Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Slon a barevné sny

21. 03. 2011

4561

Autor

Lakrov

Úvod

Za jedním úzkým mořem, nejméně dvěma řekami, asi třemi pohořími a čtvero hranicemi teče Vrbový potok a u něj leží neveliká zoologická zahrada. Žijí v ní zvířata maličká i ohromná. Některá jsou ráda ve vodě, jiná chodí ven jen za tmy a další by nejraději celý den létala v povětří. Mnohá z těch zvířat neznají jiný svět než svůj výběh, protože se v zoo už narodila. Ta droboučká si ani nevšimnou, že má jejich území nějaké ohraničení. Ale ta veliká, co byla přivezena z cizích krajů, poznají, že jsou daleko od všech svých blízkých. A tak se lidé, kteří o ně pečují, musí dobře starat o to, aby se v zoo cítila jako doma. Většina zvířat si naštěstí ráda hraje, a v tom má výhodu, protože kdo si hraje, najde si všude brzy kamarády. Pojďme se za nimi podívat.

Slon a barevné sny

„To je ale počasí,“ povzdechl si Slon.

Pršelo, sníh tál a vody přibývalo. Zpočátku pomalu. Slon si bůhví proč vzpomněl na vyprávění své maminky. V kraji, odkud se přistěhovala, se prý za deště vždy vypravili s ostatními slony na dlouhý výlet. Dovést stádo k velké vodě bývalo úkolem toho nejstaršího.

„Jsem starý slon, co všude byl a všechno ví,“ vykračoval si Slon důležitě po výběhu. Pokukoval po potoku. Ten se rozléval už skoro k vratům a připomínal spíš zátoku. „Když nemohu já k velké vodě,“ pokračoval ve své hře na vůdce stáda, „přijde velká voda za mnou, a i kdyby to tu zaplavila až do půlky, pro jednoho slona tu bude místa pořád dost.“ Slon byl totiž ve výběhu sám.

Pak začala voda stoupat rychleji. Slonovi se líbilo, že se může brouzdat v blátě a stříkat si ho na záda. Až za chvíli si všiml, že něco není v pořádku. V zoo bylo méně lidí než jindy, a všichni nervózně pobíhali a přenášeli všelijaké věci a bedny. Slon se podíval pozorněji. V jedné z těch beden se krčili dva dikobrazi, ve druhé párek lemurů a v další se kroutil naštvaný krokodýl. Lidé nakládali bedny na valník. Traktor je pak táhl kamsi do kopce. Že by se zoo stěhovala? Maminka mu přece vyprávěla, jak se stěhovali několikrát do roka. Jenže zoo není cirkus... Slon se znovu rozhlédl. Z výběhu už zbýval jen ostrůvek a stále se zmenšoval. Vtom se dole otevřela brána a Slon spatřil věc, jakou nikdy předtím neviděl. Veliká byla jak valník od traktoru, neměla ani kola, ani nohy, a přesto se pohybovala. Slon si znovu vzpomněl na maminku; na to, jak mu vyprávěla jakousi pověst, kterou znala od babičky. Nemohl si ale vybavit o čem, ani jak to s tou divnou věcí souvisí.

Lidé si konečně přestali hrát se zbytečnostmi, jichž mají kolem sebe stále plno, a nakládali do té věci, které říkali člun, už jen zvířata. Pak brodili vodou a snažili se odtáhnout člun k cestě. Sílící proud se s nimi přetahoval. Voda jim sahala nejprve po kolena, pak po pás a pak se někteří člunu pustili a snažili se sami dostat na břeh.

Slonovi voda nesahala ještě ani po břicho. Napadlo ho, že by mohl lidem pomoci. Vodu měl rád a po čtyřech sloních se v proudu chodí o hodně líp, než po dvou lidských. Probrodil vraty ven z výběhu a uchopil lano, na němž se dva lidé snažili dovléci člun ke břehu. Jeden z nich mu přehodil volný konec přes záda jako laso. Slon vzal smyčku do tlamy a pomalu postupoval proti proudu. Druhý člověk si stoupl do člunu a podával těm venku bedny se zvířaty. Voda už sahala Slonovi skoro až po krk. Držel lano a cítil, jak mu v blátě podjíždějí nohy. Při vykládání poslední bedny vypadl ten člověk ze člunu. Aby ho neodnesl proud, chytil se lana. Voda tak měla víc o co se opřít. Tah lana se zvětšoval. Stoupající hladina začala Slona nadlehčovat. Zahrabal několikrát nohama v blátě a rozjel se s proudem. Sloni jsou dobří plavci, necítil se tedy v nebezpečí. Místy zavadil o dno, jinde zas zakopával o plovoucí kmeny nebo všelijaké harampádí, co řeka přinesla. Chtěl hlavně dostat člun ke břehu a zachránit toho člověka.

Blížil se most. Slepé rameno se za ním spojovalo s řekou. Most vypadal spíš jako jez, než jako cesta z jednoho břehu na druhý. Člověk se vyškrábal do člunu, postavil se, a když se příď dotkla sloupu, chytil se zábradlí a vylezl nahoru. Člun se sice nadlehčil, ale další nápor vody ho i tak protlačil pod mostem a táhl jej dál.

„Pusť se lana,“ křičel člověk.

Slon by rád poslechl, ale zjistil, že je do lana zamotaný. Obrátil se čelem proti proudu a ze všech sil se snažil uniknout z dosahu té pasti. Voda však byla silnější a táhla Slona pod most. Betonový okraj ho zároveň tlačil pod hladinu. Začínalo mu být chladno. Všude kolem sebe cítil zaklíněné stromy nebo jiné nepřekonatelné překážky. Ještě chvíli viděl na člověka stojícího u zábradlí. Pak už jen lapal chobotem po vzduchu. Maminko! chtělo se mu zavolat, ale i kdyby byla nablízku, přes hukot vody by ho stejně neslyšela. Jenže krom uší, slyší sloni také chodidly. A tak se zapřel zády o most a dupnul, až se zem zachvěla a...

...a probudil se v suchu v pavilonu. „To jsou mi ale barevné sny!“ zahoupal nevěřícně chobotem a vyšel do výběhu. Venku pršelo, sníh tál a vody přibývalo. Vtom se otevřela brána a ozvala se slova, o nichž ve sloní škole říkali, že jsou to povely k urychlení: „Pospěš! Jsi tu sám, poslední,“ naléhal lidský hlas.

Za několik dnů voda opadla a Slon se mohl vrátit do svého výběhu. Jako vzpomínka na povodeň zůstal v prohlubni uprostřed rozbahněné plochy malý rybníček. Na jeho hladinu se z ničeho nic vyhouplo nápadně pestré ptáče.

„To jsou mi ale barevné sny,“ zakroutil Slon hlavou.

„Ahoj!“ zavolalo ptáče. „Nejmenuju se Barevné Sny, ale Kačenka Mandarínská a mám tu teď svoje doma. Kde máš doma ty a jak se jmenuješ?“

Děkuji za návštěvu. Pokud se vám pohádka líbila, můžete otevřít další nebo zanechat komentář.

Pohádky zahrady u Vrbového potoka - Obsah

Úvod

Slon a barevné sny

Co je malé, to je milé

Čtvrtý kamínek

Ohně blízké, ohně vzdálené

Jak Kačence vyschnul rybníček

Kdo vystěhuje vetřelce

Čí je poklad