O jídle nebo o lásce

„Já jsem Majka,“ řekla a vložila do nástroje kus plechu a stiskla tlačítka. „Můžeš mi tykat.“

„Dobře, Majko,“ řekl Lukáš a stisknul stopky přesně ve chvíli, kdy Majka stiskla tlačítka. Beran lisu sjel dolů a plech se ohnul. „Jak se dneska máš, Majko?“

„Stojí to, víš za co, ale nestěžuju si, mám své pohodlí,“ řekla a Lukáš si všimnul, že u lisu pracuje jen v pantoflích. „Mistr je panák,“ řekla a založila další kus do nástroje a stiskla tlačítka a Lukáš stisknul stopky. Beran sjel dolů, v nástroji zapraskalo a ozvala se rána, jak razník projel plechem.

„Za socialismu, řeknu ti, ředitel každý ráno obešel celou fabriku, a to jsme tehdy ještě myly kuřata, a všechny nás pozdravil, a tenhle panák se neumí ani představit, když je tu už dva dny,“ řekla, aniž by se na Lukáše podívala.

„Jmenuje se Richard,“ řekl Lukáš a stisknul stopky. „Musím změřit dvacet kusů, tak se snaž pracovat plynule a rovnoměrně.“ Lukáš vystoupil na stupínek k Majce a zblízka sledoval, jak se plechy ohýbají. Těsně před tím, než se ozvala rána, beran zpomalil, v nástroji zapraskalo, plech na okamžik vzdoroval dvousettunové síle hydraulického lisu, pak se ozvala rána, razník projel plechem a beran zvolna vyjel nahoru.

„To ho neomlouvá,“ řekla Majka a vklouzla do pracovních bot. „Pozor,“ řekla. Richard přišel až k lisu a něco řekl, Majka odpověděla a Lukáš se zamračil a zamával stopkami. „Je to panák,“ řekla Majka, „vůbec nic o týhle výrobě neví, můžu mu říct cokoliv, ale já taková nejsem, já si kontroluju každej kus, ale ty mladý holky z druhý směny, nebo ten Slovák na noční, a to jsou tu dvě, a stejně, já jsem nikdy neměla reklamaci, ani jeden zmetek a podívej se na tohle, přijdu dneska ráno a tady po noční, dvě palety zmetků, tak mi řekni, co tady ten Slovák dělá?“ Majka vklouzla do pantoflí a slezla ze stupínku. Opřela se o paletu, vzala do ruky jeden ohnutý plech a řekla: „Já kontroluju každej kus, vidíš, tady dva nejty, tady a tady a taky tady, tuhle díru, otřepy, deformace a každou hodinu vezmu jeden kus přeměřit na kvalitu a když si nejsem jistá, když třeba něco drhne v nástroji, tak si to pro jistotu přeměřím taky, nebo zavolám Karla, že je nástroj v hajzlu, ale nikdy bych si nedovolila pustit jedinej špatnej kus.“

„Jak dlouho ti trvá měření na kvalitě?“ zeptal se Lukáš. V rukou držel blok v tvrdých deskách a zapisoval si každý Majky pohyb. Když stisknul tlačítko, ozvalo se pípnutí.

„Asi pět minut, přesto nabouchám za hodinu víc než oni, nebo ten Slovák, a to jsou na to dvě, tak nevím, co tady dělají. -  A tomu je to jedno,“ řekla a vklouzla do pracovních bot. „Podívej se tady,“ sklonila se pod lis, chvíli se přehrabovala v bedně na zmetky a nakonec vytáhla několik v sobě sešrotovaných kusů. „On tu snad usnul,“ řekla Majka, „ale já nejsem bonzák, ty dvě palety jsem dala stranou, ať si s tim kvalita poradí, já si za svoji výrobu ručim.“ Mistr prošel kolem lisu zabrán do studia plánu výroby.

„Mohli bychom jít na kvalitu změřit jeden kus?“ zeptal se Lukáš, „já bych si to rovnou stopnul.“

„Mám jít až za pět minut, ale stejně už mám naděláno. Já jsem si nadělala už včera,“ řekla a bouchla jeden kus, který očistila, ze stolu vzala žlutou složku a řekla: „abych měla pátek volnější, paletu jsem si schovala támhle, já zase nemůžu dělat, jak chci, to by mi ženský na šatně daly.“

„Co by ti daly?“ zeptal se Lukáš. Některé řádky ve svém zápisu označoval zkratkou „PP“ – pracovní prostoje.

„Do huby by mi daly,“ Majka se smála, „neznáš ženský, jednu mladou holku tady tak zrasovaly, že se po týdnu sesypala, ta do fabriky už dělat nepřijde.“

Lukáš se chtěl zeptat, jestli byla hezká, ale řekl: „Měli jsme tuhle takovou zvláštní reklamaci,“ fixou na kus nakreslil čáru a dvě šipky, „tenhle rozměr byl menší, vůbec tomu nerozumím, jak se to mohlo stát?“

„To je jasný,“ řekla Majka a vstoupila na kvalitu, „ahoj holky,“ pozdravila a připravila si měření. V regálu si podle čísla našla šablonu, kterou přenesla na velkou žulovou desku. Kus umístila do šablony, upnula několika chytáky a nastavila výškoměr a řekla: „Vidíš, kolik to vychází mně? Úplně přesně. Přitom to chce nástroj jednou za čas vyfoukat, ale myslíš, že to těm holkám, nebo tomu Slovákovi, má cenu říkat? A když mi to nevyjde, tak zavolám Karla, že je nástroj v hajzlu,“ Majka mluvila klidným monotónním hlasem a zatímco měřila a zapisovala hodnoty do kontrolního listu, Lukáš mačkal stopky podle jednotlivých pohybů, a zapisoval si časy do tabulky.

„Co vůbec stopuješ?“ zeptala se Majka.

„Jak dlouho přibližně trvá tohle měření,“ odpověděl Lukáš.

„Tak nezapomeň započítat, že kolikrát je tenhle výškoměr obsazenej a musíme čekat třeba deset minut, než se uvolní. Což já si to umím zařídit, ale podle mě to brát nemůžeš.“

Když šli zpátky k lisu, řekla: „Já si kolikrát musim i ty palety vozit sama, když není manipulant zrovna k sehnání.“ Jeden manipulant šel zrovna kolem. Na vypasovaném břichu se leskl mastný flek od sekané, kterou nosil v přední kapse monterek. „Nazdar Xi Xao,“ řval na Lukáše, protože šli zrovna kolem řady automatických lisů, a smál se, „Co stopuješ, Xi Xao?“ řval a smál se. Lukáš se taky smál.

Majka vstoupila na stupínek ke svému lisu, vyfoukala nástroj vzduchovou pistolí a vlezla si do pantoflí. Lukáš stisknul stopky a zapsal si, jak dlouho trvá vyfoukání nástroje.

„Jak často přibližně vyfoukáváš ten nástroj?“ zeptal se. Blok už se trochu rozpadal.

„Asi jednou za půl hodiny,“ řekla majka, zkontrolovala hotový kus a uložila ho na paletu.

„To je asi tak sedmdesát kusů,“ zapsal sedm vteřin na sedmdesát kusů, to je desetina vteřiny na kus. „Nemohla bys mít tu paletu blíž, aby ses nemusela tak natahovat?“ navrhnul.

„To by ten paleťák musel za něco stát, já jsem ráda, že vůbec stojí na místě. Kolikrát když se vrátím z přestávky, už tu není a já si musím po celé hale shánět jiný.“ Pak řekla: „Jakou posloucháš muziku?“

„Všelijakou,“ řekl Lukáš a zapsal si, že se musí optat na ty paleťáky. „Nejsou označené číslem lisu? Jak ti někdo může vzít tvůj paleťák?“

„Lidi kradou, řekla Majka a sestoupila ze stupínku. Ze skříňky vytáhla přehrávač a řekla: „Poslechni si tohle.“

Lukáš poslouchal a rozhlížel se, jestli nejde mistr, ale mistr nešel. Pak řekl: „To není špatný, co to je?“

„To je kapela Bengas, mám tu cédéčko, půjčím ti ho.“

„O čem zpívají?“ zeptal se, protože nerozuměl ani slovu.

„O všem, o čem tak Romové zpívají, většinou o jídle nebo o lásce.“

„Tak jo,“ řekl a vynuloval stopky.

„Máš všechno?“ zeptala se Majka.

„Musím to zapsat do tabulky a spočítat. Možná ještě přijdu, kdybych si na něco vzpomněl,“ řekl Lukáš. Stál na stupínku a díval se, jak Majka pracuje. Pak se rozloučil a šel do kanceláře methods, kde se přezul do pantoflí a usednul k počítači. Měření přepisoval do tabulky, poslouchal kapelu Bengas, zakusoval domácí klobásu a psal Hance z nákupu.