O psaní - 2

Já a teď

Jsem v hospodě a je mi fajn. Kámoš mi ukroutil jointa s marjánkou, do dlaně mne chladí sklenice piva, kamarádi i kamarádky, tedy zvláště ta nohatá, se mi ve sladkém oparu, co se z cigarety line, zdají hodni mé vroucí lásky, co jí mé srdce přetéká..”

Manželka, můj samozvaný dvorní kritik a literární poradce, mi držela papír s těmito řádky před očima a cosi vykřikovala. Po těch desetiletích, co jsme spolu, jsem si sice na její energická jednání zvykl, dokonce se jim většinou i ubráním, ale když mi klekne na hruď ve čtyři ráno, když mi ta zdravotní sestra odborně stáhne dýchací cesty na minimum, pak ji vyslechnu jako beránek a následně, v mátohách, vše vykonám dle jejích upřímně míněných rad.

„Co to tam píšeš? V jaký že to pobejváš hospodě? Tos mi vykládal, že se jedná o práci, že jdeš za svejma partnerama, ‘inspirátorama’, jak jsi je nazýval, že jen oni ti prej můžou dodat ty tvý praštěný nápady pro ty ještě praštěnější povídky, jo, já naivní ženská jsem si myslela, že tak dáváš nějakým chudákům možnost si vydělat pár drobnejch, když jsou jako nezaměstnaný, a helemese, ty si sedíš v hospodě, nejen to, ty tam hulíš narkotika s nějakýma podezřelýma individuama, jo, a s děvkama!”

„Mařenko,” dusil jsem ze sebe slovíčko za slovíčkem a tlačil jsem jí oběma dlaněmi do kolena, co mi na hrudi tížilo jako moc špatné svědomí, „Mařenko,” sípal jsem, „vždyť to je jenom povídka, já tam vůbec nebyl.”

„Co, nebyl? ‘Jsem v hospodě a je mi fajn,’ copak jsem blbá? Česky rozumím! Mám maturitu, s vyznamenáním!”

Neodpověděl jsem, i když jsem moc chtěl. Pochopila to, asi z mých rozšiřujících se panenek. Nebo už viděla jen bělmo? Tlak kolena trochu povolil.

„To je povídka, fikce, smyšlený pří...” na víc mi nestačil dech.

„To že je smyšlený? To je přesně to, z čeho jsem tě podezřívala! Kamínky do tý mý mozaiky mi teď pěkně zapadaj. A ten obrázek, co ho vytvářej, není moc pěknej.” Poslední slova zavyla a svalila se ze mne. Ulevilo se mi, a já pár vteřin pouze hluboce oddychoval.

Má žena ležela vedle mne, svinutá do klubíčka, a hořce plakala. „Já to věděla, já to věděla, že já jsem tatínka tenkrát neposlechlááá!” Její tatínek ji ode mne celkem moudře odrazoval. Konečně jsem se pozvedl na lokti, pohladil jsem ji po vlasech a zeptal jsem se:

„Proč si myslíš, že je to o mně?”

„Dyk tam stojí ‘já já já!’ Seš slepej? A podepsanej seš tam taky!”

„Drahoušku,” řekl jsem klidným hlasem,  „to je literární tvar, říká se tomu ich-forma, to znamená...”

„Vím co je ‘ich’,” vykřikla. Na gymplu měla z němčiny vždycky jedničku. To taky měla od svého táty, co jej za války Němci vtělili do Wehrmachtu.

„...to znamená,” chtěl jsem pokračovat. Ale ona vyskočila jako kočka a vrhla se na mne. Uchopila mne jednou rukou pod krkem a druhou mi zase strčila ten papír s mou povídkou před oči.

„Ty mi nevykládej, že to píšeš o někom. Ty nedovedeš psát ‘o někom’, je to vždycky autobiografický, celejch sto dvacet sedm dosavadních povídek takovejch bylo! Vždyť já tě v tom poznávám celýho, není tam slova, co bych ho od tebe neslyšela.”

„Maruško,” řekl jsem, ale ona otočila dlaní a utáhla mi límec pod krkem jako oprátku.

„A nejhorší na tom je,” zasyčela mi do tváře, „že to není nic z dávný minulosti, že to provozuješ furt pryč.”

Mou námitku proti tomuto dalšímu obvinění jsem mohl vyjádřit zase jen očima. Pochopila ji správně.

„Máš to celý v čase přítomným!” řekla.

Pustila mne, a já těžce dopadl na polštář. Vstala.

„Jdu k mamince,” prohlásila. A ještě mi na hlavu hodila kouli zmuchlaného papíru.

Když odešla z ložnice a já uslyšel, jak se v komoře schválně hlasitě přehrabuje, jak ‘hledá’ kufry, vytáhl jsem zpod postele můj starý, vysloužilý laptop, usedl jsem na okraj postele a začal jsem s povzdechem psát:

Ponaučení:

Pokud se tomu aspoň trochu dá vyhnout, nepišme povídky v 1. os. j. č. Důvody:

A)   Takové povídky jsou příliš osobní. Lidé je berou jako autobiografii a já mohu jen potvrdit, že následky bývají velice trapné. Lidé chtějí kupříkladu vědět, netíží-li mne svědomí, a jestli o tom mém dobrodružství ví má žena.

B)   Chci-li svého hrdinu popsat velice kladně, pak je to - použiji-li ich-formu - sebechvála, a všichni se mi budou smát.

C)   Hrdina-padouch je zase tím příslovečným klackem, co jej rád najde každý kritik, aby mne praštil.

D)   Ich-forma má ještě jednu závažnou vadu - omezuje autora v jeho vyprávění. Podívejte - každý pořádný román končí smrtí hlavního protagonisty (Anna Kareninová ve stejnojmenném románu, Robert Jordan v Komu zvoní hrana, Martin Žemla v U snědeného krámu, atd.). Vypravěč sám sebe nemůže nechat umřít, že. Takže ta rána čtenáři mezi oči na konci příběhu je vyloučena. (Tedy, snad jen Mojžíš to o sobě dokázal - ale zlí jazykové tvrdí, že to dopsal někdo jiný.) Toto ovšem platí jen u románů - v povídkách se umírat nemusí. Jenže každý povídkář sní o svém románu. Takže poznatek pro budoucnost.

Ještě mám něco proti přítomnému času v povídce. Když píšeme o přítomnosti, nemůžeme dost dobře používat dokonavá slovesa. Tím se naše slovní zásoba pronikavě sníží. Texty, psané v přítomném čase, kde si autor sem tam vypomáhá minulým časem, se mi čtou velice špatně.

P.S. Povšimněte si laskavě, že jsem výše uvedený příběh napsal v čase minulém. Tím jsem se držel  jedné mé rady.

Ale použil jsem ich-formu. Nemohl jsem odolat pokušení. Maruško, dies ist wirklich nur eine fiktive Geschichte! (Maruško, tohle je opravdu jen fiktivní příběh!) ;-)

© Zdislav Wegner 2010