HELEPRDA

Helenka si to štrádovala do školy v pletené vestě a krepsilonových kalhotách. Mastné vlasy přidržovala sponka s beruškou.

Šťouchla jsem do Katky:
„Myslíš, že jí dneska voblík dědeček nebo babička?“

Zahihňala se do rukávu:
„Fuj, ta má zase mastný vlasy, Heleprda.“

„A jak smrdí! Fuuuj...“

Učitelka nás opakovaně napomínala, že se nesmíme Helence posmívat, a tak jsme s Katkou udržovaly naše ostrovtipné poznámky v tajnosti. No co, Heleprda na nás pořád žalovala!

V dětství jsem neměla ráda teplé mléko, protože se na něm usazoval škraloup. Počkala jsem, až máti bude z dohledu a obsah hrnku chrstla do pokojového fikusu. Maso odpočívalo za žgraněmi, než se mi jej podařilo vyplivnout do záchodu. Katka toho jedla ještě méně, než já. Chutnal jí jenom obložený chléb (vajíčka, rajčata, hořčice). Ostatní  potraviny umělecky blila za rohem domu. Nevím, jak to dělala, ale nemusela si ani strkat prst do krku a bleee...vrabci se slétali na rizoto.

Heleprda nám byla trnem v oku již od druhé třídy. Její prarodiče nosili učitelce vajíčka, aby Helenku hodně chválila. Ale ani to jim nestačilo. Chtěli, aby trestala Helenčiny nepřátele, a tak jsme s Katkou často zůstávaly po škole a opisovaly učebnice. Soboty odpoledne proto byly vyhrazeny kutí ďábelských piklů proti Heleprdě (u mě v dětském pokojíčku). Moje morče se tak nechtěně stávalo komplicem v protiheleprdím odboji.

„Ten Muf by pořád jenom žral a bobkoval,“ povzdechla si Katka.

„Jo, jo, bobků vyrábí spoustu...“
Katka se nadchla:
„Nasypeme jí je do svačiny?“

„Ne!“ rozhodla jsem velitelsky.

 „Ucpeme jí klíčovou dírku od branky!“
„Chá chá!“ zasmála se zlověstně moje hubená kamarádka.

S papírovým pytlíkem plným kontrabandu jsme vyčkávaly za rohem, až půjde Helenka do klavíru. Zamknula branku a upravila si pramen mastných vlasů, který ji vypadl ze sponky. S notami v podpaží si to namířila do kopce, směrem ke kostelu.

„Rychle, dělej, už je v trapu,“  pošeptala mi Katka rozechvěle a přistrčila mi sáček s bobky. Proč já? Chvíli jsme se handrkovaly o to, která z nás operaci provede.

Katka tvrdila, že já už mám stejně prsty od bobků, protože jsem jimi plnila pytlík. Já se ale ohrazovala, že právě proto je teď na řadě ona. Nakonec jsme dílo v opuštěné ulici provedly spolu. Raz, dva, tři, bobky ven, pět, šest, sedm, bobky šup do dírky. A pryč! Na Heleprdin návrat jsme nečekaly. Katku čekal doma obložený chleba a já musela cvičit na housle (ach jo).

Listy jabloní se zachvěly a na kmen dopadly první krůpěje podzimního deště. Helenka se vracela z klavíru. Na začátku ulice si připravila svazek klíčů, aby je pak nemusela dlouho hledat. Pološeří spolklo obzor. Helenka zaslechla za sebou kroky. Přidala. Zachrastila klíči. Tenhle! Nemohla se trefit do zámku. Zpotila se úsilím. Proč tam ten klíč nepasuje? Cizí kroky na dosah. Helenka se ohlédla. Muži v pláštěnce se v ruce zablýskl nůž. Helenka vykřikla. Muž vykřikl.

„Ježišmarjá holčičko, promiň, já jsem tě nechtěl polekat, chtěl jsem ti pomoct!“
Pláštěnkář zručně vydloubl bobek ze zámku a ještě jednou se Helence omluvil.

„Já jsem takový pako, fakt, holčičko, chlap s nožem v prázdné ulici, sem to ale blbec! Ale taky jsem se lekl, jak jsi se lekla!“ zasmál se přátelsky.“

„To nic,“ špitla Heleprda a vklouzla do zahrady.

Předsíň zapáchala špenátem.

„Tak poď, Helinko,“ hulákal z obýváku dědeček podnapile, „babka není doma, tak dostaneš zase to speciální trenýrkové lízátko, jako minule!“