nahlas.

Jí to nepřipadlo až tak vtipné a přitiskla se víc do rohu, k okénku.

V tom vlak vjel do tunelu. Zatajila dech.

,,Máte ráda tunely?“ ozvalo se vedle ní .

,,Ne…“ špitla.

Vlak vyjel ze tmy a ona se nadechla. .. Blížil se ale další a ona věděla, že ten je nejdelší z těch tunelů na této trase.

,,Copak to tady máme za bouličky? Copak je to za poupátka…“ Ucítila jeho ruce na svém hrudníku. Dotýkal se jejich prsou a ona ztrnula. Nevěděla co má dělat. Strach ji ochromil. Nedokázala nic, ani se pohnout. Ruce toho hnusáka ji svíraly ňadra a ona nedokázala reagovat. Nedokázala křičet, ani se mu vytrhnout, natož mu dát facku. Jen dostala příšerný strach z toho, co bude dál. Vnímala jeho zrychlený dech. Udělalo se jí zle a vteřiny se zdály být minutami… Naštěstí i tento tunel měl svůj konec.

Jakmile se objevilo světlo, průvodčí prudce vstal .

,,Koukám, že jsi nějaká netýkavka! Zdravotní sestra přece má sloužit zdraví lidu…všechny jste kurvy!“

Podívala se na něj. Ve velikých, hnědých očích se objevily slzy, které jí začaly pozvolna stékat po tvářích. Mlčela…

Vlak znova vjížděl do tunelu.

Najednou ale věděla, že on si víc nedovolí.

Slyšela jak rychle otevřel dveře kupé, pak za ním zaklaply…

Vytáhla z tašky velký, kostkovaný kapesník. Utřela si slzy, kousla se do rtu… Vstala a otevřela okénko.

Stáhla si přes hlavu červený, pletený rolák, který měla na sobě a porubu, zmuchlaný ho strčila do tašky. Věděla, že už jej na sebe nevezme dokud ho nevypere.

epilog

Za hodinu seděla ve školní lavici.

Při běhu přes město jí ani nevadilo, že má na sobě jen tričko.

Vešla do učebny.

Omluvila se za pozdní příchod.

Třídní se na ni usmál a otočil se k tabuli na kterou napsal téma čtvrtletní slohové práce:

Úvaha

„Člověk se nikdy nezbaví toho, o čem mlčí.“ Karel Čapek

19 názorů

8hanka

26. 01. 2012

Československá literární komunita

Poupátko

Autor

19 názorů

Sdílení