Jednoaktovka temné asociace

Navlhlý pohled

do panelákového šera

ráno

zanechá v tobě stopy

- na nohách máš závaží

jako by ses brodil po kolena

v rozměklé ornici.

Čalouník na zahradě

potahuje lebku

své bývalé ženy

její oči se ještě lesknou

jako před dvaceti lety

kdy se ji snažil sbalit

pod svitem neonové reklamy

kabaretu Darling

- a nemá ani odvahu

zatlačit ji víčka.

Dle jeho filozofie o rozpadu hmoty

rozpadá se mu svět

pod rukama

zbyly mu jen útržky vzpomínek

které jako nažky

pampelišek

poletují kolem zbytků jeho rozumu

a vřískají

jako chodské polnice.

Už si ani nevzpomíná

jak chutná čokoláda

a další libosti tohoto světa

neboť jako peruánský monarcha

zahodil již všechny zlaté číše

citu

vyhynul

v sobě samém

byť ne třeba vlastním přičiněním

nesen rétorikou šílenství

stereotypem blázna

(jak to před léty viděl v televizi)

ořezává své kognitivní procesy

už tak zastřené

plyny z nedaleké koksovny

- snad jen na chvíli

ano

přece na malou chvíli

roztáhla se mu opona vnímání

a stejně jako chcanky kreslí obrazce do sněhu

tak i světlo ryje mu představu

na sítnici

snad vzpomínku:

jak si sliní prsty v obchoďáku

aby mohl rozlepit

igelitový sáček

a přitom kouká na ženskou u vedlejšího regálu

- toť moje matka!

ta vždycky slinila

papírový kapesník

a utírala mu zbytky z tváře

- vždycky se o něj starala

jako o vlastního

chodili spolu na radnici

a s dlaněmi na očích hádali

kterým směrem je Poruba

a ta Praha.

Tehdy se ještě koukal

skrze mezery v zábradlí

a nikdy se mu nepodařilo

rozlepit sáček dřív

než mámě.

Opona spadla.

Uslzený pohled

na rozdělanou práci

ráno

ty stopy

a tělo

stačí už jen zamést

za sebou

a udělat tečku za minulostí

čistým průstřelem

studeného

bělostného

spánku.