Odměna za trest

Na kemp zvolna padala noc. U stanů plápolaly táboráky a u některých z nich předváděli své umění mistři hry na ozvučná dřeva, mezi lidmi obecně nazývané kytary. I u našeho skromného ohníčku se Viky snažil, co mohl, a ostatní ho v tom nechtěli nechat. Náš radostný zpěv se rozléhal kempem a dokonce se u nás občas zastavil někdo úplně cizí, aby se zaposlouchal do melodie a textů romantických písniček. Zpívali jsme o tom, co jsme měli nejraději. To znamená, že se předmětem našich hudebních toulek stalo vše, co spojovalo nás a přírodu, nás a naší rodnou vlast.

Byl to náš předposlední večer. Druhý den nás čekala poslední etapa do Píkovic, pak už jen přespat a pomalu se ponořit do džungle našeho hlavního města. Všichni jsme se výborně bavili, povídali si mezi sebou a popíjeli čaj.

Seděl jsem na kusu dřeva dál od ohně, protože poslední noci byly velmi teplé, a zpíval jsem s ostatními. Měl jsem však stále pocit, že mi něco chybí. Ten pocit mě vytrhl z mého nekonečného snění, kvůli kterému jsem si vysloužil přezdívku Mimoň. Že prý jsem pořád mimo. Ani mi to moc nevadilo, spíš naopak. Když na mě někdo mluvil, nemusel jsem alespoň hned odpovídat, a mohl si odpověď důkladně promyslet.

Nechápavě jsem se podíval do svého prázdného ešusu, jako bych v něm hledal odpověď na mou otázku, co by mi asi tak mohlo chybět. Vždyť uprostřed českých lesů, na břehu české řeky, u přátelského ohně a mezi kamarády mi nikdy nic nechybělo. Odpověď jsem však na dně hliníkového společníka našel, až ve mně hrklo! Kde je Alice?! Vždyť jsem ji dnes viděl naposled odpoledne, když jsme vytahovali lodě na břeh! Nervózně jsem se rozhlížel kolem sebe. Po chvíli jsem ji spatřil dole u řeky. Lesk jejích zlatých vlasů se neztratil ani za svitu měsíce v nejhlubší noci. Byla prostě úžasná kdykoliv jsem se na ní podíval. Však jsem také každé ráno děkoval osudu, že naše nitky překřížil.

Vstal jsem a tiše došel až k ní. Seděla na písku a hlavu měla přitisknutou ke kolenům. Tiché vzlyky napovídaly, že pláče. Sedl jsem si vedle ní a objal ji kolem ramen. Zašeptal jsem ji do ouška, jak jsem jen nejjemněji uměl: “Copak je, lásko?”

Pomalu zvedla hlavu a podívala se na mě svýma krásnýma, pomněnkovýma, i když uplakanýma očima.

“Musí to skončit, aby to mohlo zase někdy začít!”

Políbil jsem ji na tvář a přitiskl více k sobě. Ucítil jsem slanou příchuť ze slz, které se ji valily z očí po tváři, jako perly z náhrdelníku.

“Neexistuje nic, co bysme společně nepřekonali. Musíš mi věřit.”

Na tom břehu jsme pak seděli dobrou hodinku, tiše jako pěny. Nevím, co měla v hlavě ona, ale já jsem v té své měl zmatek. Tušil jsem blížící se pohromu.

Černá vydra, která se na chvíli mihla u břehu, patrně odvedla službu pověstné černé kočky, ale to jsem v tu chvíli ještě nemohl tušit. Za dvacet čtyři hodin jsem se měl dozvědět něco, co ze mě udělalo hromádku deprese na několik měsíců.

Obě ručičky na mých hodinkách současně přeskočily a pomyslně odbily půlnoc.

“Měli bysme jít spát, stejně jsme poslední vzhůru.” Jen kývla a pomalu se zvedla. Už neplakala, ale ve tváři měla smutek. Odvedl jsem ji k našemu stanu, tiše jsme vlezli do spacích pytlů a zakrátko jsme spali. Cítil jsem, že Alice nemá klidný spánek.

Druhý den ráno jsme o včerejším večeru nemluvili. Alice se chovala, jako by se nic nestalo a nikdo se na nic neptal. Jen Kody si neodpustil své poznámky na náš večerní pobyt u řeky. Tenhle věčný srandista a vtipálek ze mě setřásl veškerou depresi. Jeho narážky jsem mu opětoval, až se vše strhlo v přátelskou rvačku a za smíchu všech – i Alice – jsme oba spadli z přístavního mola do vody.

Všichni pak nedočkavě naskákali do lodí a chopili se pádel. Čekal nás nejkrásnější úsek řeky: Jízda v peřejích kaňonem okolo skal porostlých borovicemi. Tohle byl pro mě ráj. Na svém místě kotrčníka jsem se oháněl, jak jsem mohl a Alici na háčku jsem se snažil napomínat co nejméně. Nebylo to naštěstí ani moc zapotřebí. Odváděla svou práci více než dokonale. Projížděli jsme peřejemi jako vydry a jezy jsme sjížděli jako po obláčcích.

K večeru jsme přistáli v Píkovicích za mostem. To byl konec našeho letošního vodáckého putování. Rozbili jsme tábor a vydali se pro dříví na náš poslední, rozlučkový táborák.

 V očích se ji znovu objevily slzy. S knedlíkem v krku se dala do řeči: “Říká se mi to hrozně těžce, ale příští rok s vámi jet nemohu.” Okolo ohně to zabublalo zděšením. Nejvíc to vzalo pochopitelně asi mě.

“Znamená to, že tě dva roky neuvidíme?” Osmělil se Standa. Alice jen tiše kývla a plakala dál.

Co by za to jiný dal, jet na dva roky do ciziny, ale pro kohokoliv z naší party to bylo spíše za trest. Možná to zní divně, ale Alice trpěla tím, že měla bohaté rodiče, kteří neměli rádi její toulky do přírody. Srdce se mi sevřelo nad pomyšlením, že bych měl opustit vodu, stromy, louky, ale i mé rodné město na dobu delší než jeden týden.

Ten večer se už nic veselého nestalo. Viky zakončil, možná trochu symbolicky, naše vodácké setkání Valčíkem na rozloučenou. Všichni byli v náladě, jako já předchozího večera a vydrželo to až do Prahy.

Alice nám za čtrnáct dní odletěla, loučení bylo hodně těžké. Nám zbyly jen vzpomínky, ona to však měla horší. V ní vřela touha. Touha po vlasti!