Bez práce nejsou koláče

Ovšem na nějaké koláče zvysoka kašlu potřebuji zcela jiné věci. Nové auto, ledničku pračku, koberce, kabelky, hadříky, prádélko, kosmetiku a tak podobně. Jelikož můj plat i plat manžela vždy sotva pokrýval jen základní potřeby domácnosti, v duchu své činorodé povahy jsem se snažila přivydělat. Po revoluci se nabídky na přivýdělek, ba přímo blahobytné zbohatnutí hrnuly za všech stran. Ponechám stranou, že i já jsem se nechala zlákat na takzvané letadlo, ač jsem byla od začátku skeptická.

Takže, nabízí se prodej všeho možného, hlavně kosmetika, šperky a jiné blbosti. Vyzkoušela jsem kde co a ačkoli jsem na rozdíl od jiných pochopila, že si musím vybudovat síť, bylo to k ničemu, jelikož prodej jako takový je jen poběrkování a vybudovat si síť, na to prostě nemám. Prodám vám cokoli, ovšem v žádném případě vás nepřesvědčím, ať do toho jdete se mnou. Lépe se prodává zboží drahé, ba co dím, nestoudně předražené. Prodáváte pěkně pod záštitou firmy, zkušení obchodníci vás hezky naučí, jak přesvědčit naivní prosťáčky, že mixer za třicet tisíc, je to co je právě pro vás nezbytné, pokud si ho nekoupíte, už nikdy nebudete klidně spát a do smrti budete mít pocit, že jste přišli o něco jedinečného, vzácného, nepostradatelného. Ženy se nakrkonou na své mužíčky, že jim nedopřejí ani tu trošičku luxusu, nesnaží se jim usnadnit práci a hledí jen na své blaho. Ovšem, je pravda, že lepší kupující jsou muži, hračičkové, klidně se nadchnou pro blbost a skeptická žena, jen nevěřícně kývne, pokud není enormně šetrná a soudná, což je pro obchodníky mor. Proto se na prodejní akce vždy zvou manželské, nebo partnerské páry, pokud jste ten důvod neznali.

Mockrát jsem se divila lidem, co neměli doma zhola nic, často ani koberce a základní potřeby, že si koupili hooodně předražený a přechválený stroj. Inu, jak jsem se už zmínila, jsem celkem šikovný obchodník.

Z prodejem jsem zašla ještě dál, když jsem byla jednou bez práce, zběhla jsem ze zdravotnictví a prodávala takzvaný prázdninový týden. To už byla práce na celý úvazek, vůbec jsem nebyla doma, domácnost pomalu ale jistě chátrala a ačkoli jsem odešla jako nejlepší prodejce ostravské pobočky, nebylo to dost, cestou  prostě v Orloji zaskřípalo, něco se zadrhlo, měla jsem jednou děsné výčitky svědomí, že jsem prodala dovolenou stařečkům, kteří potřebovali opravit střechu a nějak jsem ztratila elán a glanc.

Inu, i na prodej potřebujete silný žaludek.

Mnohem jistější a jaksi serióznější byla domácí péče. V té době jsem pracovala na závodní ambulanci jen na denní směny, takže nebyl problém jezdit odpoledne a o víkendech po pacientech. Tehdy byla domácí péče ještě v plenkách a auta,  která jsme měly k dispozici, byly jen vraky, doslova  a do písmene. Byly to stroje záludné, svéhlavé, životu nebezpečné. Živě si pamatuji na žigulíka, kterému se kymácela celá palubovka a sedadlo řidiče bylo podepřeno kanystrem. Anebo starou škodovku, které cestou někde vytekla brzdová kapalina. Naštěstí zcela došla až pod kopcem a ten byl opravdu prudký, s množstvím šílených zatáček. Do této práce jsem zatáhla i svou nejlepší a nejvěrnější kamarádku Miladku. Byl to od nás obou čirý nerozum, jelikož měla týden starý řidičák a bylo to v zimě. Ovšem rozum jsme my dvě neměly nikdy a nemáme ani dnes. Ještě mám před očima večer, kdy poprvé vyrazila do terénu sama. Sněžilo tak hustě, že nebylo vidět na krok. Dívaly jsme se na sebe vystrašeně a přemýšlely, jestli nemám vyrazit s ní, pak jsme ovšem usoudily, že jednou sama začít musí a čím dřív tím lépe. Ačkoli se vrátila úplně schvácená, řekla bych, že na poprvé obstála lépe než já. Mám totiž zvláštní orientační smysl, či nesmysl, přesněji řečeno.

Po jednodenním zácviku jsem vyrazila  v chatrné škodovce, dobře si vědoma, že to bude záhul. Mé obavy se splnily do slova a do písmene. Pacienti byli roztroušení od Karviné přes Orlovou a různé kotěhuky po Bohumín. Kotěhulky jsem zvládla jakž takž, jelikož jsem si trasu pěkně popsala, ostatně dělaly jsme to tak všechny bez výjimky, čistě ženským způsobem. Na příklad, podél zeleného plotu, žluté popelnice, pak pořád rovně až k velkému stromu, tam vpravo až k malému domku s červenou střechou  do slepé ulice a je to za bílým plotem. Když hodně nasněžilo, bývaly takové popisy matoucí, jelikož nám některé orientační body zasněžilo. Neřku li, že na některá místa jsme se autem prostě nedostaly a byly jsme nuceny štrádovat si to pěšky.

Takže, kotěhůlky jsem zvládla, dostal mě Bohumín, děsné otřesné město, promiňte mi patrioté. Stále dokolečka jsem se točila kolem místa, kde jsem tušila, že mám být, pot mi stékal po zádech a v duši jsem doufala, že se mi to jen zdá, jelikož pacientka netrpělivě a v bolestech čekala na Morphin. Nezdálo se mi to, bohužel. Tehdy ještě nebyly mobily. Nakonec jsem na to přišla, opravdu jsem jezdila těsně vedle.

Tuto práci jsem vydržela dělat rok a půl, ostatně všechny vedlejšáky mi vydržely přibližně stejnou dobu, než mě dostala únava a děti nezačaly flákat školu.

Nehorší na tom však je, že jsem nepoučitelná. Představte si, že jsem se o domácí péči pokusila ještě jednou!

Byla jsem bez práce a řekla jsem si, no co, však to už známe. Tentokrát to bylo v Havířově, auta solidní, však terén rozlehlý včetně přidružených vesniček a má skvělá orientace se projevila ve své pravé, nefalšované podobě, takže se se mnou po dvou týdnech s lítostí rozloučili a já nastoupila do nehorší práce svého života. O tom se však zmiňovat nebudu abych se vyhnula případným soudům.

Nedávno jsem dostala mejlem nabídku na skvělý přivýdělek, přímý prodej. Neeeeeeeeeeeeeeee! Uvažuji o vyloupení banky, za to nejsou dnes tak velké pálky, že ne?