O mých zvířecích kamarádech (18)

     …Bylo mrazivé prosincové odpoledne. Vládl předvánoční shon. Pekla jsem cukroví, aby bylo o svátcích co mlsat. Odpoledne jsem si udělala malou pauzu a šli jsme se se synkem projít. Vzali jsme s sebou našeho psa Arana. Venku ležel bělostný sníh a my si tak zimní procházku vychutnávali. Šli jsme po cestičce, která je z jedné strany lemována potůčkem a z druhé strany loukou s mnoha keři a stromky. Zimní ticho přerušilo teskné zamňoukání. Zastavili jsme se. Hlas vycházel odněkud   z křovisek. Chvíli jsme mlčky naslouchali. Bylo ticho… Jen co jsme udělali pár kroků, mňoukání se ozvalo znovu. Neváhala jsem a „zvolala“ jsem: „Čiči čiči čičí.“

Ale nic, opět jen ticho. Stáli jsme delší chvíli a volali na schovanou kočku. Ta se nám ale nechtěla ukázat. Šli jsme tedy dál. Otáčela jsem se, jestli někde kočku nezahlédnu, ale už se neozvala ani neukázala. Prošli jsme se přírodou, ale nešli jsme daleko, protože Aran  byl starý a tak delší vzdálenosti pro něj už pro něj nebyly.  Vraceli jsme se stejnou cestou. Nedalo mi to a stále jsem myslela na mňoukající kočku. Když jsme procházeli oním místem, neozvalo se nic. Říkala jsem si, tak se snad už ta kočka vrátila domů. Jenže po chvíli, když už jsme byli o kousek dál, ozvalo se opět, nám už známé zamňoukání. To už mi bylo opravdu divné. Kdyby se sem nějaká kočka zatoulala, nesledovala by nás a nemňoukala by stále. Kočky mají vyvinutý silný instinkt a i na velké vzdálenosti dokáží najít svůj domov. Tedy až na koťata, ta to ještě nedokážou.  Znovu jsme se zastavili a na kočku volali. A…… opět nic. Když jsme po nějaké době chtěli jít dál, mňoukání se opakovalo. Vydali jsme se tedy do hlubokého sněhu mezi pichlavé šípky. Bohužel se nedalo pátrat podle stop, protože sníh byl plný zaječích, bažantích, psích a právě i kočičích stop.

     Aran byl už starý jak jsem předeslala a jen tak tak se vysokým sněhem brodil. Kočky ho nikterak nevzrušovaly, protože byl na ně zvyklý. Takže nám nemohl dát avízo, kudy se za kočkou vydat. Nakonec jsem ho musela vzít do náruče a do kopce ho sněhem nést. Vážil deset kilo, což se dalo, ale po delší chůzi v nepřehledném terénu jsem s ním už i já klopýtala. Se synkem jsme volali, hledali, chodili křížem krážem, ale kočku jsme bohužel nenašli. Ustalo i mňoukání. Hodnou dobu trvalo, než jsme se odhodlali jít domů. Uvařila jsem teplý čaj, abychom se zahřáli. Poté jsem pokračovala v pečení cukroví.

     Druhý den večer, jsem vzala Arana na vodítko s tím že ho ještě před spaním vyvenčím. Vyšli jsme na ulici a po pár krocích se z druhé strany silnice, ze tmy ozvalo povědomé táhlé, teskné a naléhavé mňoukání.  Zůstali jsme stát na chodníku. Zrovna jelo několik aut. Měla jsem strach, aby kočka nechtěla k nám přes silnici a něco ji nezajelo! Auta naštěstí přejela a my s Aranem přešli na druhou stranu silnice.  Za chodníkem bylo křoví ze kterého nářek vycházel. Tentokrát už mňoukání neustávalo a bylo jasné, že je to stejný hlas jako včera. Kočka nás musela nenápadně sledovat až k domu. Ač jsem se ohlížela, nedovolila abych ji zahlédla. Schovala se v nejbližším úkrytu a čekala. Když nás dnes konečně viděla, spustila opět svůj žalozpěv. (Během dne jsme Arana venčili na druhé straně domu, za dvorem, takže na ulici jsme vyšli až nyní večer. Toutéž ulicí jsme se vraceli den předtím z procházky). Myslím že kočka nás poznala právě podle Arana.

     Přiblížila jsem se ke křovisku a sehla jsem se. Opatrně na mě vykoukla hlava odrostlejšího kotěte.  Zůstala jsem sedět na bobku a volala tiše na kotě. To udělalo pár kroků směrem k nám, pak ale rychle couvlo do křoví a zase mňoukalo. Situace se několikrát opakovala. Bylo vidět, že chce k nám a zároveň se bojí. Zkusila jsem tedy Arana odvést domů. Opět jsem trnula strachy, aby kotě nevběhlo pod auto na rušné silnici. Arana jsem dala za dveře na chodbu našeho domu a spěšně jsem se vracela zpět ke kotěti. To mezitím vylezlo z úkrytu a pomaličku a nejistě mi šlo po protilehlém chodníku naproti. Když jsem už byla na několik kroků. Otočilo se a znovu uteklo do křoví, kde naříkalo.  Bylo tam stále schované a nechtělo vylézt. S mňoukáním ale nepřestávalo. Bylo jasné, že volá o pomoc a v nás vidí záchranu, ale nemůže překonat velký a úzkostný strach. Zazvonila jsem na syna, aby přišel ven s Aranem. Doufala jsem, že v sestavě, ve které si nás kotě pamatovalo, si snad dodá odvahy a  nechá se „chytit“. A stalo se tak. Trvalo to sice ještě asi další čtvrthodinu, ale nakonec se pomaličku ke mně přiblížilo a s nejistým plachým pohledem se nechalo pohladit.  Chlupatého čtyřnožce jsme vzali domů do tepla. Při světle mi bylo jasné čím musel tenhle mladý tvor projít. Kotě bylo podvyživené a byly na něm zřejmé následky týrání.  Srdce mi nad ním ustrnulo. Dala jsem ho do tepla, dostalo najíst a napít a připravila jsem mu teplý pelíšek. Kotě bylo ale dost plaché a neurotické, což nebylo vůbec divu. Umístila jsem ho proto samotného do místnosti, kde byl klid. Zjistila jsem, že je to mladý kocourek. Měl bílou barvu se stříbřitě mouratými fleky. .. Pak jsem v klidu šla dovyvenčit Arana.

     Přemýšlela jsem,  že se kocourek mohl někomu ztratit a týrání mu mohl provést někdo jiný, kdo ho mohl potom chytit. Měla jsem v hlavě spoustu otazníků. Myšlenka, že ho třeba původní majitel hledá a je smutný, mě přiměla k tomu, že jsme se synem obešli celou čtvrť. Zvonili jsme dům po domě a ptali se, zda někomu kotě nechybí. Nechybělo… Proto jsme vyvěsili cedulky, jestli jej někdo nepostrádá a čekali. Nepřihlásil se ale o něj nikdo. Nechápu, jak může někdo bezbrannému zvířeti ubližovat, snad pro své zvrácené „potěšení“. Věřím, že na zlo snad jednou dojde a takový člověk se jednou sám vytrestá.

     Šel den po dni a kocourek si u nás pomalu začal zvykat. Bylo jasné, že se stal dalším členem naší rodiny. Dostal jméno Džimi. Zbavila jsem ho vnitřních i vnějších parazitů a snažila jsem se mu přilepšovat, aby rychle nabral normální váhu.

     Následky týrání zanechaly i psychické trauma. Ač máme Džimiho už několik let, zůstal plachým. Bojí se jakékoli sebemenší rány a běží se honem schovat. Je to milý kocourek, ale pohladit se málokdy nechá od někoho jiného z rodiny, nežli ode mě. Když přijde návštěva, zaleze a nevyleze, dokud není „čistý vzduch“.  Džimi také nadměrně líná. U zvěrolékaře jsme došli k závěru, že je to právě následkem psychických záporných vjemů, které mu uvízly v mozku. Naštěstí má hustou srst, takže na něm samotném to není nikterak viditelné. Snažím se mu vše vynahrazovat mazlením, vlídným slovem. Ráda mu (jako i ostatním) kupuju zvířecí hračky a pochoutky. Mám radost, když vidím že má radost i on (oni). Stejně tak se snažím, pokud to jen trošku jde, pomoci  i ostatním zvířatům. Jak jsem už zmiňovala, přikrmováním ptáků a zvěře, posláním alespoň pár korun na různá zvířecí konta a také posíláním SMS-ek na přispění různých zvířecích druhů do ZOO. Stejně tak jednám v případě lidí, nemocných a postižených dětí i dospělých.  Věřím, že je takových lidiček víc a jsem všem za jakékoli přispění vděčná, jako jistě i všichni obdarovaní.

     Džimi je také dobrým myšařem. Myši ale nejí. Vždy když se mu nějakou podaří ulovit, položí ji na chodbě a už si jí nevšimne. Ačkoli jsme v mém životě měli hodně desítek koček, Džimi má ze všech největší mimiku. Zvířata mají omezenou mimiku, až na některé druhy (jako např. opice). Džimi se umí doslova smát a mračit. Poznáte na první pohled, když má někdy obzvlášť dobrou náladu a chce si v takovém případě hrát a mazlit se – doslova se koutkama tlamičky a očima usmívá. Doprovází to i typickým zvukem. A nebo když ho třeba něco bolí, vidíte jak má svěšené koutky a smutný pohled. Je to nepřehlédnutelné. Opět ze sebe vyloudí hrozně smutný zvuk, jakoby mluvil.  Dá se to zpozorovat i u ostatních koček a psů, ale u Džimiho je to obzvlášť nápadné.  Pokud je v normální náladě, což je většinou, je jeho výraz běžný.

     Džimík snad nejvíc ze všeho miluje hru s provázkem. Stejně tak jako i všechny naše ostatní kočky. Tahání provázku je pro ně velkým zážitkem. Honění, číhání a chytání je pro ně velkou zábavou. (Provázek ale nikdy neponechávejte kočce samotné, aby se do něj nezamotala a neuškrtila.) Vzpomínám na kočku Mourynu, která tuto hru milovala natolik, že chodila k šuplíku, ve kterém byl provázek schovaný, postavila se na zadní a škrábala na šuplík. Dívala se na mě a já jí četla z očí: „Pojď si hrát.“ To člověk nemohl odolat a tak jsem vždycky provázek vytáhla a Mouryna byla spokojená…