Fejeton pro ty, co taky neumějí psát

Jak to, že to jde jen někdy? Jsou lidi, co na povel začnou třeba plakat. Strašně by mě zajímalo, jak se to dělá, umět něco na povel. Cokoliv. Já nemůžu. Leda tak spát. To mi jde hned. Ale to není ani trochu tvůrčí. Akorát se tím celkem dobre zabíjí čas. Občas člověk zažije cosi neotřele schizofrenního, ale většinou to stojí za starou bačkoru.

Asi jsem vždycky trochu záviděla lidem, co umí něco jentak na povel, spisovatele, co za hodinku spíchnou ironickou novelu a bez potíží pak stihnou premiéru svého dlouholetého přítele divadelního režiséra. Pak nad sklenkou, v níž to cinká ledem a voní mátovými lístky, shrnou životní pravdy do několika přiléhavých glos. A v osm už jsou doma na žebříku a spravují střechu.

Já už dobrou půlhodinu civím před sebe a na nepopsanou stránku bloku z recyklovaného papíru maluju prasátka jedním tahem, neb nic jiného neumím tak precizně. Sázím je jedno za druhým, střídavě čumáčkem a ocáskem k sobě, hezky po okraji listu, abych měla místo, až přilétne Múza a vnukne mi duchaplnou myšlénku a povede mi ruku, až to moudro budu přiodívat do hedvábí zvukomalebných slov...

Prozatím však k mé velké nelibosti pouze suše konstatuji, že Múza randí někde s Adonisem, a tak si na stránku s bordurou prasátek sama píšu hodnocení:

Není to špatný,
není to kdovíco.
Rozhodně je furt platný
heslo: Zamysli se nad sebou, děvčico!