O mých zvířecích kamarádech (22)

…..Některá zvířata ztrácí své přirozené instinkty, v důsledku omezení jejich přirozeného prostředí a potřeb. Jako příklad uvedu kachnu Venuši a jejího kačeřího partnera, o kterých jsem vám psala. Venuši jsme našli na potoce, z toho bylo zřejmé, že od mala měla k vodě přístup a proto také odněkud na potok přiletěla. Vždy vodu milovala a na dvorku se neustále cachtala v lorně s vodou, k tomu určené. Když jsme přinesli kačera, ten od první chvíle zaujal k vodě averzi. Pravda, byl to kačer, takže neustále pil, jak je to u kachen zvykem. Ale koupat se nešel.  Jen párkrát po delším váhání přemohl strach a do vody vlezl. A to, když se s Venuší pářili. To bylo velké lákadlo. Pak ale honem z vody zase vylétl na souš. Bylo mi jasné, že vyrůstal v prostředí, kde k vodě (vyjma napájení) neměl přístup… Malá kachňátka, která se jim pak vylíhla, naučila Venuše do vody chodit, takže s tím neměli ani později problém.

   Některé zvířecí druhy jsou zvyklé žít ve skupinách, stádech, hejnech a nebo jsou párové. Taková zvířata pak obyčejně náhlé osamocení snáší hůře. Jiné druhy jsou samostatnější a pak takové situace zvládají všeobecně lépe.

     Někteří  lidé považují zvířata za povrchní, ale nejnovější výzkumy prokazují to co už mnozí chovatelé vědí. A to, že se např. zvířata naučí porozumět mnohem víc, než se vědecky předpokládalo.  Stále víc se prokazuje i to, že mají zvířata, stejně jako my, city. O tom jsem se přesvědčila nejen v případě zmíněného kačera, který se po Venušině smrti rozhodl znovu „žít“ až po třičtvrtě roce. Ale  vzpomínám i na dvě kočky, které byly nerozlučnými společnicemi. Spolu spaly v pelíšku, jedna druhou olizovala a pečovaly tak vzájemně o sebe. Hrály si spolu, žraly společně. Až po letech ta starší umřela. Mladší ji pak hodně dlouhou dobu hledala, mňoukala a málo žrala. Taky trvalo dlouho, než se vzpamatovala a začala „fungovat“ opět naplno. Jako další můžu uvést příklad z mého dětství. Týká se to pejska Punťi. Punťa si jako vůdce naší rodinné „smečky“ zvolil mého tatínka. Když se někdy stalo, že otec zajel na nějaký den za svými rodiči, mojí babičkou a dědečkem do Jižních Čech, Punťa proležel celé dny u kuchyňských dveří. Nechtěl jíst a jen chvílemi kňučel steskem. Při každém sebemenším šramotu za dveřmi zpozorněl a když zjistil, že to táta není, znovu posmutněl. Když pak otec přijel, mohl se Punťa „zbláznit“ radostí. Skákal na tátu, vrtěl ocasem a měl hrozitánskou radost. Pak se vrhnul k misce a honem radostně zhltal, všechno co tam měl. Stejný případ jsem vlastně zažívala i později. Tchýně měla jezevčíka Filipa. Když někdy odjela za dcerou, chodili jsme ho s manželem a synem venčit. (Filip nás měl moc rád a byl to chytrý pes. Občas za námi přiběhl domů, nebo na naší zahradu – na návštěvu. Když s ním byla tchýně venku utekl k nám a pak se zase vrátil domů.) Ač nás měl Filip moc rád a my jeho taky, viděla jsem ty jeho smutné oči a bylo na první pohled jasné jak moc teskní po své paničce. Když se pak tchýně vrátila domů, byl radostí bez sebe. Filípek už není mezi námi a dnes má tchýně malou jorkšírku Elišku. S tou je to podobné.

     Když píšu o pejscích, vybavilo se mi psí spřežení. V tomto spojení vzpomínám na informaci, která proběhla tiskem jako i mnohé jiné podobně smutné. Někdy se stane, že jsou tito psi využíváni jen ku prospěchu lidí – tzv. sport. Dnešní sporty jsou často už jen o penězích a je smutné, když do nich lidi zatahují nevinná zvířata. Psi o kterých mluvím, byli po závodu tak poranění a zničení, že je nechali nehumánním způsobem utratit. Prostě už nebyli k „užitku“! Podobné je to u koňských překážkových a dostihových závodů, chrtích závodů, kohoutích a býčích zápasů aj. Takováto zvířata pak většinou končí tragicky.

   Taky se mi vybavuje hrůzný případ, kdy mi moje známá vyprávěla, jak v odlehlém lesíku náhodně objevili pejska, přitlučeného za uši k pařezu!!! Měl chudinka obrovské štěstí, že ho našli a zachránili. Jinak by tam umíral v hrozných bolestech a bez pohybu spoustu dní. Nikdy nepochopím, jak může být nějaký člověk tak krutý!!

     Ještě zmíním jednu zajímavost, možná jsem to už nastiňovala… Kočky vyhledají člověka, svého člověčího kamaráda, když je nějak nemocný. Uvelebí se pokud možno nejblíž k postiženému místu, ať už jde o poranění, nebo o nějaký vnitřní orgán, který je oslabený. Četla jsem o tom před lety článek, kočka předává oslabenému místu energii. Nevím kolik je na tom pravdy, ale když jsem si pak na to dávala pozor, myslím že na tom něco je. Je tomu i opačně, když kočka stůně, vyhledává na oplátku vaši společnost…

     Povyprávím vám o rodičích korel Míďi a Ryny o kterých jsem psala v předchozích příbězích. Tento korelí rodičovský pár spolu žil po mnoho let na dvoře ve voliéře. I korely obvykle zůstávají monogamní.  Čas plynul a vše bylo v pohodě. Až jednou. Někdo nechal dvířka voliéry špatně zavřená (syn byl menší a měl na dvoře několik kamarádů, prostě děti…). Přijdu na dvůr a vidím jak se dvířka víc a víc pootevírají. Než jsem k nim stačila doběhnout, prolétla jimi korelí samice. V tom jsem už ale byla u dvířek a bleskurychle je zavřela, aby neprolétlo ven víc ptáků. Vidím to jako dnes. Kroužila nad dvorem a pískala, asi na svého partnera. Ten nalétl na pletivo, sledoval ji a hrozně neustále křičel. Volal na ni. Korela ale nabrala nezřízeně směr a zmizela v dáli za vysokými stromy. Honem jsme se vydali tím směrem ji hledat. Říkala jsem si, že když ji vystopujeme. Večer bude šance ji po tmě chytit. Zprvu jsme opravdu v dáli zaslechli její pískot = volání korelího kluka. Šli jsme po zvuku. Terén byl ale špatný, v cestě jsme měli vysoké stromy, ploty, potok… Než jsme se do těch míst dostali, pískání utichlo. Chodily jsme celý den kolem a naslouchali, kde se korela ozve. Bohužel ale marně. Už jsme ji ani nezaslechli, ani neviděli. Hledali jsme i druhý den s dalekohledem, ale také nic. Ptali jsme se různě po lidech, jestli jí někdo neviděl, nebo neslyšel. Neuspěli jsme ale. A tak korelák osaměl. I tady se projevil smutek a stesk. Korelák stále jen koukal směrem k nebi o nic jiného neměl zájem. Jakmile zahlédl nějakého letící ptáka, spustil hrozný povyk a mohl zbourat voliéru. Myslel si, že letí ta jeho samička a chtěl za ní. Je to už hodně starý samec a tak by bylo špatné mu pořídit jinou samici, protože by ho přežila a pak by zase byla osamocena ona. Vyřešila jsem to tak, že jsem koreláka vzala do klece domů do bytu, abych se mu mohla víc věnovat a zabavil se a odreagoval od prostředí, kde byl se samicí.  Dostal jméno Koryna (vím zní to „žensky“, ale v tomto případě je to prostě ten Koryna, zvířata dobře slyší a reagují na znělá jména). A aby nebyl ve své kleci přeci jen tak sám, přikoupili jsme k němu dvě andulky. Jednu modrou a jednu bílou albínku. Brzy si na sebe zvykli a Koryna se dostal z nejhoršího.  Má tu i svou dceru Míďu, ta bydlí v jiné kleci… A také mluvícího koreláka Pepíka.

   Psychické následky to ale na něm zanechalo. Občas dostane záchvaty hrozného křiku, pokaždé když oknem vidí letět ptáka. Párkrát se stalo, že při velkém rozrušení upadl do epileptického záchvatu u  kterého se zkroutí, klepe a křičí. Musím ho pak vzít do ruky a uklidnit. Po chvíli ho to přejde… Zvířata mají opravu mnohem složitější psychiku, než si někteří lidé myslí.

   Koryna je navzdory svému věku učenlivý pták. Od Pepíka se naučil pískat „Pepíku“, ťukat a dělat alarm. Jsem ráda, když se takhle navzájem zabavují. Míďa jako samička se toho nezúčastňuje, ale se zaujetím je při tom sleduje.

     Další z příkladů o zvířecí lásce je z života holubů. Holubi také ve většině případů žijí v jednom páru. Pár o kterém se zmíním má taky svůj příběh. Holuba samce jsem kdysi našla poraněného venku. Podařilo se mi ho vyléčit a zařadit do života v našem holubníku. Všichni holubi ale byli spárovaní. Bylo mi ho líto a tak jsem mu přikoupila holubici, spolu se dvěma holoubatama, která už sice žrala, ale ještě pískala (nevrkala). Nový pár jsem na pár dnů umístila od oddělené klece, aby si na sebe zvykli a taky aby si holubice zvykla v novém prostředí a zabydlela se. Jinak by se vrátila do původního holubníku, holubi najdou domov na větší vzdálenosti. Byla mladá a u původního majitele neměla protějšek – svého holuba. Proto se brzy dali dohromady a byl z nich pěkný párek. Tím pádem mohli záhy do holubníku, kde se rychle zabydleli. Byla tam umístěna i dvě koupená odrostlá holoubata. Vedla si dobře, ale ještě se neodvážila vyletět ven. Bylo dojemné, jak se jich nový dospělci – náš nový pár – ujal. Když konečně poprvé vyletěli, nemohli pak najít zpět cestu do holubníku. Holub jim opakovaně ukazoval cestu domů. Lítal k nim a zpět do holubníku, vkral na  ně a dělal to tak dlouho, až mladí pochopili. Náš holub se svou holubicí vyvedli spoustu holoubat a úspěšně spolu žili řadu let.  Najednou byl ale holub doma sám. Bylo to divné, protože na prolety létali buďto s celým hejnem, a nebo ve dvou spolu. Začala jsem proto holubici hledat. Našla jsem ji nedaleko našeho domu, zastřelenou. Někdo ji musel zasáhnou vzduchovkou. Odnesla jsem ji domů a zahrabala ji na zahrádce. Bylo mi moc smutno, fakt jsou někteří lidi divní. Holub držel smutek, dlouhou řadu dnů posedával v holubníku a nejevil o nic zájem. Dělalo mi to starost..Asi po měsíci se začal vydávat na okřídlené výlety. Vypozorovala jsem, že lítá na kostelní věž, kde sídlili zdivočelí holubi. Doba jeho výletů se prodlužovala. Pak jsem viděla jak přilétá s cizí holubicí. Vždycky kroužili nad dvorem, ale ona se neodvážila přistát. Na noc se náš holoubek vracel domů. Jednou ale zůstal nocovat na věži. Bylo mi z toho ouvej, protože se čas od času „kostelní“ holubi hubili. (Což je pro mě hrozným faktem!) ….Nakonec ale vše dobře dopadlo a holub holubici přesvědčil, aby se s ním odstěhovala k nám. Trvalo sice nějakou dobu, než se odvážila tu i nocovat, ale nakonec ano. Zůstala tu a byli spolu řadu dalších let. Byla jsem ráda, že už nemusela živořit hlady na kostele a v zimě a v dešti že měla zázemí. Při dobré stravě se z ní vyklubala krásná holubice.

. . .

Píšu o holubech a z vedlejší místnosti tu na mě houká naši bílá holubice Pupu, kterou jsem odchovávala doma od malička. Je tak naučená, když chce na záchod, zahouká na mě a já ji posadím na odpadkový koš. Ona se tam „vytrusí“, já koš uzavřu a Pupu se tu proletí. Má svá místa určená k sedění….. Teď mi sedí na klíně.. –Pro dnešek s psaním končím, ale další pokračování na sebe nenechá dlouho čekat.      . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .