Tadeáše poznám na první poslech. Už ve chvíli kdy klepe na moje dveře, poznávám že je to on. Dokonce jenom slyším čísi kroky, a já vím že to kráčí Tadeáš, a že jde za mnou.
Teď zaklepal. A čeká za dveřmi. On je totiž převelice slušný. Slovo "převelice" je, uznávám, už archaické. Jenže neznám žádné jiné, které by dokázalo vystihnout zdvořilost, jíž je můj přítel vybaven. - Tedy zaklepal. Další Tadeášův zajímavý rys. Zaklepal totiž tak tiše, že kdybych měl například puštěné rádio, mohl bych nic neslyšet. Ale já bych jeho klepání přece nepřeslechl. Proč? Protože Tadeáš sice klepe velice tiše, ale jaksi … hlasitě. - Říkáte si, nesmysl, nelze být tichý a hlasitý zároveň. Je to možné, věřte mi. Tadeáš totiž není člověk jako vy nebo já.
Třeba právě tohle čekání za dveřmi. Kdo to dnes může dělat, vždyť čas jsou peníze, většinou rovnou dolary. Jenže já vím, že Tadeáš by klepal i na vrata tovární haly, za kterými by buchar vysoký jako desetipatrový barák, mlátil do kusu železa velikého, … třeba jako lokomotiva. A dělníci s chrániči na uších by zaslechli jeho tiché klepání, a on přes ten buchar uslyšel jejich zdvořilé "Dále". - A právě v tomhle, jsem přesvědčen, spočívá celý ten vtip! - Tadeáš si může dovolit být takhle starosvětsky slušný, protože mu tahle pointa vyjde. - Zatímco já, nebo vy, bychom zůstali stát před prvními vraty v životě, a už bychom se nikdy nikam nedostali.
Tak, pochopili že Tadeáš je zvláštně nadaná osobnost? Jak vypadá? Štíhlý, rovnou řeknu že hubený chlapec, místo na svých dvacet vypadá na patnáct. Výška?, ani ne stosedmdesát. Padesát? kilo váhy. Silnější vítr by jej odfoukl, dav lidí si ho smetl pod nohy, soupeř jedinou ranou poslal do nemocnice, sklenice rumu sklátila pod stůl. A vidíte!, zase zvláštnost, nic z toho se nikdy nestane. Vítr nikdy nefouká proti Tadeášovi, nepropustný dav se mu rozestoupí, soupeř který by mě dal ránu, přistoupí na jeho pravdu, a alkohol Tadeáš nepije. - Tvrdím, že aby člověk mohl být takhle slušný, to znamená měl štěstí na vítr, na dav, i lidi, musí mít někde obrovské konto se kterého čerpá. Nevím v jaké měně to konto je, ale vím že já ho nemám.
"Pojď dál!", zavolal jsem, protože Tadeáš čeká za dveřmi jak jsem řekl.
"Ahoj, můžu se posadit?"
Slyšeli jste to? Znáte někoho takového? Jsme přece kamarádi. Ale Tadeáš, třebaže je u mě už potisící, se pořád ptá. Jestli se může podívat do novin, jestli si může něco poznamenat mojí tužkou, jestli se může napít vody z láhve na stole. Jiného bych už dávno poslal do někam. ‚Dřepni si, čti si, napij se, jenom už proboha nech těch dekorativních keců!' Zatímco Tadeáškovi vždycky řeknu:
‚To víš že ano, sedni si, napij se.'
"Jak bylo doma?" Je pondělí, Tadeáš strávil víkend u rodičů v Pardubicích.
"Já nebyl doma, byl jsem u babičky v Prachaticích," opraví mě Tadeáš.
"No jo, vlastně jo, říkals mi. Promiň, já zapomněl." O nic nejde, ani Tadeáš si nebere že jsem ho v pátek nepozorně poslouchal. Ale já se přece cítím trochu provinilý, takový "ledabylý" před jeho přesností.
"Tak, jak bylo u babičky?"
"Báječně. V sobotu jsem jí vyčistil okapy, před každou zimou se musí vybrat. A v neděli jsme uklidili a zametli dvorek. - Jedl jsi někdy polévku z opeňky?"
"Ne, myslím že ne", odpovídám váhavě. Copak já vím, slovo opeňka slyším poprvé v životě.
"Báječná! Babička vaří vynikající houbové polévky, ohromně jsem si pochutnal."
‚Aha, takže opeňky jsou houby.' Zase jsem o slovo chytřejší, aniž bych se přiznal k jeho neznalosti.
"A večer jsme se byli projít. Kolem Prachatic jsou nádherné lesy. - Byl jsi někdy v Prachaticích?"
"Ne nebyl," říkám raději.
Fascinuje mě pravidelnost s níž narážíme na slova která neznám, na místa která si nevybavuji, na události které si nepamatuji. A přitom, kdybychom vyložili na stůl co známe, jsem přesvědčen že bych s ním neprohrál. Zvláštní shodou okolností však na moje znalosti nikdy nedojde. Nechápu, je i tohle součást onoho Tadeášova tajemného konta?
Tadeáš zatím povídá dál, co všechno ještě v Prachaticích dělal, usmívá se.
On má totiž babičku moc rád. A stejně i sourozence, strýčky, tety, bratrance. Když jede domů, těší se na rodiče a oni na něj. A když jede ke komukoliv jinému z rodiny, je to stejné. V životě jsem nezažil aby kdosi hovořil o veškerém příbuzenstvu tak ochotně a radostně. Přece je vždycky ve famílii někdo kdo nám jde na nervy! Vám snad ne? - Tak vidíte, a je to normální, opak je divný. - Někdy si říkám že bych je chtěl všechny poznat, v čem ta vzájemná báječnost vězí. Tuším však že by moje postava mezi Tadeáše a jeho rodinu zasela neklid, tak raději nic.
‚Proč tedy my dva spolu kamarádíme?'
To bylo takhle. Bydlím už dva roky na ubytovně. Znáte to, několik pater samých postelí, stovky chlapů, pár ženských. Docela normální lidi, jednou dvakrát týdně poblitý výtah, občas nějaká rvačka, tu a tam policajti. Nepohoršujte se. Ani já, třebaže se neperu ani nezvracím, se neošklíbám. Takhle to prostě na světě chodí.
No a jednoho dne loni v létě jsem se vracel z práce. Žádné zvláštní myšlenky v hlavě, vím že si na pokoji uvařím kafe, dočtu noviny, vydržím takhle nějak do večera. A potom hurá na dvě, tři, pět piv do hospody, posedět, pokecat s kamarády, možná zahrát kulečník. A po zavírací do postele, a příští den zase do práce. Prostě naprosto obyčejný den.
"Ahoj, promiň ..., můžu se tě zeptat? - Prosím tě, můžeš mi říct jak vypadám?"
To mě na chodníku oslovil kluk o něco mladší než já, hubený, křehký. Chvíli jsem na něj bezbarvě civěl, ocitl jsem se úplně mimo.
Chlapec bystře pochopil že naprosto nechápu.
"Víš, já mám schůzku s dívkou. A chtěl jsem se tě zeptat jak vypadám. Jestli je to takhle dobré?" Ukázal rukou na svoji postavičku.
‚Jo takhlééé!', došlo mi konečně. ‚Chlapec jde na rande, a je z toho pěkně nervózní. Chce udělat co nejlepší dojem, ale zároveň se bojí aby něco nepřehnal. Pobavilo mě to. Kdepak, nevysmívám se mu, vždyť já taky prožil tyhle první schůzky, kdy šlo o všechno. No, aspoň si to všichni nejmíň jednou v životě myslíme, že jde o všechno.'
‚Sako, bílá košile, kalhoty dokonce s puky, boty vyčištěné jak já nikdy neměl. Ne, nemá chybu.'
"Ne, nemá to chybu, vypadáš perfektně."
"Neměl bych mít kravatu?"
Chviličku důkladně popřemýšlím.
"Myslím že ne. Tohle co máš na sobě je takové … sportovní. Jestli nejdete do divadla, nemusíš kravatu mít."
"Ne, do divadla nepůjdeme. My se ještě tolik neznáme."
"Aha." Ještě jednou si kluka prohlédnu zprava zleva, ať vidí že ho neodbývám.
"Sedí ti to, fakt, vypadáš bezvadně."
"Děkuji, děkuji ti."
Velice se mu ulevilo.
A představte si! Za dva dny jsem ho opět potkal. Na stanici městské dopravy. Třebaže byl takový malý, a útlý, nebylo možné jej přehlédnout. I v tom ruchu lidí, kteří do sebe vráželi, a šli si na nervy, měl kolem sebe malý okruh volného místa, a ten kráčel s ním.
"Ahoj. - Tak co, jak ti to dopadlo?"
"Dobrý den," odpověděl, ale vzápětí mě poznal, "Ahoj".
"Kam až jsi se dostal s tou pipinou?" Ptám se, abych mu udělal radost. Nic nás chlapy tak nepotěší, jako když nás považují za ohybače ženských.
Jenže ten kluk se na mě rezervovaně podíval, a odvětil: "Petruška je slušná dívka, v devět hodin jsem ji doprovodil domů."
"Sorry, já to tak nemyslel", omlouvám se. A jdeme vedle sebe. A on mi pověděl jak to bylo.
Nejdřív se procházeli Kampou. Pak ji vzal do kina. A ještě na zmrzlinu do cukrárny. Ale pak už musela domů. - Docela nuda, podle mě.
"Petruška má přísné rodiče", dodal po několika krocích.
Řekl to tak spokojeně, že jsem se na něj udiveně podíval. On byl rád, že rodiče té holky jsou na ni přísní. Naprosto jsem ho nechápal.
Ale kam vlastně jde? Dvě věty mi vyjasnily že bydlí na ubytovně jako já. Přijel do Prahy před čtrnácti dny, je z Pardubic.
"Tadeáš Seidler." Představil se a podal mi ruku.
"Janský ..., Petr." Nejraději se představuju pouze příjmením, celé jméno jakoby už k něčemu zavazovalo, a o to většinou nestojím. Tadeáš Seidler mě přinutil přiznat se k celému jménu.
Takže jdeme spolu dál, a nejen na ubytovnu, ale i do výtahu, i do patra. Seidler bydlí jen o pár dveří dál.
Loučím se s ním, a beru za kliku svých dveří.
Seidler mě však zastavil.
"Mohl bych tě pozvat na čaj? Nikoho tu neznám."
Ta zdrženlivost, ta ušlechtilost, s jakou mi nabídku učinil, škoda že jste to neviděli, neslyšeli. To nebylo obyčejné pozvání, ale dar. Seidler mi nabízel přátelství.
Přiznávám že Tadeášův pokoj vypadá mnohem líp než můj. No líp? Na mém je zase vidět že tam bydlí člověk, a jaký. Což ale na Tadeášově vlastně taky. Keramická želvička jako těžítko na stole, jakýsi dobrý skřítek pro štěstí na poličce, na stěně dva miniaturní umělecké obrázky v rámečku. Žádné napumpované plakátové krásky jako u mě.
Nejdřív Tadeáš postavil na stůl dva malé šálky s podšálky. Velmi malé, pochopil jsem že nebudeme pít ale labužit. Nevadí, u čaje mi na tom nesejde. Díval jsem se jak vaří vodu. Na chromovaném vařiči, bez jediné poskvrny od překypělého jídla.
"Já používám zásadně Orange Pekoe Tea," začal mě průběžně informovat co dělá, když si všiml mého zájmu.
"Ten totiž obsahuje výlučně mladé lístky, a proto má velice jemnou charakteristickou vůni a chuť."
"Hodně také záleží na vodě. Musí být čerstvá a studená, opravdu studená! Tady v Praze používám balenou vodu. Doma v Pardubicích máme vlastní studnu, s vynikající vodou."
"Je důležité nepoužívat konvici k ničemu jinému než vaření čaje, to je častá chyba. - Vždycky ji předehřeji."
"Čaj se nesmí louhovat déle než pět minut. U nás na to lidé bohužel moc nehledí." Řekl nakonec, a podíval se mi do očí, jestli jsem důležitost toho všeho opravdu pochopil. Byli jsme jako mistr a jeho žák. A já, třebaže starší, a světem protřelejší, a s více centimetry v ramenou, jsem uznal že máme role správně přidělené.
Obdivoval jsem ne Tadeášovy znalosti o čaji, ale obřadnost s níž ho připravoval. Rozumím rituálu u sedmdesátiletého muže, kterému vlastně už nic jiného než rituály nezbývá. Jenže tomuhle klukovi je dvacet. A žijeme na konci dvacátého století, ve světě rychlosti a digitů. K čemu je to dobré?
Pili jsme. A povídali si. Dozvěděl jsem se že přijel do Prahy za zaměstnáním, pracuje u pojišťovny Allianz. V minulých čtrnácti dnech absolvoval speciální školení pro pojišťovací zástupce. Ale toto pondělí už vyrazil do terénu, dva dny pod vedením zkušeného spolupracovníka, včera poprvé sám.
"Že tě přijala západní firma o něčem svědčí. Tihle si uchazeče důkladně prověřují než je přijmou, určitě uspěješ." Chválím Tadeášovi zaměstnání, o němž nemám valné mínění.
A Tadeáš otevře kožený kufřík, se kterým jsem ho viděl na stanici. Dole má složené čisté formuláře pojistných smluv. Nad nimi tužky obyčejné, tužky propisovací, plnící pera. Vpravo štůsek vizitek, osobní doklady, plán města Prahy, papírové kapesníky, mobilek. Plochá aktovečka je tím plná, zbývá místo leda na banánek nebo jablíčko k svačině. Tadeáš vytahuje blankety a vysvětluje mi k čemu každý jeden slouží. Má v očích radost a zároveň soustředění, aby se ani v jenom popisném slově nespletl. Vidím že to není obyčejný kluk, kratičce nadšený čímsi novým. Tohle je mladý muž který převzal vážný úkol, a je odhodlán ho zodpovědně plnit.
A bude tomu tak. V příštích dnech se budeme pravidelně setkávat, a já uvidím Tadeáše ráno vstávat. Vstane, oholí se, osprchuje, připraví svůj skvělý čaj. Vykartáčuje z kalhot neviditelná smítka prachu, obleče čistou košili, decentně navoní kolínskou. Obřadně vypije šálek, sedí přitom, nedělá deset dalších věcí jako já při svém lógrovém kafi. A potom odchází do práce. Sebevědomým vzpřímeným krokem, s jasným výrazem v oku, do světa byznysu: ‚Světe drž se, já tě dobudu!' V ruce služební kufřík.
A já, třebaže jdu po svém, ho vidím i dál. Tadeáš kráčí ulicemi města, zvoní na zvonky u všech bytů.
"Dobrý den, jmenuji se Tadeáš Seidler, a jsem reprezentant pojišťovací společnosti Allianz. Když dovolíte, mohu Vám nabídnou zajímavé možnosti pojištění Vašeho majetku, zdraví, Vašich blízkých. Zde je můj průkaz pracovníka společnosti Allianz, a zde má vizitka, kterou vám daruji."
Je-li doma maminka kolem čtyřicítky? - ‚Ach jo, takhle kdyby se snažil ten náš zmetek.', napadne ji srovnání vlastního syna. "Já vám uvařím čaj, nebo kafe. Jste jistě unavený."
"Děkuji, jste velice laskavá."
Je-li doma babička? - ‚Božíčku, tak vy jste až z Pardubic. Znám, znám, měla jsem kdysi z Pardubic chlapce, ale to už je dávno, chichichi. Taky jsem byla mladá. Posaďte se, a vemte si koláč.'
"Děkuji, je vynikající."
Tedy vidíte že nemám nejmenší důvod pochybovat o Tadeášově profesní úspěšnosti. Je to seriózní mladý muž, a pozná se to už při pohledu dveřním kukátkem.
"Jo," vzpomenu si najednou, "měl jsi v recepci lístek, od Moniky, vzal sis ho?"
"Ano, vzal." Odpoví Tadeáš stručně.
"A co, dobrý?", ptám se vtíravě dál, protože cosi tuším a nepletu se.
"Rozešel jsem se s ní." Vysvětlí, a dívá se mi přitom přísně do obličeje, aby mě ani nenapadlo zažertovat na vrub té události.
Možná se divíte jaktože mluvíme o Monice, když by to měla být Petra. Moji milí! Nejen Monika, nejen ta Petruška, ale i Lenka, a ještě nějaké další dívky, šly cestou kam chodí všechny Tadeášovy lásky, když na ně přiloží svůj náročný metr.
Například ta první, ještě dvakrát si s ní Tadeáš smluvil schůzku, aby se pak vyjádřil že je příliš ‚jednoduchá'. Co si pod tím mám představit mi ovšem neřekl. Až později jsem vlastními silami pochopil, že takhle ‚umírněně' opouští Tadeáš všechny své dívky, že je to jeho součást muže džentlmena, či ušlechtilého rytíře. O jedné z dívek se například ex post vyjádřil že byla příliš hlučná, úmyslně k nim přitahovala pozornost okolí. Další pak měla zvyk líbat a objímat Tadeáše kdykoliv ji napadlo, i když to v tu chvíli bylo nanejvýš nevhodné. Jiná zas často sklouzávala k vulgárním výrazům, a vůbec nedbala když Tadeáš právě hovořil.
Dlouho mi trvalo pochopit jak Tadeáš vlastně myslí. Vždyť já všechny jeho holky viděl, a byly normální, hezké, sympatické, ani jedné bych neřekl ne. Dnes vím že Tadeáš se nedívá na obsah podprsenek, ani na dlouhé nohy. Že on všechna svoje děvčata poměřuje horizontem radnice, svým vzorovým tatínkem, a báječnou maminkou. A že je opouští protože mu jejich osobní vlastnosti nedávají záruku, že jednou s hrůzou nezjistí, že jeho žena myje skleničky spolu s ostatním nádobím ve dřezu, a neleští je bílou utěrkou do sucha!, například. Nebo že z úst matky jeho dětí vychází co chvíli výraz, přijatelný snad u ženy dlaždiče chodníků, ale u choti důstojného úředníka ze světa financí rozhodně ne. Musíte uznat, jako já jsem nakonec uznal, že pro člověka který se vážností a obřadností při vaření čaje vyrovná čínským mandarínům, by to byla katastrofa.
"Co ti provedla?", vytrvale šťourám v Tadeášových intimních končinách, přestože vím že to nemá rád. Rád bych jednou zažil jeho obnažené emoce. Přece je má?
"Byli jsme v divadle, na Ibsenově Paní z moře. Když jsme se potom o té hře bavili, řekla mi Monika že by se zachovala stejně jako hlavní hrdinka. Že prý člověk má právo jít za svým snem, i když tím poruší své závazky k jinému. Hodně jsme se rozcházeli v názoru. - Nakonec řekla že jsem sterilní."
Tadeáš mluví neochotně, ale klidně. Je pouze zklamaný, že Monika je nezodpovědná dívka, schopná opustit muže kvůli nějakému pochybnému námořníkovi.
"Aha." Říkám chápavě, já umím maskovat když nechápu. Ale hlavně jsem okouzlen, jako už tolikrát. ‚Takže ani chudák Monika nedokázala správně vyplnit Tadeášův láskový blanket. Její škoda, mohla čerpat velice výhodnou pojistku.'
Někdy o Tadeášovi přemýšlím, ale vlastně o sobě. Chtěl bych být stejný jako on, vidět ve své práci celoživotní budoucnost, mít ji dokonce rád, nikdy nevzpomenout na bývalé lásky, a když, tak že rozchod byl jejich chyba, a jejich ztráta. Já, kterému se všechno překrývá, své minulé události mám stále otevřené, tečou mi pod nohama do budoucnosti jako voda kaskádou. Chtěl bych já tuhle jistotu sebe sama mít? - Ne nechtěl, cítil bych se ochuzen, o své nadšení, o svoje smutky, o chvíle kdy nevím co si mám o sobě myslet. Ale svého Tadeáše mám rád.
Tadeáš má šanci dotáhnout to v životě daleko. Jednou může být i generálním ředitelem své společnosti. Upřímně mu takový úspěch přeju. Protože, a teď trochu předběhnu čas, Tadeáš bude první milionář na světě který si svůj majetek vydobude poctivě, v prachu a hluku velkoměsta. A až jednou bude psát svoji knihu: ‚Jak jsem se stal boháčem' jediný ze všech majetných nebude mít potíž s psaním kapitoly ‚Můj první milión', prostě napíše jak to bylo.
A kdyby mu to náhodou nevyšlo?
Ani potom se Tadeáš nezklame. Stane se otcem rodiny, kterou založí s dobrou matkou, protože přes veškerou bídu ve výběru kvalitních žen, maminky se už bohužel nerodí, muž který ví co chce ji stále ještě najde. A stanou se pilířem společnosti, neboť poučka že dobrá rodina je základ státu taky ještě platí.
|
Písmák