Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKoho to zajímá
17. 12. 2010
21
15
2348
Autor
Marcela.K.
,,Už tam nepůjdu. Na další už nepůjdu!"
Zarazila se. Nejradši by stoupla na brzdy a zastavila čas.
Jenže už byla velká holka a věděla, že čas zastavit prostě nejde.
Tak jen povolila nohu z plynu.
,,Jo, je to dobrý rozhodnutí....“ Mrkla do zpětného zrcátka a když viděla její klidnou tvář, pokračovala:,,Proč bys měla, když se cítíš dobře a nikde nic neroste. Nic nenašli a nějaký blbý márkry! Vždyť ani ta primářka neví, proč ...“
,,Čtyřikrát mi to stačilo! Už jsem si toho všeho užila dost. Už to nechci. Tím, že mi řekla, že si to mám rozmyslet, že mi to jen nabízí... Já už nechci, víš.“
Chvíli mlčela. Vlastně věděla, že nemá cenu mluvit, když auto jede. Občas špatně slyší. Musela by hodně zvýšit hlas, aby ji na zadním sedadle rozuměla.
Když zastavila v ulici před domem, otočila se k ní:,, Myslím, že to chce nechat na tobě – to rozhodnutí. Dává ti vybrat, ale tím, že ti dává na výběr, je jasné, že si sama není jistá, co je lepší alternativa.“
Dívala se na ni a obdivovala klid, který z ní v té chvíli vyzařoval.
Usmála se:,,Pojď, jdeme domů – do tepla.“
Vystoupila z auta a pomohla jí opřít se o hůlku.
Vyšly pár schodů...odemkla domovní dveře.
Stála chvíli v chodbě. Poslouchala matčiny kroky na dřevěném schodišti. Pomalu stoupala nahoru do patra, do svého pokoje.
Nevěděla co má dělat.
Začala počítat roky. Nebyla si jistá. Pět, nebo už šest?
Za tu dobu se naučila nebát.
Po prvním šoku před lety už dokázala strach zatlačit do kouta a nedívat se tam.
Naučila se brečet tak nějak dovnitř, držet se před mámou...utírat jí slzy. Musela být ta statečná, která přece mluvila s ošetřující lékařkou a ví... že to bude zase dobré.
Pět, nebo šest let?
Koho to zajímá?
Kdo ví, jaký je to pocit, když si vás máma zavolá večer před operací ...
Kdo ví, jaký je to pocit, holit jí za čas na hlavě poslední zbytky vlasů? Rovnat paruku a lhát, že vypadá výborně.
Koho má prosit o radu?
Potřebuje ji vůbec? Je přece „od fochu“?
Jenže co když během těch let všechny ty dobré rady rozdala jiným?
Co je správné rozhodnutí teď?
S kým se má poradit, když ani lékař neví....
A čas utíká, aby se jednou stejně zastavil ve chvíli, kdy už nebude žádné další ráno.
15 názorů
a taky, není vždycky až tak důležité, jak dlouho člověk žije, ale co prožije a jak to prožije, líbí se mi to zmoudření... na obou stranách - T
Marcela.K.
17. 12. 2010
"Nejradši by stoupla na brzdy a zastavila čas" je krásná věta. Přesně taková, jaké patří do úvodů povídek; aby se čtenář ujistil, že musí číst dál a až do konce se nezastavit.
Jinak smutné, že života. Znám to. Bohužel...
Závěrečná věta, týkající se opět času, pak uzavírá pomyslný kruh myšlenek.
forme bych mozna jen vytknul, ze by bylo dobry postavy pojmenovat, nebo aspon nejak oznacit, pro lepsi prehlednost. K obsahu neni co dodat a jinak je to napsane dobre. Tip
... lépe blaženě zemřít, než žít v úzkosti,...
ale kdo to dokáže?
***