Každá generace je horší než ta před ní.

„Víš, každá generace je horší  než ta před ní, proto každej slyší starý lidi nadávat, jak jsou ty mladý nevychovaný parchanti,“ rozpovídal se Milan.

„To je jasný,“ odpověděl Petr. „Je to za trest. Když jsi mladej, jsi bezohlednej šmejd, i když myslíš, že ne. A jako starej dědek musíš vidět, že jsou lidi ještě horší. Co bylo dřív je nenávratně v řiti a ty můžeš jen nadávat na ty blbý smrady.“ Odpojil ladičku od kytary a zahrál pár akordů. Pak ji položil do stojanu. Byl to zvláštní kytarista. Technicky hrál výborně, ale podle sluchu nedokázal ani naladit. A přitom psal skvělou muziku.

„Vím přesně, jak to myslíš,“ přikývl Milan. „Včera na mě nějaká bába řvala, když jsem ležel nachcanej na lavičce. Poslal jsem ji do prdele, krávu...“

„No a?“

„Pro nás je to jen zasraná stará bába. Ale ty vole pochop, ta ženská za sebou může mít skvělej život, plnej tak zasraně zajímavejch věcí, o kterejch se nám ani nesnilo.“ Dokončil myšlenku a prohrábl si krátké, na modro obarvené vlasy.

„Mám noční můry z toho, že až budu v důchodu, pro každýho budu jen nezajímavá, dožívající skořápka. Zbytek člověka. Všechny ty skvělý dny budou tak hluboká minulost, že už ani nebude existovat,“ přiznal Petr a trochu se mu při tom zachvěl hlas.

„Přesně tak, vole. Už teď mě ta mladší generace sere. Třináctiletý smradi chlastaj, hulej a šukaj jak o život. Jsou drzí, tvářej se chytře a maj v hlavě víc nasráno, než jsme měli v jejich věku my. Dneska jsi starej hned, jak přestaneš bejt dítě.“

„Život končí v pětadvaceti, za chvíli budem na odpis.“

Petr si vzal kytaru a zase k ní připojil ladičku.

„Zkusim to podladit,“ změnil téma. „Ten song tak podle mě vyzní líp.“

„Ti to pořád řikám...“