Stanice Zářezů

I. Hlava bílého lva                                                                                                            18.7.05

Světle modrý výkřik se prolnul s fialovým, ptáci nabírali do zobáků světelné proužky s příchutí smogu. Nebe.

Čas se zastavil v neúprosné fázi mírumilovného spiknutí. Stagnace.

Vesmír dorážel na oční víčka, vtíral se o vlasů a maminky lovily z řeky své Plaváčky.

Člověk se dostal do jakési úzké škvíry /prostorové smyčky/, která byla bránou do Opačna. Vymotal se z hlavní cesty a pomalu našlapoval někam do MeziZemí.

Kráčeje tou tichou melodií, nevšiml si, že začalo padat. Pomalu se tlačilo k zemi s těžkou nonšalantností, bez viny, až ho srazilo. Nebe.

II. Mateří douška                                                                                                              20.7.05

Se zavřeným pohledem. Vytrhala jsem si bylinky z očí, kvůli jasnějším rozměrům. Voněla jsem po břízách a ve vlasech mi tikaly příruční hodinky.

Dřívávějc jsem chodívala podél kopce a sušila slzy do borůvčí. V jedné vzpomínce jsem vzkřísila podvyživeného čápa protkaného modrým peřím a druhý den jsem u dveří našla dítě zabalené do pytloviny. Mělo modré vlasy.

Vyrůstalo za nocí, kdy za okny bylo vidět číhající lišky. Peřinu z březových haluzí a pod víčky sny o pomerančovém psovi.

Vytrhala jsem si bylinky z očí, abych dnes konečně pochopila, proč Slunce tenkrát nevyšlo. Noc protáhla své ledové paže a objala Zemi jemným šerosvitem.

Dítě neustále rostlo, rozpínalo se do celého nebe, proplétalo se mezi hvězdami a zachycovalo jejich prach. Plulo na okraj  vesmírné NeKonečnosti.

Čím více rostlo, tím menší zároveň bylo. Neshlédnutelné.

Lidé křičeli hrůzou, škrábali se na střechy svých domů a skákali, mizantropové se smáli do dlaní.

A vlny tenkrát pluly do středu.

Přivedla jsem na svět.

III. Nic                                                                                                                              30.7. 05

-

Přivodila jsem si umělý pláč

kapkama na oči

a vyzvracela všechny anorektický sny

které se zapomněly nakrmit

Měla jsem vizi že ležím u cesty

ve vlasech krev a na rtech prach

a nikdo mě nezvednul

lidé z plastu chodili okolo

modré hlavy se jim roztékaly

a na rameni měli čárový kód

ale nikde Člověk

tak jsem vstoupila na nebesa

a s posledním zavřením očí

si šeptala něco o další šanci

pro lidi

--

Párala jsem rybám břicha                                                                                                31.7.05

háčkama na vánoční ozdoby

a vyndavala z nich mapy

poseté bílými skvrnkami

Oči pátraly po tom zaPověZeném místě

pak se zastavily

a prst se zapíchnul

                                  přímo do srdce