part1

Moje milá mě vzala na loď, na módní přehlídku s následnou vypíječkou, a dorazili jsme trochu pozdě, usadili nás do první řady a buchty kolem defilovaly v kabátkách, šatech, a ve spodním prádle, točily se kolem nás ve vzdálenosti několika decimetrů, úplně jsem viděl jak se jim v kalhotkách rýsují kundičky, a přemýšlel jsem kdo asi prcá tuhle a kdo támhletu, protože jinak to byla strašná nuda a neohrabanost a vykloktaný úsměvy.. a já se těšil až bude po všem a dáme si nějakej chlast, a ty si civěla víc na mě než na přehlídku a žárlila jako prase. Všude byli „slavní“ a prachatí a televizní ksichty a kožený ksichty a rybí pohledy, a tamhle byla basiková i s dcerama dohajzlu, a támhle byl světoznámej neurochirurg s obličejem jako laskavá žába, zíral, a v kapse si mnul ptáka. Prostě děsivá sebranka, která měla víc sprostoty než ostatní a nízkýho výhledu, asi tak na špičku svýho kokota, víc štěstí, co já kurva vím? bylo mi z nich na blití, nic z jejich bezstarostných, paranoidních živůtků mě nebralo, cítil jsem úzkost a zároveň mi byli lhostejní.. konečně bylo po všem, vzteklé blesky fotoaparátů, šel jsem ke stolu s pitím, popadl jsem dvě sklenice a vyšel s tebou na příď, kde si kouřila. popíjel jsem a dostával se do pohody, odešla si pro něco na zub, pozoroval jsem tě v tom navoněným hnilobným akváriu, vypadalo to,  že je ti tam skvěle, trousilas profesionálně lživé úsměvy kolem a pak ses podívala na mě a úsměv ti stekl do Vltavy. vrátila ses s krevetama, sdělil jsem ti co si o tý šaškárně myslím, prohlásilas, že jsem negativní a odtančila si pro tatarák, chytl jsem tě za ruku: „už bych šel drahá“  „né né, ještě deset patnáct minut,  ještě puding!“ řekla jsi. Vstal jsem a šel do píči.

Vzbudil mě tvůj obličej těsně vedle mýho ve 4.45, bylas opilá a smrděla si syrovým masem. „di do hajzlu, chci spát.“ poradil jsem ti. Prohlásilas že se takhle hnusně chovám, když vidím něčí úspěch, když vidím někoho, kdo to opravdu někam dotáhl, a že ze mě mluví závist, posadil jsem se na posteli a jednu ti šlehl, joj, přes tvůj chlastem změklej výraz přeletěl mrak jak stín tajfunu, vyběhla si z pokoje: „sračko sračko ubohá ukňouraná!“ volalas a mě přeskočilo /nikdy mě nebuďte k ránu pachem syrovýho masa/  a hnal tě před sebou chodbou a chtěl tě nakopnout do zadku, ale tys na poslední chvíli zabouchla dveře a já je nakop, uslyšel prasknutí a chytl se za nárt.. dveře se znovu rozlítly a ty si s jekotem vběhla dovnitř. "Dádo já nevidím! mám přes oko černej pruh, nemůžu se ani namalovat!“ „Kurva drahoušku, pojď sem..“ oko  vypadalo v pořádku. „Olí doháje, já mám zase nohu v trapu!“ ukázal jsem ji natékající haksnu, sáhla na to, sykl jsem kurva, kurva.. „Dádo musíš do nemocnice! vem si tágo do Bulovky, tam jsou dobří!“ „Hovno, zavolám si áro!“ vytočil jsem 155 a sdělil paní svoje trable. „za patnáct minut!“ řekla mi. A pak jsme tam seděli mlčky na posteli, jednooká a jednonohý, zatracení veteráni z pátýho, a čekali jsme na sanitku...