O mých zvířecích kamarádech (25)

     Zvířatům je samozřejmě nejlíp, když mohou žít volně, svým přirozeným životem. Proto, není-li to životně nutné, je dobré divoká zvířata ponechat v přírodě. Pokud již v důsledku  závažnějšího poranění volně žít nemohou, je důležité vytvořit jim co možná nejvhodnější životní podmínky, aby se cítila co nejlépe. To samé ostatně platí i pro domácí zvířata.

     Jak jsem se vám už zmiňovala, ráda čtu o zvířatech a v televizi sleduju pořady o nich. Sama jsem už také nasbírala řadu zkušeností, jelikož mě zvířata provázejí doslova celým mým životem. Pro zajímavost se s vámi podělím o pár zajímavostí ze zvířecí říše. Někteří ptáci dokáží předstírat poranění, jen aby odlákali nepřítele od svých mláďat. Potácí se, kulhají a odlákají tak nenápadně vetřelce od mláďat. Když má dojít k útoku, rychle pak uletí. Holubi, nebo třeba slepice umí, podobně jako brouci, fingovat smrt, pokud je třeba na obloze dravec. Lehnou si na záda a znehybní – pokud nemají možnost rychle uprchnout do bezpečí.  Jelikož naši dravci nejsou mrchožrouti jako třeba supi (nebo ze savců hyeny), nechají je bez povšimnutí být. Když jsou dostatečně vzdáleni, potenciální oběť opět „ožije“… Třeba delfíni používají ve svých skupinkách jména. Nejnovější výzkumy prokázaly, že má každý delfín přidělen určitý „zvuk“, kterým je ostatními označován, podobně jako my svými jmény…  Většina zvířat, varuje nejdřív protivníka, nežli zaútočí. Je třeba umět „číst“ ze zvířecí řeči a pak se dá různým střetům předejít…Zaujal mě příběh kocoura, který jsem shlédla v televizi. Sousedům se ztrácely různé předměty. Až po čase odhalila kamera u domu „pachatele“. Byl jím kocour, který bydlel se svými majiteli v jednom z domků. Nejčastěji v noci chodil na lup po okolních dvorcích a domech. Domů pak nanosil nejrůznější předměty. Například řadu mycích hub na auto, prádlo, boty a jiné věci. Zajímavé bylo, že se vrátil třeba pro oba díly dvoudílných plavek a nebo pro obě boty z páru. Snad měl radost, že do rodiny také něco přinese, neuvědomil si, že si věci prostě jentak vzít nemůže… Zajímavé je i to, že některé ryby můžou změnit podle potřeby své pohlaví. Je tomu tak i u některých druhů akvarijních rybek. Je také prokázané, že sledování rybek v akváriu uklidňuje a dokáže i snížit vysoký krevní tlak. Rybičky jsou velice zvídavé a rády vás budou také okukovat, sledují dění v místnosti. Pokud přibude v akváriu nějaký nový předmět, je v zájmu jejich dění a všechny ho rázem prozkoumávají… Někteří ještěři zase umí používat mimikry v podobě změny své barvy, aby splynuli s okolím… Když zvířata něco mrzí, dokážou se na chvíli urazit, když mají pocit že je zanedbáváte. Nevydrží to ale dlouho a vzápětí jsou zase šťastná když můžou být se svým „člověkem“. (Zvířata prožívají podobné emoce jako lidi.) V případě opravdového zanedbávání pak trpí psychicky. Ptáci pak můžou ztrácet peří, psy a kočky pak dělají záměrně věci, které jsou jim zakazovány, jen aby si jich jejich majitel všiml, aby na sebe upozornili.. Když je smutný páníček, obvykle se to přenese i na zvířecího přítele. A zvířata se dokáží i stydět a tvářit zahanbeně, pokud provedou něco zakázaného a jsou si toho vědomi….. Také mě v televizi zaujal pořad o psu, který doprovází malou holčičku do školy. Dívenka trpí vysokou cukrovkou a sama neodhadne, kdy si píchnou inzulín. Pes dokáže poznat výkyvy cukru v její krvi a olizováním ruky jí upozorní, že si má píchnout inzulín. Podobné schopnosti se objevili i v oblasti rakoviny, psi dokážou identifikovat člověka, který trpí rakovinou…

     Namátkou vzpomínám na drobné tvorečky, kteří s námi bydleli. Byly to například kudlanky nábožné a pakobylky, které se hojně množily. Mimo jiné rády pojídaly listy růží. Jako holka jsem je měla v pětilitrovce, kterou jsem pomalovala růžemi. Jednou se stalo, že se z lahve dostaly ven. Nehybně seděly na kytkách v kuchyni. Když jsem foukla, začaly se kývat ve vánku, aby splynuly s okolím. Dalo docela fušku je najít a posbírat… Mezi droboť také patřili akvarijní ráčci,rybičky, žabky, vodní u pralesní šneci, čolek, cvrčci, obří mouční červi a jiní….. Ale i tato drobná zvířátka přináší člověku stejné potěšení, jako jejich velcí kolegové… Pavouky jsem sice přímo nechovala, ale když v baráku nějakého najdu, nezabíjím ho. Vynesu ho prostě ven. Pokud je právě mrazivé počasí, počkám s tím, aby neumrzl…

     Pamatuji, že jsem jako malá ráda jezdila k babičce a dědovi do Jižních Čech. Bydleli v chaloupce u lesa, poblíž rybníka. Byla tam kouzelná a rozmanitá příroda. Víc druhů hmyzu, zvířat i rostlin než u nás. A to bylo něco pro mě. Večer nás uspával cvrkot kobylek, sarančat a cvrčků, ráno probouzel ptačí koncert. U táboráku svítily houfy světlušek. Před chalupu chodila ráno na spadaná jablka srnka, no prostě krása. Babička dělala roky v lese, to musela být úžasná práce. Chodili jsme na houby a přitom jsme se nejednou za ní zašli podívat. V batohu vždy měla svačinu a v termosce meltu. Vždycky se semnou rozdělila, sedli jsme si na pařez, byla to taková krásná pohoda.

     …Taky si vzpomínám, když jsme jednou byli  s manželem a synem, který byl tenkrát ještě malý, na dovolené na Moravě. Příjemné letní dny ubíhaly, až jednou si malé děti hrály s maličkým koťátkem, které sotva začalo vidět. Mňoukalo, protože se mu to moc nelíbilo. Dozvěděla jsem se pak, že toulavá kočka porodila ve stodole koťata. Něco jí zbylá koťata roztrhalo a tohle maličké tam zůstalo osamocené. Kočka zmizela, asi jí vetřelec kamsi zahnal a kotěti hrozilo, že umře hlady. Hned se mi ho zželelo. Vzala jsem si ho k sobě s tím, že se o něj postarám. Do konce dovolené zbývaly dva dny. Sehnala jsem si krabičku a kotě jsem propašovala na náš pokoj. Ve dne v noci jsem ho krmila mlékem se smetanou. (Kočkám obyčejné mléko může způsobit průjem, potřebují tučnější – hustší smetanu). Udělala jsem si z cípu kapesníku cumel a kotě tak pilo. Neměla jsem po ruce žádný dudlík, nebo kapátko.. Bylo po dovolené a koťátko jsme si přivezli domů. Bylo stříbřitě mouraté. Pojmenovala jsem ho Miky. Doma jsem už měla potřebné věci. Koťátko bylo neuvěřitelně bystré a chytré. Pěkně pilo a rostlo. Uběhlo několik dní a mrňousek se mezitím naučil chodit na kočičí záchod. Postupně se mi ale zdálo, že koťátko není ve své kůži. Zajeli jsme proto na veterinu. Veterinář jej prohlédl a řekl, že je v pořádku a že mi pro jistotu objedná mléčný prášek, k přípravě speciálního mléka pro koťata, že ho na skladě nemá. Přijeli jsme domů a kotě se začalo rapidně horšit. Bylo to hrozné a smutné, dívalo se mi do očí a hrozně naříkalo. Jakoby volalo: „Pomoc mi, prosím!!“  Sice bych měla být klidná, když ho veterinář prohlédl, ale bylo mi hrozně a cítila jsem že je zle. Jeli jsme proto k doktorovi znovu, ten jen řekl, že mu nic nechybí. A byli jsme opět bez nějaké konkrétní pomoci. Přijeli jsme domů a koťátko mi asi za půl hodiny upadlo do stavu bezvědomí. Bylo to hrozné, za chvíli mi pak zemřelo v náručí. Dodnes nevím, co to mohlo být, pravděpodobně šlo o vrozenou nemoc od mámy kočky, která nebyla dobře živená a tak mohla něco na koťata přenést. Dlouho mi trvalo, než jsem se dostala z šoku, který jsem z toho měla. On tak prosil o pomoc, kterou mu ani odborník nemohl dát. Když se staráte o nějaké mládě, vstáváte k němu v noci, jste s ním celé dny, máte ho jako dítě. Člověku to pak rve srdce, když se stane něco tak tragického.

   Když mi bylo asi patnáct let, měli jsme kočku Mourí. Ta měla dvě koťata, jedno černé, to byl kocourek Micík a jedno černobílé, to by také kocourek, který dostal jméno Puffi. Když bylo koťatům jen pár dnů, kočka se nevrátila ze své procházky domů. Jindy se od koťat téměř nehla, jen tu a tam si vyšla na protáhnutí se. Koťátka začala kňourat hlady. I tenkrát jsem je začala krmit, masírovat jim bříška, aby přežila. Trvalo celé dva dny, než se Mourí vrátila domů. Jsem přesvědčena, že ji musel někdo asi nevědomky zavřít v některé ze sousedních stodol, kam asi vlezla za myší. Jinak by se ke svým koťátům spolehlivě vrátila. Měli jsme o ni velký strach. Nakonec vše dobře dopadlo a o svá koťátka se dál starala a vyrostli z nich krásní kocouři.

     Malá koťata jsem odchovávala ještě několikrát a vše bylo v pohodě. Dřív ta možnost nebyla, ale dnes už mám doma pro takový případ i již zmíněnou mléčnou směs. Je to speciální prášek k rozmíchání mléka pro koťata, nebo štěňata, která je pro ně svým složením nejlepší. U veterináře by vám ji také měli zajistit, podobně jako v některých zverimexech. Nejideálnější je, když se kotě naučí přijímat i tuhou potravu. Dobré je libové maso, nejlépe namleté, protože tak malá koťátka ještě nemají plně vyvinutý chrup.