Otevři se

pááni dobrá debata :-) díky za názory, vážně. Moc mě těší, jak mi už i jinde, někdo napsal, že je to autoterapie, a ona je to fikce, představa, ale blaží mě, že je tedy tak věrohodná. No příště to zkusím s prózou zase :-) básničky jsou pro mě totiž mnohem menší práce, tak se nebudu flákat. a DÍKY ZA SLOVA CHVÁLY, MOC MĚ POVZBUZUJÍ. je je caps lock, ale neva nechám to velký, že je to velká pravda :-)

Josefe, hádat se nechci. Vyjádřil jsem svůj názor, protože mne ten text zaujal v dobrém. A nechci, aby autorka takovéhle texty přestala psát. Naopak - chci, aby si zkoušela všechny možné formy, co se jí nazdají pro vyjádření vhodné. Tady je na to místa dost. A co se týče učení typu dření na sobě.. znáš hranici deseti tisíc hodin? Vždycky jde o to, naučit se nějakou řeč. Řeč básničky, povídky, románu, sonáty, vtipu... A řeč se můžeš učit jen tím, že mluvíš. Tudíž zásadním úkolem každého opravdového učitele není hodnocení ve smyslu hledání chyb a zastavení produkce chybných výtvorů, ale podpora v růstu, v dalším používání určité řeči, bez ohledu na všelijaké zádrhely. Že to většina učitelů nechápe a soustřeďuje se na nepodstatné záležitosti, ještě neznamená, že to není pravda :-) Naštěstí tady ale žádní učitelé a žáci nejsou. Aspoň tedy doufám :-)

žejo, já tohle všechno chápu. chápu i potřebu poezie v uvolnění "menších" věcí, které velce tlačí. nechtěl jsem nijak naznačit, že by mi to dílo přišlo nějak zásadně špatné. ale zase chápu, proč to tak vypadá. vždycky jsem byl společenským idiotem a nikdy jsem nepřestal říkat věci, které byly špatně vykládány. chtěl jsem říct, že bych tuhle ženskou hrozně rád viděl věnovat se próze, protože mi tou svojí prózou rve koule a to se mi - textem - děje málokdy. text se mi líbí. pořád se mi líbí víc, než většina toho, co tu čtu. to ale nic nemění na tom, že ani zdaleka nedosahuje kvalit její prózy. zdaleka. zda-le-ka. ... a vůbec, ostříži, pojď ven. srážet to, co píšu za to, že tomu dávám obecně přijímaný názvy (v iluzi o hrozné nepochytitelnosti a nedefinovatelnosti umění, "Pravda je neuchopitelná. Poletuje si jako světluška studenou nocí. Duše pohrává si s ní, mate ji. A muka... bolestně tápou navěky a marně." a bla, bla, bla) je pěkně trapný. stejnětak profilovat šlechtitele jako doktora frenklnštejna. člověk by se prostě měl věnovat tomu, co mu jde, a neplejtvat se jinde. to musí bejt jasný každýmu, kdo vůbec na tenhle server leze. stejnětak neni nic špatnýho na šlechtiteli, který se snaží s ubohýho chomáče chlupů (ano, prolezlýho nemocema) udělat psa. se známkováním běž k šípku. k čemu by byl člověk vůbec na světě, kdyby se neměl učit? a co je špatně na tom dřít na sobě? deset plusek, pět tipů a čtyři šťeňátka všem, co píšou o dobrejch věcech. celej svět těm, co o nich píšou dobře.

Další z autoterapeutických textů.

Mně se to zcela zásadně líbí. Myslím si, že ani próza ani poezie nemají žádná jiná pravidla, než touhu něco pro člověka hodně důležitého zachytit s vnitřní pravdivostí. A tady v tom tuhle touhu cítím - a vůbec mi nevadí, že to je jednoduché. Naopak, líbí se mi nepodbízivý, nevyumělkovaný přístup. Co se týče formy - každý si nachází postupně tu svoji. Vnější škatulky jsou dobré pro (špatně) učitelský pohled na věc - ano, na roztřídění a známkování škatulky a pravidla poslouží. Ale ne na to, aby se pomocí nich něco vytvářelo. Mimochodem, zajímavá konotace z evoluce a genetiky: když se chovatel snaží příliš unifikovat třeba nějaké plemeno psů, tj. dát mu pevnou pravidelnou formu, to plemeno tím čím dál víc trpí, jedinci jsou stále méně odolní proti nemocem... Aneb to, co je v literatuře živé, musí být ten člověk pod literaturou :-) Tj. Olivko, piš o tom, co vidíš jako důležité - a tak, jak si myslíš, že to je pro tebe dobře vyjádřené. Nenech se zbytečně zviklat. Dobrá zkratka je veliké plus. --- Mně by zajímalo tvoje přemýšlení další, jakési pokračování tohoto kousku. Protože v téhle situaci každý přemýšlí o druhém: proč? Proč ten druhý setrvává v nějaké zatuhlé poloze? A pozor - není vlastně dobře, že v ní setrvává, nestalo by se třeba něco špatného, kdyby z té polohy přešel do větší upřímnosti? Otevřenost mezi lidmi je možná jen tehdy, jsou-li jejich vnitřní světy kompatibilní. Dokud jsou vnitřní světy uzavřeny, mohou si tudíž být lidi navzájem docela snesitelní - ale když se nekompatibilní vnitřní světy otevřou, může se vzájemná snesitelnost navždycky vypařit - maska se nazpátek vrátit nedá, co člověk jednou ví, už nelze nevědět.... Nemáš tedy z otevřenosti strach? Říkáš si - co se může stát? To by mne zajímalo.... to se mi zdá být podstatné. A říkám si, kde jsi asi své úvahy ustřihla. A kam půjdou dál... jestli podobnými cestami, které v tom prostoru vidím já, nebo úplně jinými, které mi zůstaly skryty, protože mám jiné oči a navíc se dívám jen klíčovou dírkou - i když právě tou minidírkou se kupodivu vytváří na stínítku ten nejpřesnější obraz :-)

jinak, co se týče tématiky, o tomhle hrozně krásně vyprávěl jeden katalánský film, v této scéně http://www.youtube.com/watch?v=Xd8wSn6Z1fc . ten film se jmenuje něžnosti a asi se sehnat nedá. ale byl super. video doporučuji zkouknout. je sice v pojebané španělštině, ale i tak z něj lze hodně pochytit, o čem to je. poslední dvě minuty jsou třeba o tom, co všechno bude v salátu, který manželka připraví ;)

*