CELNÍK HRDINA

Navrhl, abychom před hranicemi do východního Německa přespali u jeho příbuzných.

 „Je to celník.“

Zaznělo to hrozivě, Rousseau to nejspíš nebude.

Večer seděli jsme u celníka na chalupě poblíž hranic, na nepohodlných křesílkách překrytých svítivým leskymem a upíjeli slazeného turka.

Korpulentní žena celníkova láskyplným pohledem objala svého muže a z vitrínky leštěného sekretáře vyndala medaili za hrdinství a statečnost.

S pýchou začala líčit příběh svého statečného muže.

Když se celník vracel jednou večer ze své služby, stopla ho u silnice mlaďoučká dívka. Mluvila německy a potřebovala se dostat do Prahy.

Byla nervózní, vyplašená, celník okamžitě vytušil zradu. Zalhal, že i on jede do Prahy a že ji tam rád sveze.

S líčenou žoviálností a porozuměním podařilo se mu naivní dívku rozpovídat. Bylo jí osmnáct.

Vozil ji v autě tak dlouho, dokud mu nesvěřila úplně všechno. A ona, vystrašená, mu v úlevné důvěře všechno opravdu svěřila.

V Praze na ni čekali přátelé, aby ji posléze pomohli dostat se přes hranice do západního Německa, kde žila její matka. Babička,  která dívku vychovávala v Německu východním, umřela.

Celník dostal, co potřeboval. Zastavil přímo před služebnou veřejné bezpečnosti.

Povýšil na celního nadstrážmistra. 

Celníkova žena zvedla do výšky medaili, zvedla i můj žaludek.

Vyběhla jsem ven do mrazu a zimní vichřice…brodit se hlubokým sněhem, uniknout někam, už se nevrátit. Nebylo ale kam.

Vrátila jsem se a omluvila svoji nevolnost.