Kam to bude ?

Cestuju vlakem. Cestuju vlakem ráda.  Zrovna sedím v jednom typickém neudržovaném vagóně s knihou na klíně a s kafíčkem z automatu na stolku před sebou. behem četby si pohrávám s vlasy. Namotávám si je na prsty nebo se pokouším odhrnout si je za ucho.  Sem tam když dočtu kapitolu poočku pozoruju krajinu. Znám ji nazpaměť, jezdím tudy přece často. Skládka u trati za městem T... už mě nepřekvapí stejně jako mě neuchvátí kaplička za V... Zvlášť ne dneska. Někde vevnitř mi dělá netrpělivost krátery kamsi hluboko, kde už nemůžu hrát jak jsem spokojená sama se sebou a s "vývojem situace."

Vlak postupně pohlcuje nekonečnou množinu lidí, kteří se vevnitř můžou setkat s další množinou lidí již pohlcených z minulé stanice, jede naprosto kamkoliv kam vede trať a já se nechávám kolíbat touhle náhodnoustí, anonymitou a rytmem drncání kolejí.

Rozlité kafe na klíně mě záhy přesvědčuje, že alespoň fyzikální zákonitosti ještě platí.