O mých zvířecích kamarádech (14)

     Když jsem včera večer nesla, přezimujícím ježkům, do sklepa na přilepšenou pár moučných červů, zaslechla jsem v temném koutě šramot. Opatrně jsem se šla podívat co ho způsobilo. Nad uskladněným dřevem spal netopýr, kterého asi probralo velké oteplení. Z povzdálí jsem ho pozorovala, abych ho nevyplašila. Chvíli se vrtěl a pak zase usnul. Netopýři v zimě spí a vyplašit je se nevyplácí. Zmatený netopýr pak často zaletí lidem do oken a balkonů. Pokud panuje zima, hrozí že se již znova nestihne zazimovat a z nedostatku potravy uhyne. Pro takové příležitosti je vhodné dát netopýra do krabičky a obrátit se na záchrannou stanici.

     Ve svých vyprávěních se občas vracím k jednotlivým zvířatům a tématům, protože jej doplňuji o nové či pozapomenuté poznatky.  –Zajímavostí je, že když chováte různé živočišné druhy, naučí se spolu většinou dobře vycházet. Ideálem je, když spolu od mala vyrůstají a nemalou roli může sehrát i lidská „výchova“.

   Ráda bych vás seznámila s Dyným, Dájím a Žvižďou.  To se ale musím vrátit na začátek o dobrých  třináct roků nazpět.

   Bylo prosluněné letní dopoledne, když jsem šla na dvůr do voliéry nakrmit naše papoušky. Při čistění misek jsem zaslechla netypické zvuky, vycházející z jedné z budek zavěšených na stěně voliéry.  Andulkám se před pár dny vyklubala dvě mláďátka. Do tohoto osudného dne, jsem nic zvláštního nezpozorovala. Rodiče byli nováčci a ačkoli měl každý pár svou budku, několik párů se hádalo právě o tuto. Stává se to často. Ač jsou budky stejné, ptáci si oblíbí jednu a o tu usilují. Otevřela jsem víko budky a viděla že maličcí holí tvorečkové jsou nenakrmení. Byli naprosto prochladlí a téměř polomrtví. Vylezla jsem z voliéry a z povzdálí jsem pozorovala, jestli rodiče budou reagovat na zoufalé volání svých dětí. Nestalo se ale tak. Ačkoli svítilo slunce, bylo dopoledne ještě celkem chladno a malí ptáčci se sami nedokáží prohřát, pokud zůstanou delší dobu opuštěni.  Maličké jsem tedy zahřála (u domácích zvířat nehrozí nebezpečí, jako je tomu v přírodě, že mohou rodiče opustit mladé, když se jich člověk dotkne – vyjma králičích samic, ale to se stane taky jen velice ojediněle). Vrátila jsem je do budky a opět jsem s napětím sledovala jestli se rodiče vrátí. Mé překvapení bylo ale nemilé. Do budky se vrhl další pár, který si zde usmyslil zahnízdit a začal nebohé anduličky napadat. Křik byl toho jasným důkazem. Vtrhla jsem dovnitř, rychle jsem dospělce vyhnala z budky a poklované a nešťastné tvorečky jsem vzala domů. Nemohla jsem je nechat napospas krutému osudu. 

   Nastala mi péče o mrňousky sotva viditelné. Byla to titěrná práce. Udělala jsem jim vystlané hnízdečko v misce a přikryla jsem je. Každou chvilku se ozývali a dostávali kašičku a vodu. V noci jsem se s malými odstěhovala spát na gauč, neboť vyžadovali i několikanoční krmení. Pištěli u toho a musela jsem svítit.  Nechtěla jsem manžela budit a proto jsem to několik nocí řešila takto. Jak malí rostli, intervaly krmení se prodlužovaly. Později jsem jim mohla do zobáčků dávat i jáhly (což je již vyloupané proso, dospělci si ho vylupují svými zahnutými zobáčky obratně sami).

    Když malým začala růst peříčka, bylo evidentní že budou oba zelení, po rodičích. Dostali jména: Dyný a Dájí. Byli jako dvojčata, ale dokázala jsem je od sebe rozeznat.  Dyný byl o chloupek větší a vyspělejší než Dájí a když dorůstali tak bylo dojemné jak po mém nakrmení Dyný dokrmuje svého brášku Dájího.  Byli to roztomilí rošťáčci, hraví a neposední. Koupili jsme jim klec a zůstali už v bytě. Mladé andulky mají zvonivější hlásky a na hlavičkách mají černé vlnky, které mají na celém těle. Odtud také pochází název papoušek vlnkovaný. Později se vlnky na hlavě ztratí. Samečci mají modré ozobí (nos) a samičky hnědé. U mladých ptáků se to ale ještě dost stěží rozpoznává.

     Léto uplynulo jako voda a nastal podzim. Čas stěhování dvorního ptactva do voliéry v suterénu, kde přečkají zimu. Už uhodily první mrazíky. Byla jsem v šoku, když jsem v jedné z budek objevila jedno malilličkaté holé andulátko a další tři neoplozená vejce. Venku už zůstat nemohli, obzvlášť malé by promrzlo, nebo se podchladilo. Opatrně jsem musela budku přemístit do vnitřní klece s ptáky. Mé obavy se naplnily. Rodiče nutnou změnu nezvládli a mládě opustili. Musela jsem jej vzít, stejně jako Dynýho a Dájího domů a odpiplat ho. Byla to forma žlutého andulčího albína(bez černých vlnek), druh jenž má červená očka. Maličký dostal jméno Žviždík, protože stále vydával takové „žviždivé“ zvuky. Byl taky moc roztomilý a zažili jsme  plno legrace. Všichni tři si rádi hráli a hrají. Jsou doma dodnes. Už mají věk, ale stále jsou čiperní a upovídaní. Vzpomínám když jsem je učila létat nad letištěm v ložnici, aby nedopadli na tvrdé. Nebo když dospívali, myslela jsem si že se nikdy nenaučí sami jíst. Je to ale přesně přírodou načasováno a když přijde pravý čas – přijde to samo.… Všichni tři jsou nerozluční kamarádi. Každý den je pouštím proletět. Rádi mi přiletí na hlavu, či rameno a breptají mi něco do ucha. Když něco chtějí, zavolají na mě. Než večer zhasnu, řeknu jim: „Pssst“, aby ztichli. Když to někdy zapomenu říct a zhasnu, řeknou to sami – naučili se to.

     Naši dva Fišeráci (papoušci) jsou taky hraví a učenliví ptáčci. Jsou ve velké voliéře a je legrace je pozorovat. Krásně se u toho relaxuje.

   Kanárci nám zase krásně prozpěvují. Kanáři jsou buďto žlutí, nebo oranžoví. Beru-li základní běžné barevné variace. Barva peří se může měnit podle krmení. Když se přidává více strouhané mrkve, je peří více do červena..

   Snažím se dát šanci na život opravdu všemu živému, za což považuji i rostliny. Ujmuté stromečky, které se vysemenily v záhonu přesazuji do přírody. Brouky ze sklepa vynáším ven do trávy atd.  Měli jsme slepici, které se udělala voda v břišní dutině – zadržovala ji. Veterináři vám řekne, zabijte ji. Nezabíjím slepice, které nám roky poctivě snáší vejce a za to že je krmíte, vás považují za svého spřízněnce a důvěřují vám. Slepice jinak v pohodě žrala a dokonce ani nepřestala snášet. Pokud by to bylo „ke smrti“, příroda by si sama poradila, zvíře by přestalo příjímat potravu na tak dlouhou dobu, že by uhynulo. Člověk není bůh aby rozhodoval o životě druhých. Příroda si poradí sama… Slepice jen chodila vzpřímeně jako tučňák, jak ji břicho táhlo dolů. Po roce se vše obrátilo k lepšímu a voda se jí vstřebala a slepice se uzdravila… Není to zdaleka jediný zdánlivě „beznadějný“ případ, kdy se dotyčný tvor náhle jakoby zázračně uzdravil. Nikdo neví  jak si nakonec tělo s nemocí poradí.

   Také mě například trápí, že na rušných silnicích umírá v hustém provozu velké množství živočichů. Oceňuji u některých dálnic, oplocení či úvahy o zvířecích „přechodech“.

   Když se zmiňuju o smrti, zvířata by se neměla usmrcovat zbytečně. A když už to musí být, smrt by měla být co nejšetrnější a nejhumánnější.  Bohužel se často se zvířaty ve velkochovech zachází nelidsky a i samotné zabití je velmi stresující a zdlouhavé. Je prokázané, že je pak takové maso tvrdé, neboť svaly ve stresu ztuhly v křeč… Děje se tomu tak u drůbeže, skotu i prasat. Skrté kamery nejednou zaznamenaly, kopance do zvířat a bití železnými tyčemi a jiné! Tragické je také například také to, že při lovu tučňáků často uvíznou v sítích inteligentní delfíni. Ti jsou pak se sítěmi namotáváni a za živa rozdrceni!

     Vůbec si myslím že každé jednání „proti“ přírodě se nevyplácí a nakonec se lidem vymstí. Příroda je dokonalý celek, kde je vše „promyšleno“ a má svůj význam.

   Jedním z nepříjemných faktů je i to že – podotýkám pouze někteří – myslivci dokážou střílet zvěř jen pro „zábavu“ a nebo střelí zvíře i v době hájení – samice může být gravidní. Smutné je, že se dá tato pochybná „zábava“ i zaplatit a kdokoli zámožný se zbrojním pasem a požehnáním z „vyšší moci“ si tahle může střílet po nebohých zvířatech, jen pro jejich trofeje. Džípy takto mohou do lesů a stávají se vraždícími monstry.

   Naopak příjemné je, když se sejdou třeba neznámí lidé, kteří mají společné téma – zvířata. Dokáží si spontánně povídat dlouhou dobu a nit jejich vyprávění je pěkně dlouhá a zajímavá. Vyměňují si zážitky a příhody se svými zvířecími kamarády. Je škoda že se takto často setkáváme v ordinacích veterinářů, kde jsou naši miláčci stresovaní. Vycítí že se bude dít něco nemilého a většinou tam zkrotnou i ti největší „zlobivci“ a „rváči“.