Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seUtopenec
11. 10. 2010
16
42
4662
Autor
Kiv Čitrem
Ježíš nesl svůj kříž až na místo jménem Lebka, hebrejsky zvané Golgota.
Tam ho ukřižovali a s ním dva jiné z obou stran a Ježíše uprostřed.
Pilát dal napsat a připevnit na kříž nápis tohoto znění: JEŽÍŠ NAZARETSKÝ, ŽIDOVSKÝ KRÁL.
Ten nápis četlo mnoho Židů, neboť místo, kde byl Ježíš ukřižován, leželo poblíž města.
(Jan 19, 17-20)
Nohy se potily na pedálech a otevřeným okýnkem profukoval svěží vzduch počínajícího jara. A taky výfukové výpary. Kolona aut se pohybovala pomalu. No jo, pátek odpoledne. Ale i tak je to lepší, než se trmácet autobusem a pak vlakem. Lucka na vedlejším sedadle podřimovala. Poslouchal rádio. Dnes se hraje play-off. Vítkovice se Slávkou. Možná se podívám. Lucka si půjde stejně lehnout hned, jak přijedeme. Je vždycky z práce strašně unavená, zvlášť v pátek. Je fajn, že ta oprava nebyla tak drahá a že to bylo docela rychle, těch pár dní, kdy neměli auto, bylo za trest. Akorát v pátek odpoledne je to za trest i s tím autem. Bylo to teď mírně z kopečka, takže neměl ani zařazeno, jízdu ovládal jenom sešlapováním brzdy. Jeli krokem. Tady na okruhu je to nejhorší, ale za hřbitovem už se to rozjíždí do tří směrů, tam se pojede jedna báseň. Tam pojede i na trojku.
Lucka otevřela oči a dívala se, jak si Zdeněk pobrukuje s rádiem nějakou odrhovačku.
„Goťák z tebe nebude, chlapče.“
„Myslíš? Takže do superstar mě nepustíš...“
„To určitě, to bych se musela před lidma hanbou propadnout, ty tvoje fistule jsou úplně mimo“ usmála se.
„Já si myslim, že se bojíš, že bych byl slavnej a ty bys musela ode mě odhánět davy rozvášněnejch fanynek.“
„Jo, jo, tak to je... Trochu jsem si zdřímla.“ Protáhla se.
„Však doma si ještě schrupneš.“ (Beztak je hokej.)
„Já nevim, jsem docela odpočatá. Nezajdem na hřiště na kofolu?“
„Chceš?“ (Poslední třetinu by měl i tak stihnout.)
„Jo, pořád jen z práce do postele, z postele do práce, ať je taky nějaký vzrůšo.“
„Tak jo, auto zavezem dom. Dám si pivko.“
Konečně minuli hřbitov. Silnice spojovala město s vesnicí, ve které žili. Byla lemována jabloněmi. Ale jablka tady nebyla dobrá. Chutnala hořce. Vysvětloval si to tím, že prach, který je na cestě a který usedá na plody, je hořký. Možná to tak opravdu je. Pláně polí, fádně šedobílé přes zimu, byly teď pastelově hnědé a zelené. Radost pohledět.
Zastavil před domem. Vypnul motor, zatáhl ruční brzdu, pohladil Lucku po koleni a dal jí pusu. Nechtělo se jim vstávat z pohodlných sedadel. Seděli a koukali přes přední sklo. Potřebovalo by umýt. Na nic nemám čas. Nakonec se přece jen zvedli, z kufru vzali igelitky s nákupem.
„Ahoj, mami!“
„Ahoj, dělám zeleninovej salát, dáte si?“
„Já jo.“
„A ty, Zdendo?“
„Taky. Děkuju.“
Byl trochu nervózní. Cítil podrážděný tepot krve ve spáncích. Kapička a vypění. Pořád je někdo doma, buď Lucčina máma, nebo táta, nebo ségra, nebo všichni. Nikdy nejsou sami. Když vchází do domu, má vždycky pocit, že jde k někomu na návštěvu, že by si měl upravit vlasy a pořádně opucovat boty.
Šel se převléct do druhého patra.
Za chvíli za ním přišla Lucka. Seděl v trenkách na okraji postele a díval se, jak si sundává rifle. Měl na ni chuť, ale copak to teď jde. Přitáhl si ji k sobě, odhrnul jí tričko a dal jí pusu na pupek. Zatáhl za lem kalhotek.
„Nech toho, musíme dolů na salát.“
„Já vím. Už abysme dostavěli...“
Chroupali salát. Cpali do sebe povinnou denní dávku vitamínů. Na tom si Lucčina máma zakládala. S Lucčiným tátou se často dohadovali kvůli jídelníčku – byly to téměř politické debaty, jeden z nich zastával zájmy zeleniny, druhý z nich zase zájmy masa. Nakonec si paní Křížová prosadila odpolední saláty, pan Kříž zase výběr ze tří druhů salámů v ledničce. Dohoda byla uzavřena, kompromis vytvořen. Rozkousl slunečnicové semínko, které zbylo na dně misky a které dvě minuty napichoval na vidličku.
Bylo pozdní odpoledne. Sluneční paprsky vykukující zpod mračen se tříštily o věž barokního kostela. Nedávno mu obec nechala udělat novou fasádu. Byl to přísný pozorovatel zdejšího života – zaznamenával všechny skutky, hříšné, neřestné, i ty chvályhodné.
Drželi se za ruce a kráčeli na hřiště. Chtělo se mu spát. Teď se asi začíná hrát první třetina.
Po velkoplošné obrazovce se proháněli obrnění muži na bruslích. Zdeněk je sledoval jen tak na půl oka (Slavie vedla 1:0), tak aby ho Lucka nemohla nařknout, že se jí dostatečně nevěnuje. Stáli vedle sebe u barového pultu a čekali, až jim vrchní – nerudný kovboj s umaštěnými vlasy – natočí kofolu a pivo. V rohu místnosti seděli štamgasti, koukali na hokej, občas gestem naznačili, že oni by to teda zahráli úplně jinak. Na druhé straně seděla zády k hracím automatům místní omladina. Vršili komínek z panáků rumu a stloukali pivní plot. Lucka nervózně odrbávala roh pultu.
Sedli si před hospodu, popíjeli a řeč vázla. To se jim stávalo často, konečně byli sami, bez kamarádů, bez Lucčiny rodiny, měli čas jen pro sebe – a najednou nevěděli, co si říct. Ani jim to mlčení nevadilo. Prostě jsou spolu a nemusí nic dělat, ani mluvit. Většinou tahle tichá meditace dvou duší netrvala dlouho. Byla přerušena hovorem o praktických záležitostech jejich společného života – v posledním půlroce to byla hlavně stavba vlastního domu. Zdeněk se nemohl dočkat, až budou bydlet ve svém, až nebude muset brát ohledy na náladového Kříže. Jenže to ještě nějakou dobu potrvá.
Soužití s Lucčinou rodinou nebylo vždycky snadné, někdy kousalo jak svetr z velbloudí vlny. Zvlášť s otcem to bylo někdy těžké. Od doby, co zkrachovalo místní družstvo, byl Kříž nezaměstnaný. Vystudoval zemědělku a celý svůj pracovní život zasvětil kravám, po revoluci se dokonce stal „krizovým manažerem“ kravína, jenže družstvo se po letech komunistického pustošení nedokázalo zvednout z prachu bídy a po několika letech bylo zrušeno a rozprodáno. Kravín nechal nový majitel zbourat a vystavěl místo něj skladové haly. Kříž se pak pokoušel najít si novou práci, ale marně. Vlastně jaksi zahořkl a Lucka i její máma ho podezřívaly z toho, že mu to takto vyhovuje, že ani o novou práci nemá zájem a baví ho hýčkat zahrádku před domem, rozmazlovat chundelaté černé psisko, mudrovat a obcházet vesnici s pohledem zrazeného muže. Taky často navštěvoval faráře, farář mu vypravoval o svých věrolomných ovečkách a pan Kříž na oplátku vzpomínal na krávy, které ho opustily.
Rodinná krize nastala, když se k nim měl přistěhovat Zdeněk. To nejde, aby bydlel cizí chlap s jeho dcerou pod jednou střechou takhle na hromádce, protestoval Kříž. Lucka tehdy byla ochotná odejít z domova, najít si se Zdeňkem podnájem a na celou vesnici se vykašlat. To se nelíbilo mámě a ta nakonec (jako hlavní přispěvatelka do rodinného rozpočtu) měla poslední slovo. Holka tady zůstane, Zdeněk se nastěhuje - a basta. Kříž se musel podřídit. Oba mužští si však nepadli do oka. Kříž se díval na Zdenka jako na narušitele jeho teritoria, který spí v jednom pokoji s jeho dcerou (aspoň, že postele si nesrazili k sobě). Zdeněk pohlížel na Kříže jako na paličatého pámbíčkáře, který se věčně fláká po vesnici, zatímco ostatní mu vydělávají na salámy v ledničce. Navíc na něj musí brát nepřiměřené ohledy – kolikrát už Lucce navrhoval, aby si postele srazili k sobě... Sex byl pro ně dobrodružstvím, které si mohli dopřávat v miniaturních dávkách a ještě navíc s vypnutým zvukem (a Lucka umí nádherně projevovat vychutnávanou rozkoš).
„Příští týden by měli přivézt trámy na střechu,“ prolomila mlčení nad kofolou Lucka.
„To abych objednal řemeslníky, zavolám Koutníkovi, snad mi pomůže.“ Vytáhl mobil a do kalendáře vložil poznámku s upomínkou: „strecha, vol kout“.
„Mám docela hlad, co ty?“
„Já taky, ale neměla bych večeřet. Držím dietu.“
„Ach jo, ta tvoje dieta... Stejně se mi líbíš taková, jaká jsi. Vždyť ani nejseš moc tlustá.“
„Ale su. A dokud nebudu hubená na svatebních fotkách, tak si tě nevezmu.“ (Tuhle její podmínku znal už dlouho a pěkně ho štvala.)
„Takže si dáš nakládanej hermelín, co?“
„Jo, ale sám si oddaluješ svatbu...“ usmála se.
„To je stejně sájens fikšn,“ humorně zvýraznil anglickou výslovnost posledních dvou slov, aby jí bylo jasné, že to bere s nadhledem a že není ironický a naštvaný.
Zvedl se a zašel do hospody.
Vítkovičtí vyrovnali. Omladina zhlučněla. Zaplatil a sebral dva talířky a košík se seschlým chlebem.
„Jejdamane, co to neseš,“ vykřikla Lucka, až se lekl. „Vždyť dneska je velkej pátek, proč si myslíš, že ste měli k obědu nudle s makem?“
Rozpačitě hleděl na utopence trůnícího na hromádce cibule, pak si ale uvědomil, že toto by určitě rozběsnilo doruda pantátu Kříže, a tak se usmál a řekl: „No a co, vždyť nevěřím. A stejně si myslím, že ten třiatřicetiletej chlapík by po mně nikdy nechtěl, abych na jeho vzpomínku jedl jenom krupicovou kaši.“ Usmál se svému vtipu. Byl ale sám.
Seděli vedle sebe, jedli a mlčeli. Ovšem už to bylo jiné mlčení. Mlčení v němž se uhnízdil konflikt, mlčení, které je někdy horší než vyprsknutá sprostá slova. Zapíjel chleba pivem, těsto se mu v ústech rozpouštělo na malé drobky. Za jeho zády se kostel utápěl v červánkovém západu. Odložil příbor. „No tak,“ objal Lucku. Bylo to, jako by objímal skálu.
„Nazdar, děcka, užíváte si romantiku?“ ozvalo se za nimi. Zdeněk zkameněl vedle skály. Byl to Kříž.
„Ahoj!“ řekla Lucka.
„Ahoj!“ zamumlal Zdeněk.
Kříž si sedl naproti nim a v tu chvíli spatřil na Zdenkově talíři utopence ukřižovaného nožem a vidličkou.
„Vždyť je dnes velkej pátek!“ řekl káravě s pohrdavou jistotou toho, který ví, co se sluší a patří.
Zdeňkovi začalo hučet v uších, zaškubal mu koutek oka (v tu chvíli mu bylo úplně jedno, že oknem hulákal moderátor, že Vítkovicím se podařilo vstřelit branku) a s klidem, jakého jen byl schopen (trochu se mu třásl hlas při pomyšlení, jaké troufalosti se dopouští) řekl: „No a co, doprdeleuž.“ Vstal a šel domů. Neohlížel se. Věděl, že si to Lucka nezaslouží, ale nemohl jinak.
Doma si vzal boty na běhání. Pořádně utáhl tkaničky a vyběhl do polí. Běžel a běžel a věděl, že se mu nikdy nepodaří utéct...
42 názorů
Jako samostatně stojící povídka ne.
Jako část nějakého většího celku - super.
I tak ale chválím, co už jsem chválila - čtivost, lehkost, krásně podaný "nadhled z donucení" - tj. sebeironie ve chvílích, kdy už zbývá právě jen ten nadhled, aby se člověk nezcvoknul docela.
Kiv Čitrem
18. 01. 2011
Máš pravdu, přehnal jsem to. Hlavně ten první odstavec. Nudí se a otravuje se hrdina. Napsané to také není špatně a i sloh beru. Za poslední větu v tom odstavci se omlouvám, neměl jsem k ní skutečně právo.
Za zbytkem textu si ale stojím, když člověk vstupuje do soužití s někým, měl by kus svého já věnovat ostatním. V něčem se přizpůsobit, nad něčím mávnout rukou, z něčeho ubrat... Ale totéž by mělo platit pro všechny - jak pro drahou polovičku, tak pro tchýni i tchána. Ber to pouze jako můj názor a neurážej se.
To zvíře sis mohl odpustit.
Kiv Čitrem
14. 01. 2011
Mně se to moc nelíbilo. Zdálo se mi, že se pisatel nudí nebo že ho to otravuje. A když se pisatel nudí, tak musí nudit i písmo, které napsal. Ani sloh mě až na malé okamžiky nezaujal. Asi bys měl na chvíli psaní vypustit.
K obsahu: Zdeňkovo soužití s rodinou je hrozné. On by měl věnovat něco trochu většího než utopence nebo trochu soukromí. To se do té rodiny neměl radši stěhovat. Miluje vlastně Lucku? Moc se mi nezdá. Na prvním místě je asi hokej...
Úplně se v tom odráží ta dnešní rozvodovost. Bez důvodů (lásky) se berou a bez důvodů se rozvádějí.
Tip snad příště.
The_MaRtinečka
14. 11. 2010Kiv Čitrem
14. 11. 2010The_MaRtinečka
13. 11. 2010
Závěr opravdu něčím připomíná Zapletalovy Půlnoční běžce... kdysi jsem je přečetla jedním dechem, a to byl, prosím, pěkně objemný román :-) Tohle mi tak čtivé nepřipadá, hlavně dialogy se mi zdají takové nic neřešící. Konflikt tam určitě je, ale způsob, jakým vyprávíš, jakoby ho spíš zakrýval, zahaloval příliš mnoha slovy. Potom to zase v jiné pasáži všechno řekneš na rovinu, vysvětlíš jak v učebnici dějepisu, co se kdy stalo a proč. Z toho mám pocit jisté nevyrovnanosti. Nejspíš by se to sneslo právě v delší próze (pokud by se ti podařilo dodat ději větší spád). Každopádně myslím, že tady na Písmáku je to jeden z těch lepších textů.*
Kiv Čitrem
08. 11. 2010selviskhed
07. 11. 2010
Winter: Ty mi teda dáváš sodu... :-)) Židi, teda aspoň podle nejstarší verze těch hebrejskejch textů sice teda vobživnou, ale k pozemskýmu životu a budou nám vládnout. Podle těch novějších textů ale snad už uznávaj' klasický nebe. Asi teda podle nějakejch těch novějších proroků Starýho zákona... Asi si na tebe ale přivolám "palebnou podporu", pže tohle fakt nwm...
Teda ne proto, že se chovají špatně k Arabům etc. .) ale proto, že ho vlastně nemaj, teda alespoň ne k posmrtnému užívání lidmi.
(Alespoň jsem si to doposavad myslel)
mně se to líbí, vidím tam jen jednu hroznou větu která to shazuje dolů:
"humorně zvýraznil anglickou výslovnost posledních dvou slov"
To je, prosím, děsná věta, asi tím, že jaksi poukazuje na to, že je to před tím humorné, proč? t.
Polibek vepře
21. 10. 2010
Upozorňuju, že do židovskýho nebe se kvůli tý večeři nedostaneš a do islámskýho už vůbec. Do toho židovskýho se ale stejně dostanou jen Židi a možná pár proselytů, takže tak jak tak nemáš šanci. A u muslimů zas neni vo co stát. Je to tam samej terorista... :-))
Kiv Čitrem
20. 10. 2010
Taky jsem neměl tak vysokej cíl naznačit, že podle prakticky všech náboženství přijdou do pekla a do "nebe" je vezmou snad jen satanisti. Jen jsem trošku rozebral tu tvojí myšlenku utopenec=hřích... :-)))
Kiv Čitrem
20. 10. 2010
Jíst na Velkej pátek maso je porušením církevních přikázání, takže celkem nic moc... Pro ateistu je to samozřejmě nezávazný, takže žádnej hřích nemá. To že spolu ale ty dva chrápou, to už je smrtelnej hřích a může je to klidně poslat do pekla... Tolik katolická církev.
Jestliže je ten utopenec z vepřovýho masa, tak ten borec přijde do pekla, protože přestoupil Mojžíšův zákon. Cizoložnice bude ukamenována. Tolik židi...
Pokud při přípravě utopence nebylo použito hovězí maso, tak se jíst může. Smilstvo neva. Tolik hinduisti.
Bylo-li při přípravě utopence použito maso, o čemž však pochybuji, za trest se ten maník po smrti převtělí do nějakýho hodně hnusnýho zvířete. Smilstvo je taky zakázaný, takže je v příštím životě čeká nějakej strašlivej trest. Tolik krišňáci...
Není to mínus, když se řekne (například) "francouzská literatura", vyvolá to v tobě určitou představu specifického psaní.
Kiv Čitrem
18. 10. 2010
Je to taková česká literatura, znáš Zdeňka Zapletala? Prozaik z přelomu 80 a 90 let, napsal Půlnoční běžce. Nějak mi to tohle připomenulo.
Občas možná příliš dovysvětluješ, takže text ztrácí na tempu, ale jinak asi dobrý.
btw. doufá, že Vitek vyhrál!
Lady de Winter
13. 10. 2010Kiv Čitrem
13. 10. 2010Kiv Čitrem
13. 10. 2010Lady de Winter
13. 10. 2010
Opravdu za tipy tři, jako u Gabi, je to všech a zároveň o někom, je to ze života a přitom nadsázka, je to nenápadné nemoralistické poučení. A ještě legrace. Asi o každém pohledu okolo nebo vyslechnutí hovoru v tramvaji, v kavárně...to umíte napsat, rozvinout. Pěkné,to bych chtěla umět, musím začít víc naslouchat...
bože, tady čtu o síle čirého pokrytectví, o té, se kterou se potkávám denně a která je vynášena a nošena dobou a také námi na rukách...a člověk bojjue jen tím během, jen tím, že nalezne smysl v utíkání