Řez oslem

Máma, táta,  bába a oslík tvořili celý mikrokosmos jejího dětského světa. Šplhali a klesali na pomyslném žebříčku oblíbenosti pod taktovkou dítěte za doprovodu „TEBE mám radši“. Kromě oslíka. Ten stál vždy za svým a na svém. Věrně po boku pokrytém neštovicemi i při zápisu do první třídy, pevný v kopytech i kolenou. Nikdo neví, jak se dostal do rodiny. Narodila se a druhý den ráno stál na dvorku mezi fiatem a zimní zahradou. S pokorou před takřka biblickým zjevením vyvezli z garáže motorový olej, nářadí, zimní pneumatiky, vybílili a navezli podestýlku.

S oznámením KŘTINY rozvěsili po vsi i NAŠEL SE OSEL. Ačkoliv výhoda v podobě slušivé fotografie nahrávala zvířeti, zájem o anonci vyšel přesně padesát k nule. Tajemný příchod zvřete do domácnosti vyřešila o rok a půl později jeho malá majitelka. S pohledem pevně upřeným do očí osla zřetelně vyslovila: „Doda“. Teprve čtvrté slovo vypuštěné z dětských úst bylo TAK nápadně podobné slovu „děda“, že uvěřili v reinkarnaci.

Doda zůstal v garáži a fiat na dvoře. Společné dětství s oslíkem ovlivnilo celý zbytek jejího života. Z úcty ke skoro koni nikdy nejí maso, nesnáší imperativ a unese většinu toho, co je jí naloženo.

/

Bojler žalostně skučí, ale pod tlakem dál vydává teplou vodu ze svých útrob. Nikdy nebyla nevděčná, darů přírody si váží jako máločeho na světě. Patu tak pevně drží zaraženou v odtoku. Hájí si své soukromé braktické jezero s vůní aloe. Koncentrát horké vody, potu a sprchového gelu.

Kdyby do toho nabrečela, možná časem pustí kořeny jako mangrovník. Prsty zarostou do šedých spár obkladů a do mezer se nastěhuje krab houslista. Dekontaminační místnost se změní v ráj na zemi.

„Už jsi?“

Není. Prstem kreslí na orosený plast sprchového koutu vzkaz budoucím generacím. Krab, sluníčko, strom s kořeny košatějšími než koruna, bezpohlavní dítě. Vlasy by to rozuzlily. Copy pro děvčátko, ježek pro chlapce…Vlasový styling vrací zpátky k pleši nedočkavé klepání na dveře koupelny.

„Jsi v pohodě?“

„Jo, v pohodě…“

„Tak sakra DĚLEJ!“

Levý koutek horního rtu nadzvedne skoro až k nosu. Úplně bezděčně. Nesnáší, když s ní TAKHLE mluví.

Uvolní odtok. Ucpe. Uvolní odtok. Ucpe. Základy pro ráj postupně opouští plytkou vanku a pokračují ve své pouti k čističce odpadních vod.

„Prosím, víš, že spěchám…“

Ví. Nahá vyleze ze sprchy, ručník omotá kolem hlavy a bez osušení vyjde z hotelové koupelny.

„Promiň, už jdu.“

Obejmutí na usmířenou. A pusu na líčko. Jé, ty jsi vysoký. Pěkně se utřít do obleku. Celou plochou a nespěchat.

„Podívej se, co děláš. Teď to mám mokré…“ Rozmrzele hladí střižnou vlnu.

„Než dojedeš domů, tak ti to uschne. Nebo jí můžeš říct, že pršely kapky velké jak přírodní trojky…“

„Nekecej a radši pohni…“

Otočí se k němu zády. Než dojde k cestovní tašce pro čisté prádlo, drží ji za boky. Ruce sedly na lep mokrému zadku.

„Héééj, spěcháš domů! Pusť mě…“ Chytá ji ještě pevněji a otáčí ke křeslu. Doma řekne ženě, že pršely přírodní trojky a nebylo možné pokračovat v jízdě. Proto se zdržel.

/

O hodinu později sedí v autě. Každý ve svém. Než sjede na dálnici, volá domů. Rituál šťastné zpáteční cesty.  

Při čekání na halóóó koukne za zvuku vyzváněcího tónu do zrcátka. Je stejná.

„Halóóó, pane…Za hodinku jsem doma. Vyhoďte děvky z bytu nebo bude zle…,“ snaží se o přísný tón.

„Už?! To uteklo. Zrzavou taky?“

„Jo, zrzavou taky. Vlastně ne, zrzavou hlavně!“

Smích. „To víš, že jo. Tu mám nejradši…“

„Cože? Martine!“

„Ale nééé, nejradši mám SAMOZŘEJMĚ tebe. Cesta v pohodě?“

„Docela jo, klídek. Za chvilku jsem doma. Těším se…“

„Já taky. Moc. Pět dnů je dlouho.“

„Já vím, teď budu aspoň dva týdny doma.“

„To je dobře. Mám překvapení…“

„Velké?!“

„Malé pro lidstvo, velké pro člověka…“

„Snubák! Ne?! Tak počkej…knedlíky s jahodama! Ne. Máma umyla okna? Martinééé, tak co to je?!“

„Překvapení, tak toho nechej!“

„Kdybych nabourala, bude tě mrzet, žes mi to neřekl…“

„Nevydírej a šlápni na plyn. A nebourej, to by mě mrzelo.“

„Tak jo. Pusu, pa.“

Mobil ukládá do boční kapsy kabely, mezi obálky s výdělkem za uplynulý týden. Jedna pro šéfa za uzavřené smlouvy, druhá pro ni za sex. ON tomu říká výživné. Ona oslíkovné. Obecně se ale jedná o výdupné. Ze situace s minimálním vloženým vkladem se snaží vytěžit maximum. Trvá to už dva roky a i milenky mají své spotřební lhůty. Morální aspekt věci už neřeší. JEMU jde o sex, jí o prachy. Ona pomáhá v šestinedělí, ON ve stavebním spoření. Blbý, kdo dává, blbější, kdo nebere. A ON dává dost. Není děvka. Ta by to dělala pro sebe. Ona to dělá pro ně pro všechny. Pro děti, které si budou hrát na zahrádce a budou mít své vlastní pískoviště. Pro Martina, který miluje procházky po lese a má astma. Pro Doda Druhého, který potřebuje trávu a výběh. Je na sebe vlastně hrdá. Kdyby měla šetřit na dům z toho, co jim ke konci měsíce zbude v hrnku společných příjmů, mohli by si za pár let koupit tak kartónový. Martin se nic nedoví. Finance má doma pod palcem ona a občasné odměny v práci se přece vyplácí… Za oknem se míhá město, kuře i stavení a ona si mezi brzdovým pedálem a plynem sní svůj sen o domku se zahradou, dětech a Dodovi Druhém. Ona a Martin scénu v plenéru sledují z verandy…

/

Je doma. Nejhnusnější jižní město na světě jí vítá dávkou polétavého prachu větší než malé množství. Skoro ho vidí. Poletuje si to kolem hospody s příznačným názvem Dakota, což po překladu z dakotštiny znamená „spojenci“. Bydlí ve městě, kde je nutné mít spojence v pohostinství. Před vjezdem do města povinně panáka nebo vás sežere smog. Parkuje kousek za Dakotou. Auto vmáčkne mezi ostatní auta a doufá, že tam ráno ještě bude. S cestovní taškou přes rameno kličkuje tmavohnědým světem psích exkrementů k vlastnímu panelovému jádru. Nezdraví. Skočí mu kolem krku a ví, že by mu to nevadilo i kdyby se před tím vyválela v nakažlivé svinibrodské zeleni.

„KDE a CO to je?“

„Počkej, napřed se najíme, vybalíš, zavoláš vašim, žes dojela v pohodě…Ne?“

„Nééé, překvapení!“

Ukááž!  Ne, až pak. Já chci teď, prosím. Budeš smutná, je to malé…Ne nebudu, ukaž!

Vytahuje z lednice papírovou krabici. Dortík?! Sladké má ráda a celý dort nikdy nedostala…

„Nechal jsem ti něco upéct.“

Na dortík se tváří dost významně, musí být aspoň poschoďový…

Otvírá krabici a dívá se piškotovému koníkovi do lentilkového oka.

„Osla moc netrefili…Líbí?!“

„Líbí, děkuju.“ Je to milé. Myslel na ni. Myslí na ni pořád…

„Ochutnáš?“

„Nenecháme si ho jako zakladatele chovu?“

„Ne, řízni.“

Bere do ruky pilku na chleba a připravuje koně na život Kentaura. Pod hrudním košem pilka narazí.

„Asi tam něco nechali..“

„Nééé, to není možné…“

Takže je. Hrábne do těsta a vytahuje gelový fix bez gelu. Skrz stěnu prosvítá stočený papírek.

Oddělává špunt výplně.

„Co to je?!“

„To přece znáš. Výpis z účtu…“

„Tvůj výpis z účtu?!“ Nevěřícně počítá desetinné čárky. Minimálně na první podlaží.

„Náš…“ Objímá ji kolem pasu a líbá na krk.

„Odkud jsou?“

„Večerní kšefty, když jsi byla pryč…Dají nám půjčku.“

Piškotovému koni teče po tlamě lentilkové oko. Chtěla by se roztéct a zanechat po sobě modrou stopu s vůní cukru. Po ní by zbyl smrad děvky a hotelového pokoje. Cítí to. Je děvka.  A při pohledu na výpis DOST laciná. Směje se, raduje, děkuje. Hraje svou roli i bez diváků. Stojí v kuchyni u koně, co mu uřízla hlavu a ví, že domácí zelenina bude jednou chutnat hořce.