Kdesi mezi Vinoří a Košířemi

 Vojtěch Kolínský si zavázal tkaničky a šel. Na mastném bambulovitém nose mu seděly brýle s obdélníkovými skly v poloobroučkách. Jeho oblečení bylo tak nicotné, že ho nemohl ocenit vůbec nikdo, dokonce ani ten, kdo by adoroval šedý průměr.

Domovní dveře zacvakaly ve stereotypním sledu. Byl na ulici a kolem projížděla auta s řidiči. Jejich vědomí sebe sama bylo právě utopeno v abstrakci dopravních předpisů. Bylo hnusně.

Už několik měsíců se Vojtěch nemohl potěšit ani ze sebe, protože hnil, ani z města, protože bylo neustále pod mrakem. Pseudobarokní fasády vyznívaly jako špatný vtip a ze střešních oken střešních nástaveb házely děti na chodce gumové medvídky.

Netušil, kam půjde, neměl nikam namířeno. Zatnul zuby a koncentroval se, aby trefil přesně onen směr, kam ho nebude poutat žádná vzpomínka. Okolí domova se postupem času tolik zanáší... Zavětřil. Chytil stopu a vydal se za oblačným horizontem, neopakovatelně zaříznutým do země.

První kroky bloudění jsou vždy směšné, proto to většina lidí brzy vzdá a rychle se zorientuje. Jejich netrpělivost je ovšem připravuje o zcela nový živočišný druh, a je třeba to nazvat živočišným druhem, stejně jako poštovní schránky, jeřáby, zebru na přechodu nebo pouliční osvětlení.

Každé bloudění má svou osobnost, má své dětství, mládí, vrcholný věk a stáří, kdy schází ze světa a už se nikdy nevrátí, i kdyby bloudící šel zcela stejnou cestou. Jediné, co Vojtěchovi po takových procházkách zbývá, je celistvá vzpomínka, kterou nelze popsat žádnou poezií, byť se jedná o nejlyričtější druh setrvávání vůbec. Bloudění je záležitostí samoty, nelze je sdílet. Pro bloudícího přestávají existovat všichni lidé na světě, ať jim na své křehké cestě pohlíží do očí jakkoliv.

Zvolil do přehrávače na uších zcela beztvarou hudbu, elektronickou. Nebo si také vybrala hudbu cesta, nechala se na ni nalákat. Rozhodnutí, že člověk potáhne ulicemi, musí přijít až jako korunovace všeho, co taková procházka pozře. Rozhodnutí jsou náhlá a mají razanci chirurgických zákroků. Prostě nevěděl dál. Myslel na tu čubku.

To sice nenafukuje nijak tragičnost jeho životní situace, ale stejně se ve společnosti nedalo mluvit ani o tragice, ani o životě. Jediní, kdo prožívali něco duchovního, byli nemocní lidé, kteří si vytvářeli autonomní světy na základě svých syntetických pocitů méněcennosti. Kolínský nebyl žádnou vyjímkou. V ústech měl tupý výraz, maličkaté reproduktory mu hrály na soupravu tucavých hmoždířů a očumoval hučící tramvaje na hlavní třídě. Jakési pekařské auto právě vykládalo palety štrůdlů do samoobsluhy, všude byl ubíjející smrad kypřícího prášku.

Bezcílná cesta ulicemi byla pro Vojtěcha abstraktním zážitkem - prohmatával neznámé souřadnice prostorovou představivostí, ale mělo to pramálo co dělat s geometrií, šestý smysl, který pro komunikaci s cestou používal, měl mnohem více podobností s chuťovými vjemy. Vzpomínal na různé prostory, které kdy poznal ve vlasti i zahraničí, a srovnával je s právě uzřeným - tak mohlo zaplivané nádraží mít zcela nelogicky ostravský genius loci, ale se švédskou příměsí, bláto před ním evokovalo sedmdesátá léta a plot oddělující celou scenérii od soukromého pozemku se pyšnil atmosférou letů na Mars, byť se žádný do té doby ještě neuskutečnil.

To bylo ze všeho nejhorší - většina oněch chutí ani neměla konkrétní jména. Mnohdy nebylo jasné, jestli jejich identita pocházela ze skutečného základu, utkvělé momentky anebo zcela nezávislé kreace podvědomí.

Nehodlal se ve své poklidné zběsilosti ničím rušit. Když mu cesta poručila, aby se v parku svalil do houští vedle jízdní dráhy pro nadržené kolečkové bruslaře, lehnul si pod klenební pole okrasných keřů a plazil se vpřed. Místa bylo málo, bylo třeba lézt po břiše, ale v tomto rostlinném království nebyly žádné exkrementy, pornočasopisy ani obaly od müsli-tyčinek, takže neváhal zašpinit ani slušné oblečení. Vstoupil uprostřed Prahy do míst, kam s obrovskou jistotou lidská noha nevkročila několik let.

Mladé milenecké páry se na něj divně dívaly, když se z houští vyprostil na druhé straně. Ještě ne jako na úchyla, bohudík. Zatím je ještě moc mladý.

Pokračoval dál, dalším hustým shlukem stromů, dolů, ze svahu. Našel ohniště a utržené ovládání od jeřábu se třemi funkčními knoflíky. Bylo ze žlutého plastu a dobře se s ním třáslo sem a tam před očima kolemjdoucích matek s usedlými kočárky. Jak byl ovladač dlouho v křoviscích, byl plný vody, která po kapkách vycmrndávala Vojtěchovi na kalhoty.

Alkoholové opojení je tomu místy podobné. Když se pijan prosekává pralesem půllitrů, dvoudecek a pěticentilitráků, uvědomí si v průběhu večera v jednu chvíli, že je vše dokonalé, jako to právě Vojtěch zažil v houští. Pozná se to tak, že za tu chvíli nelze děkovat. Jenže pak přijde první smutný návrat mezi cihly všedního dne – a ač společenská zábava v hospodě může pokračovat stejně veselým tempem, pijana se zmocňuje cudný pud a chce jít domů. Alkohol nad ním ovšem v tuto chvíli má již moc, a odchod mu nedovolí. Přesto teprve se v takový moment otevírá možnost poděkování pálence za chvíli, kdy to nebylo myslitelné. Děkování je ve skutečnosti proklínání pomíjivosti chvíle.

S cestou je to stejně jako s alkoholem. Vojtěch poprvé pohlédl na hodiny na mobilu. Bylo třičtvrtě na sedm. Bloudění bylo lahodné a když na něj štěkali psi, okřikl je, ať drží hubu. Poslouchali ho a skutečně ji drželi. Kolínský a bloudění toho dne, jenž nejenže bylo živé, ale mělo i svou inteligenci, se zabrali do rozhovoru.

Jenže co je to jeden jediný rozhovor. Závěry takového povídání nebudou smět být nikde použity, bloudění propadne všestravující smrti a Vojtěch bude strhnut masou jemu podobných stínů do nových tanečků kolem rituálního ohně, zažehnutého nejmodernějším laserem. Četl nápisy ulic na červených smaltových tabulkách.

Světla projíždějícího vozu se zaleskla na pleši muže, který vykládal koberec z dalšího auta - brzy ho pozřel nízký baráček, který pracně zařizoval. Nikdo nikdy tuto zapadlou uličku kdesi mezi Vinoří a Košířemi nenavštívil poté, co našlapal několik kilometrů podobnými uličkami. Nikdo ji taktéž nikdy neopustil s cílem spoustu takových uliček ještě ten den projít, ulice se tetelila blahem, neboť se stala součástí mnohem větší délky, než kterou kdy mohla obsáhnout sama.

Všeobecná amerikanizace se rozlézala. S každým dalším haléřem, který automobilisté museli utratit navíc za litr benzínu, rostlo jejich přesvědčení, že se spolupodílejí na něčem hodně vzácném, patrně zlaté pyramidě. Nikdo už nezažil příchod ke svému domu z dálky, všichni zažili pouze příjezd. Všechny ty malé uličky byly příjezdové. Navíc bankéři stáhli z oběhu desetníky a dvacetníky a křičeli po dalších penězích. Nikdo jim v tom nebránil, lidé volili pravici a ti z lidí, co volili sociální demokracii, nebyli schopni mluvit vůbec, natožpak argumentovat. Vojtěch také volil pravici. Podnikatelské eso byl trumf, který nešel přebít.

Plastová okna. Dlažba z Hornbachu, které se vyráběly pouze dva druhy a nikomu to nevadilo. Plazivý šnek uprostřed silnice byl s mlaskavým křupnutím přejet bílým volvem s pražskou poznávací značkou. Praha byla pekelným místem - všechna auta tu měla pražskou poznávací značku a na jabloních v předzahrádkách rodinných domků visela kyselá zaprášená pláňata. Normalizace stále trvala, jediné, koho se z ní podařilo básníkům vyprostit, byli kupčíci, kteří své domovy zkrášlili a obehnali bílou betonovou zdí, do které péoni třískali za peníze hlavou, místo toho, aby orali krásnou půdu, po které se, neobdělávané, rozlézala na předměstích plíseň plechových hal.

Kolínský sesbíral z kapes posledních pár drobných a vešel do právě míjené samoobsluhy. Další normalizační relikt, který se na něj usmíval zpoza kasy. Koupil si tři rohlíky tukové za šest korun a jal se je žvýkat. Plíseň velkoskladů byla i zde cítit. Pomyslel si, že si svým neustálým napojováním se na celek světa koleduje o uhnání slušné rakoviny.

Slunce zapadalo nad střechami se satelitními talíři a babičky spěchaly domů z nákupy od Vietnamců. Štěrk ve škarpě hrál blues na rozladěnou kytaru, tráva se tvářila letně, ale stále byl ještě konec května a ležely v ní rok staré vajgly z cigaret s bílým filtrem. Přes cestu přeběhla kočka a zatvářila se nesmírně vztahovačně.

Vojtěchovy halucinace způsobované cestou doznívaly. Držel umírající bloudění až do poslední chvíle za ruku a konejšil ho.

V chodidlech se rozlézala křeč z chození po asfaltu a ve stehnech slastné píchání s dlouhého rytmického pohybu. Mířil domů, ústa měl vyprahlá, několik hodin nic nevypil. Kolínský se musel převléknout, navonět a vyčesat trní z vlasů. Večer šel mezi lidi.