Kocour Berta a magpie

Sluneční záře, tlumená záclonami, pronikala do naší ložnice a předpovídala ještě jeden horký, prosincově letní den. Probudilo mne ticho. Ze zahrad, vždy zrána přeplněných zpěvem ptactva, tentokrát pootevřeným oknem nepřicházel ani hlásek. V prvních měsících u protinožců jsem si na tu melodii zpěvu australských ptáků nemohl zvyknout. Pro mé ucho byla příliš uřvaná. Ale později jsem ji každé ráno vítával.

Vstal jsem, vklouzl do trepek, přehodil si župan přes ramena a vydal se k zadním dveřím do zahrady.  Otevřel jsem je dovnitř, ale ty druhé za nimi, ze síťky proti hmyzu, které se otevíraly ven, šlo otevřít jen stěží - o něco drhly. Jak jsem do nich tlačil, na schůdku pod nimi zůstávala červená čmouha, posetá šedivým peřím. Náš kocour Berta zas jednou špatně pochopil svou roli v domácnosti. Místo myší pilně lovil drobné opeřence a každého zamordovaného ptáčka-zpěváčka nám přinášel na práh. Ani domluvy, ani výprask nepomohly.

Berta seděl nedaleko a hrdě na mne hleděl. Zvedl jsem ze země kus  hlíny, ale to on už znal - vyrazil jako střela, proklouzl mezi deskami plotu a zmizel ve vysoké, žluté trávě, jež po několika krocích přecházela ve vzrostlé blahovičníky a kapradí buše. Hrouda se na plotě rozprskla a proměnila v obláček žlutého prachu. Vypadalo to dost hrozivě, ale hrouda trefila nanejvýš pavouka redbacka, co si si tam utkal síť a zrovna do ní zabaloval první ranní mouchu.

„Já tu šelmu jednou zabiju!” nadával jsem a nabíral jsem ptačí pozůstatky na rýč. Stejně jsme kolem domu žádné myši neměli. Vrazil jsem rýč do země. Kvetoucí broskvoně ze sousedovic zahrady voněly a jejich listí v ranním vánku šumělo, ale z ptáků jsem zaslechl jen vzdálený, skřehotavý hlas neohroženého kookaburry. Berta vyplašil ptáčky od nás i ze všech okolních zahrad. A někteří se jen tak brzy nevrátí.

.........................

Po nedělním obědě jsme  vložili miminko do kočárku a já jsem je vyvezl do zahrady. Kočárek jsem postavil do stínu, tak, aby na něj bylo z kuchyně dobře vidět, ujistil se, že malá spí, a vrátil jsem se domů.

Pomohl jsem manželce s nádobím, pohrál si se starším klukem, kterého jsem potom uložil k odpolednímu spánku do postýlky v jeho pokoji a vrátil se do kuchyně. Přisedl jsem si k manželce. Na jednu stranu jsme si oba mysleli, že by děti, pokud to jenom jde, měly spát na čerstvém vzduchu, ale na stranu druhou jsme se pořád něčeho báli. Zdejší příroda nám byla stále cizí a my jsme slyšeli tolik strašidelných historek o všech těch hadech, co vypadají jako tkaničky od bot, ale jejich jed na místě zabije i dospělého člověka, o nevinně vyhlížejících pavoučcích, co jsou snad všude, i pod křesly nebo v rozích pokojů, ukrytí lidským zrakům, ale když ti kousnou, tak způsobí dospělým nemoc, a dětem smrt nebo ochrnutí. A pak zde jsou ještě rychlí, nepředvídatelní ptáci.

Zrovna, když jsme začali o těch ptácích, na okraj kočárku usedla magpie, taková velká straka, jež v blízkosti svého hnízda nestrpí nikoho, ani jiného ptáka, ani psa, ba ani člověka. Zaútočí na vás, když zrovna jedete na kole podél křoví, ve kterém ona má hnízdo s vajíčky, naletí na vás jako stíhačka na pozemní cíl, proletí vám jednou nad hlavou, zaměří se, a když prosviští podruhé, hezky zezadu, sníží zobák a klovne vás tak citelně, že celkem jistě pustíte řidítka a za tu hlavu se chytíte. Lidem pomohou jen hasiči - pokud to hnízdo najdou.

Ta straka se snažila na okraji kočárku udržet rovnováhu, pohupovala se dopředu a dozadu a pokukovala po dítěti. Zdálo se, že si z obou očí vybírá jedno, to pro sebe chutnější. Zařval jsem a pokusil jsem se vyskočit, ale nohy se mi pod stolem zamotaly a já zase těžce dosedl na židli. Kolikrát mne manželka napomínala, abych si pod stolem nepřehazoval nohu přes nohu - prý to škodí páteři! Byl jsem bezmocný jako tehdá v telefonní budce, co mne tam přes ulici uviděl syn. Máma si něco prohlížela ve výloze, a tak si nevšimla, že kluk z té sedačky na dvou kolech vyskočil a hnal se mezi auty ke mně. Viděl jsem ho také, a tak jsem se vrhl na dveře budky, ale na opačné straně, než jsem měl, a byl bych snad vymáčkl to zesílené sklo, kdyby si mne někdo zvenčí nevšiml a nepustil mne ven. Ale kluk už byl u mne a já jsem s ním v náručí dosedl na okraj chodníku a mazlivě jsem mu huboval.

S očima na skle okna jsem se hrabal ven, ale těch sekund, co ten můj zmatek trval, bylo tolik, že by ta straka stihla zhltnout hned celé miminko. A zrovna když jsem se konečně postavil na nohy, se straka nahnula k dítěti, jako by byla rozhodnutá.

Tu zpod stříšky kůlny vyrazila chlupatá koule, po svém obvodu naježená zuby a drápy, a v letu, jakoby jen tak, mimochodem, se z ní vysunula jedna tlapka a smetla straku z okraje kočárku. Proletěla s ní ještě metr dva, než obě dopadly na trávník.

Když jsem konečně vyběhl ven, Berta odskočil od své oběti a zpovzdálí se na mne zadíval. Byl celý ušmudlaný od krve a zasypaný černobílým peřím s modře kovovým nádechem. Podíval jsem se do kočárku. Holčička, aniž by se probudila, sfoukla ze svých rtíků černobílé peříčko a spala spokojeně dál.

Než jsem si zašel pro rýč a další ptačí mrtvolku zakopal, přinesl jsem Bertovi misku mléka. Chvíli mi nevěřil a přiblížil se k ní a dal se do jídla až když jsem poodstoupil.

Bertův hrdinský čin se rozkřikl v celém okolí a lidé jej začali lákat k sobě. A jak že se láká kocoury? Však víte - ztloustl, celé dny chrápal ve stínu plotů a žádného ptáka by už ani chytit nedokázal.

Ale to straky nevěděly - už se v našem okolí nikdy žádná neukázala.

____________________________________

kookaburra - ledňák obrovský

redback - černý australský pavouček s rudou skvrnou na zádech. Nebezpečný je jen malým dětem.

magpie - australská straka, jenže větší než jak ji známe u nás, a krásně zbarvená

© Zdislav Wegner  21.02.2011