Poslední Ozvěna z Arény

Prvním statečným Arény byl 1.prosince 2010 autor Juno s textem Malým na památku. Vlastně je to jeden text ve dvojím vydání: verze beta a alfa. Text alfa zdá se úspornější a naléhavost sebevyjádření je v něm přesně na míru. Text beta konstruuje k původnímu textu lešení, po němž by měl přicházet nějaký vývoj událostí. Autor zjevně popisuje svoje dojmy a reflexe z určitého vztahování k někomu, o němž nic nevíme. Nejistoty textu se neopírají o svébytnost obrazů, které by umožnily únik z tápání, snad jedině s výjimkou „po krvi lační sníh“. Sníh bývá krví pasivně (co by věc) potřísněn, a těžko by personifikovaně lačnil po svém znehodnocení; nicméně tento paradox z básně ventiluje soukromá sdělení do roviny uchopitelnějších obecností. Postoj k této personifikaci si každý určuje sám, stejně tak postoj k soukromým dojmům nějakého vztahu.

Druhým statečným byl autor Miroslawek s textem Za účelem invent-arizace zavřeno. Už jsem se pod ním obšírněji o interpretaci textu vyjádřil, a tak to zde nebudu opakovat. S odstupem se mi text usadil do polohy vychutnávání. Pokud si odmyslím název básně a představím si text bez nabízeného klíče, potom je báseň o zvuku a jeho personifikaci, za níž může být libovolná subjektivace. Vskutku zajímavě propracované, i když po určité praxi se takové texty klidně dají napsat na jeden nádech.

Třetím statečným byl autor bondy s textem Svíce. Text se ironicky přidržuje bondyovské poetiky, kdy gramatické rýmy a neumělé asonance naznačují odstup od akademické poetiky a důraz na svobodné sebevyjádření. Sice mi není jasné, jak tato poetika a proti komu může fungovat dnes, ale proč ne. V podtextu básně je cítit sebedekadentní postoj autora k vlastní existenci. Nálada je určující a způsob uchopení je dosti pohodlný pro autora i čtenáře. Mne se taková imprese dotýká jen velmi okrajově. Jedna taková báseň se dá snést, ale bylo-li by jich více, asi bych je nedočetl.

Čtvrtým statečným byl autor Alija Harisovič s textem MOJE MALÁ VELKÁ HRA. V husitském období na počátku patnáctého století byly ve velké oblibě takzvaná „skládání“ či „hádání“, podle toho bylo-li či nebylo proti někomu zaměřeno. Za socialismu se takovým textům říkalo agitka. Vždycky se text opíral o lidovů notečků. Vlastně je to v jistém ohledu pokračování tradice. Navazování na husitská hádání, agitky a bondyovskou poetiku, ba dokonce i na postmoderní schválnost naivistické apoetiky. Autor si je neumětelství vědoma dá se říci, že jej pěstuje; považte například asonanci předkládanou jako rým: vypatlaný intelektuál / hlas mi dal. Nejsem příznivcem podobných textů, nicméně tudy vývoj objektivně směřuje a měli bychom podobné texty číst čím dál pozorněji, protože spolu s květinkovými kýčaři právě tito agitkáři určují politicky nynější klima české poezie, bohužel nejen na Písmáku.

Pátým statečným byl autor UchoNaKoleji_ s textem Rozdala se bába Hladová. Výklad textu je možnou lahůdkou pro důvěřivé kritiky a čtenáře, kteří jsou ochotni u konkrétního autora investovat energii a čas na plané rozjímání. Text nastoluje již v názvu otázku, kdo je bába Hladová. Je to bída, je to smrt? Inu uvidíme. Vedle inklinace ke kalambůru využívá autor četné slovní kontaminace, jimiž šifruje složitější významy do úsporných, někdy i paradoxních rovin. Úskalím takového počínání je značná nedůvěra čtenáře, který si na tento náročný styl sdělení nikdy nezvykne, ale v dnešní době se takové psaní dá považovat za revoltu proti kýčem vyprázdněnému psaní. Za revoltu proti zdánlivé autenticitě přímých polopatických sdělování dojmů z vůkol viděného. Proto je slovo minut využito ve významu časového i prostorového významu míjení. Proto slovo nebožez slučuje vzájemnou kontaminací nebozez a zvolání bože. Fragmentární sdělování šifrované slovními hříčkami, surreálními spojeními, koláží nebo vzájemnou kontaminací slov se pak může dekódovat jedině uvolněnou myslí, která nehledá lineární pořádek nebo klasicistní šablonu. Rozhodující pro celkový dojem je potom logický sled verbálních vyjádření a opakované motivy. Zde, v jednom textu opakované motivy stěží identifikujeme, proto se kostrou textu jeví více slovesný sled konání v poetické situaci. Báseň je kritická k povrchnosti, jež vzniká právě dojmem, že se významy neprolínají, že je svět hladce uklizený a lze jej opěvovat obyčejnými slovy s emocionálně podloženými dojmy a náladami. Tento naivní svět je však jen sestřihem skutečného světa paradoxů a skutečností ovlivňovaných i paralelním viděním. Pravda, takový přístup vyžaduje plnou pozornost a ochotu, již konzument v módním životním stylu kréda: NEMUSÍM! může snadno minout či odmítnout.

Šestou statečnou byla autorka LadyLoba s textem Omyl se omyl v bílém. Text je oslavou prchavosti zdánlivě důležitých situací, které ztrácejí svoji důležitost v okamžiku, kdy dokážete jistou nedokonalost světa přijmout a vzít na sebe. Třeba právě v podobě toulavého červíka.

Sedmou statečnou byla autorka anoiine s textem Zimní ráno. Text tradičním způsobem evokuje předepsané pocity ze zimní atmosféry. Dobře se to následuje, možná i poslouchá (ne snad ve smyslu rytmickém, ale ve smyslu konativním). Text opisuje mimeticky (nápodobou) vůkol viděnou a prožívanou skutečnost. Ta je pravdivá a snadno uchopitelná ve své frekventované každodennosti. Je to typický příklad básně, která se jistě stala, ale která nenese nic z umění autora přetavit a mentálně nově zpracovat či uspořádat vyfotografovanou realitu. Leda bychom upřímnost každodenního chování a jeho opis považovali rovnou za poetickou hodnotu, jak se o to dnes leckdo úspěšně snaží. Ale to je jen produkce nového v čase nikoli nového v umění, jež se pak proto po právu nazývá tvůrčím.

Osmou statečnou byla třináctiletá autorka Reny Phoenix s textem Noc. Na tomto místě se sluší vysvětlit, proč nazývám autory statečnými. Psát dnes poezii je statečnost. Nic, kromě problémů, z toho pro dotyčného nekouká. Svět se nechce brát vážně, je příliš zděšený holocaustem v Osvětimi, genocidami v Kambodži, ve Rwandě, v bývalé Jugoslávii. Co by si člověk musel přiznat, aby se s tím vším dokázal identifikovat. Musíme také snít a nevidět. Vážím si každého, kdo, díky vědomí existence poetického, se pokouší nějak oslavit tento svět. Poezie by nefungovala, kdyby nebylo jasné, že evokované poetické tirády může prožívat každý člověk, bude-li chtít. Vzít na sebe břemeno toho globálního nechtění spoluprožívat tento svět bez asertivního vítězství anebo alespoň bez právní eliminace kdejakých odpůrců, a přesvědčovat okolí o nezbytnosti kdejaké noci, hvězd a lun, to dnes vyžaduje odvahu. Do toho ještě přiběhnou lokální kibicové a světoví Krytyci a je po poezii, je po nadšení, je po motivaci. Každý, kdo to vydrží a nenechá se otrávit touhle nemocnou kulturou stížnosti a skryté nelidskosti, je pro mne statečný, i když překračuje limitovaný počet statečných napovězený známým Hollywoodským dojákem. Proto jsou moje (a vůbec) formální výtky mnohem milosrdnější, než zpochybňování  nějakých identit, autenticit, důvěr nebo věr v kohosi správný život. Nevěřit nějakému verši pro jeho formální nezpůsobilost znamená jenom zpochybnění schopnosti cosi vědomě vyslovit, ale zpochybňovat životní styl je vlastně skrytou nenávistí k jinému. Ale co bych to tu rozmazával, vy to všichni jistě dobře víte…

Devátou statečnou byla autorka Olie s textem Osud. Vázanost veršů neurčuje rýmování alebrž metrika, tedy rytmická stopa. Volný verš může obsahovat a často obsahuje (i pravidelně) rytmizované úseky, samozřejmě může obsahovat rýmy, dokonce nejen občasné, také asonance či aliterace. Kategorie vázaných veršů na tomto serveru se ukazuje jako nešťastně zvolená. Měla by se spíše jmenovat rýmované básně, tak jak to podvědomě všichni pociťují. To by ovšem nezměnilo formálně nešťastný osud této básně. Určitě se vyplatí poetiku k psaní trochu studovat. Vnitřní smysl pro poetično se tím jistě nenaruší.

Desátým statečným byl autor dodloo s textem vyjedám podvečer drevom. Text hýří gesty, která se vztahují k nějaké soukromé realitě, již jsme nedostali možnost poznat. Někomu se naopak může zdát poetické se dohadovat, co se kolem autora stalo a proč ty emoce jsou právě takové. Text je jenom ventilem, který k modelování poetické situace nepřispěl, ale spíše ji zatemnil. Text pro svoji nízkou formální svébytnost nesnese zatím srovnání s mnohem zralejšími slovenskými texty na tomto serveru, ale jednou třeba jiný text to srovnání unese.

Jedenáctým statečným byl autor Tofiam s textem Konejšivé náručí. Verš: den se rozkrvácí zlatě svědčí o počáteční snaze vykouzlit obraz. Zatím je to málo, ale jednou bude třeba víc.

Dvanáctým statečným byl autor oleandr s textem Vítr ve vlasech. Text se snaží důsledně vytěžit realitu skrývající se v banálním větru ve vlasech. Esejistická důslednost ještě zakopává skutečnou obraznost, která ovšem probleskuje jako zbloudilý cíl empatie větrna. Určitě bych s psaním nekončil, ačkoliv chvalitelného  jest prozatím jen málo.

Dvanáct statečných uzavřelo rok Ozvěn z Arény. K mému smutku mne v tomto počínání nikdo nenásledoval a následovat asi nebude. Zůstává jen jakási nakousnutá cesta, kterou opět zavane pouštní písek zdejšího poplácávání po ramenou střídaný vulgárními sprchami kyselých dešťů. Nekončím zde s kritikou. Jenom nechci pokračovat tímto způsobem, pro autory je to příliš snadné. Rozhodl jsem se to proto trochu ztížit. Budu jednou za 60 dní reflektovat nejméně tři celky básní, které musí být v díle alespoň tři, ale nanejvýš pět. Autor je nemusí nutně umisťovat do Arény, stačí do libovolného díla, z něhož mi zašle Avízo, že má o kritiku zájem. Uvidím podle nabídky, zdali bude vysoká, zkusím zpracovat více autorů, ale odhaduji, že ne více než pět najednou. Registrace bude z mojí strany respektována v pořadí doručení do mých Avíz. Žádného autora nevynechám.

Krásné vánoce a šťastný nejméně celý nový rok