Labutí sonet

Když z očí se lijí moře,

když ze srdce tryská krev,

s perlami ve vlasech,

oděná spoře,

zuřivě bráním svůj niterný svět.

Mým sonetem je pouhé lkání,

drásavá symfonie slz a vzlyků,

nečekám nečekané,

už žádné milování,

už zbylo jen přání...

Zemřít ti v náruči,

jak bílá labuť,

jak labuť bílá jako sníh,

labuť tvým šípem střelená.

Šípem z tvé kuše

a z hloubi duše

si přát

jen ještě okamžik,

okamžik tvojí něhy,

o pouhý okamžik déle smět umírat.

A perly po křídlech se tiše kutálejí,

osleplá srdce, co střípek krásy

zoufale spatřit chtějí,

mlčící rty,

co oněmějí...

A pak zlehka jako křídel mávnutím,

na labutím pírku uletím...