Noc tehdy psala otazníky tuší

  Noc tehdy psala otazníky tuší
do tváře ze slz, tváře bez retuší,
kde všechen cit prý dávno zchladl v sůl

 Jen jedna hala
v rozpraskané duši,
vše jinak ve tvrz (nic ji nepřehluší)
ztvrdlo a na klíč (vážně je ho půl)

si srdce dala (nebývale buší)
uzamknout na kost (spánkem citohluší
se provždy musí lásky v mrazu vzdát)?

 Šat roztrhala
po ránu, jež kruší
a které za dost učiní, jak tuší,
když radost trýzní – dávno chce jen brát

 V té noci sňala (noci víra sluší)
snad tíhu ze stěn klínu bez ovzduší
(vše jinak vyzní) nesmí nic prý dát

 Když už se vzňala
(jak blesk nad Venuší)
je cíl už znectěn (už se neporuší)
dál hořet nesmí – jenom slabě plát

 Však z mrtvých vstala
(zas ji něco vzruší)
na kříži po hřeb přišpendlené uši
pít budou vesmír – hvězdám přitom stlát

 Tu šanci znala
(moře písek suší)
cit strojí pohřeb (o co jednodušší,
si trochu říká, bylo by jen spát)

 Vždyť ale sálá
(i když dřevo tužší
se výhni na truc vůbec nerozruší)
a v ledu tiká jedno: napořád

 Zas volně cválá
 (třeba je svět užší)
poznala vatru i šíp vzácných kuší
už ví, jak ožít (nemusí se bát)

 Proč o trn stála
a o bzukot muší
(o přízeň bratrů, co se nezasmuší)?

 Jsou cesty boží – na nás je se ptát…