28/10/2010

 

Po nějaký čas mě láká psát stručné autobiografické komentáře vedle vlastní tvorby a už jsem v podstatě něco málo i publikoval. Právě na Písmáku. Pokud se vám zdá způsob číslování názvu povědomý, máte pravdu. Někteří z vás se s tím mým mini glosováním již setkali. Pod jiným nickem, pod jiným projektem. V září jsem měl pokušení otestovat si, jak velký vliv bude mít rozsáhlejší četba děl, a zároveň poskytování komentářů k dílům autorů na Písmáku, na vlastní čtivost děl, které jsem publikoval. Zařadil jsem si do oblíbených skoro tisíc autorů a postupně jsem procházel stovky děl. Profil jsem nazval Afrodisiakum. Psal jsem zhruba dost odlehčenou formu své tvorby. Chtěl jsem přilákat více lidí a efekt se dostavil. Skutečně návštěvnost den ode dne hezky vzrůstala. Dávno jsem už projekt uzavřel, ale fiktivní profil jsem zatím nesmazal. Někdo se tím mohl setkat, proto doufám, že vás to moc nepopudí. Jestli ano, ozvěte se, pošlu vám soukromě pár svých úsměvů na rozveselení a domluvíme se na nějaké příjemné formě odškodnění.

Proč Vám tohle vůbec píšu? Aby nedocházelo k další malé, nevinné mystifikaci a zároveň bych chtěl tak trochu navázat na tu autobiografičnost, ale již na tomto smíškovském profilu. Nikdo nemá rád dlouhé úvody, tak to vezmu stručně. Žádný strach. Forma prozaické miniatury mi vyhovuje, i když na ní nijak zvláště netrvám. Kdoví, co se z toho časem může stát. Další věcí je ironie. Docela si rozumíme, tím myslím sebeironii a mě. K tomu se přímo vztahuje i použití smajlíků v textu. Docela mám chuť někdy se pousmát nad tím, co jsem vlastně vůbec napsal. Smajlíci se však v textech nevyskytují. V beletrii jsem zatím na žádný nenarazil a u vědeckých textů je vskutku překvapující, že chybí.

Tohle však není ani beletrie, ani věda. Otázku nechávám otevřenou. Psát smajlíky po každé větě by mohlo být sice velmi úsměvné, ale text by se asi dost rozdrobil. Tak uvidíme, co z toho vzejde.

Co mám v plánu vůbec psát? Budu psát tak trochu od všeho něco. Třeba něco z literatury a třeba i to ostatní. O čem přemýšlím (i když to je relativní-mé myšlení), co mi chutná, co mě dokáže pořádně nabudit. Časem poznáte mou struhující osobnost v odlesku svých monitorů. A až se tak stane, čtivost mých děl začne pravděpodobně prudce klesat. Ale to je ještě všechno před námi, tam se musíme teprve společně dopracovat.

Doufám též, že mi to poskytne i určitou zpětnou vazbu, kterou budu moct využít nejen pro smazání svých příspěvků, ale také, že tu bude i větší prostor ke komunikaci. Třeba i k případnému objasnění dalších věcí (symboliky a skrytých významů v mé tvorbě, nevkusných mých žertů, alkoholických nápojů, hudby, divadla, poezie, večírků, koncertů, barů, výstav, mezilidských vztahů, neverbální komunikace a dalších příjemných bláznivostí).

Co se týká těch skrytých významů, či symboliky v tom bych nehledal zase až tak moc ve smyslu, že je to vše určitě dobře čitelné. Jako příklad, co mě napadá: „našel jsem ztracené balónky/co mi kdysi uletěly“= našel jsem naději, kterou jsem dříve ztratil. Barevné balónky z pouti v mém pojetí jsou symbolem naděje, protože mají škálu pestrých, optimistických barev a vznáší se. A jak jde život, tak čas od času člověku ty balónky/naděje/ vyklouznou z rukou a uletí mu pryč. Tím však naděje sama od sebe nezaniká. Jen má dočasně /neomluvitelnou/ absenci. A člověk jde dál a na své cestě zase /po nějakém čase/ narazí na tu pouť života, na které má možnost získat zpět ty krásné, mnohobarevné, optimistické balónky. A naděje se mu vrátí, zase mu prosvítí život. Přesně v tomto významu jsem to použil, a proto „našel jsem ztracené balónky/co mi kdysi uletěly“ = našel jsem zase naději.

Doufám, že vás tento zcela výjimečně delší úvodník úplně neodradil a čtivost u děl neklesne ještě dneska. Určitě budu psát stručněji a budu rozveselovat víc. Musím na tom ještě trochu zapracovat a vyladit svůj hlas na lahodnější frekvenci. Díky moc za čtení.

Přeji vám optimistický den.

Smíšek:-)

 

 

PS: A omluva všem těm, jestli jsem na někoho přenesl v nedávné době mírně depresivní náladu. ;-)