O mých zvířecích kamarádech (27)

     …Začalo jaro a je doba páření zvířat a přípravy na vyvedení potomků. Ptactvo začíná se snůškou a tak všude život doslova pulsuje. Je to radostné období… Jen naše neplodná zebřička, nemůže svá vajíčka snést. Má vrozenou vadu, už jsem vám o ní myslím psala. Řeší situaci zčásti tak, že si do hnízda nanosí kamínky místo vajec a na nich sedí.

     Další zajímavůstkou jsou například i rybičky v akváriu. Jsou to zvídaví tvorečkové a když se v blízkosti akvária cokoli děje, shrotí se u skla a pozorují pohyb v místnosti. Je běžné, že na zaťukání na sklo připlavou na místo, kde je krmím. Možná méně obvyklý je fakt, že když k nám přišla návštěva se psem, kterého rybičky neznaly, začaly se plašit v momentě, kdy pes přiběhl k akváriu, ačkoli se nás ani našich zvířat nebojí…

   Ráda bych zmínila fakt, že i zvířata se ráda mazlí. Je to všeobecně známé hlavně o psech a kočkách, ale mám zkušenosti například i s krocanem Trulím, který se předemnou chvíli naparuje, pak mě začne jemně ozobávat ruce. Sednu si na dvoře na židli a prsama si ho „posadím“ na kolena – hlavou k sobě. Nohy mu visí dolů. Je veliký a tak to je technicky nejlepší varianta. Trulí se ani nehne a spokojeně takhle u mě hodnou chvíli vydrží. Nechá se hladit po hlavě a je vidět jak je spokojený. Mezi další mazlíky patří slepice Koký. Ta je z naší drůbeže asi vůbec nejpřítulnější. Když jsem na dvorku, běhá trpělivě za mnou celou dobu. Když třeba vozíme na kolečku dřevo, pokaždé jde se mnou tam i zpět, stále dokola a když zajdu za dveře, čeká za nimi, než zase vyjdu ven. Když má mazlivou náladu, stoupne si přede mě doslova na ´špičky´, hlavu natahuje nahoru, dívá se na mě a vydává tipický zvuk, který znamená abych ji vzala k sobě do náruče. Když si ji vezmu, přivírá slastně oči a vydrží tak spokojeně ´relaxovat´. Asi druhým mazlem je bílá husa Dulinka. Taky za mnou běhá, ozobává mě jemnými doteky, ráda se nechá krmit z ruky a když si k ní podřepnu, doslova omotá svůj dlouhý krk kolem mého ramene a hlavu si položí vedle mé. Šimrám jí peříčka na krku a to má moc ráda, snaží se mi to oplácet na oblečení… Další mazlíci jsou například perličky Kačka a Šmudlíka, kohouti Kuku a Drndík. Samozřejmě uvádím jen některé příklady. Nemůžu ale zapomenout také na dlouhosrstého králíka Plyšíčka, který když otevřu dvířka králíkárny na mě vleze předníma tlapkama, jen co jsem v těsné blízkosti a chce vzít na ruku. Hrozně rád se nechává hladit a česat…. I holubice Pupu se ráda mazlí, když má dobrou náladu, stejně tak Korely Míďa a Ryna. Všechny milujou, když jim na hlavě čechrám pírka. Je to úžasný relax i pro člověka.

     V některých případech mohou zvířata člověka považovat i za svého partnera. Občas se to stane i mezi zvířaty, mezi různými druhy. Jen ojediněle se ale zadaří druhy zkřížit a vnikne tak  nová rasa. V televizi například proběhla informace, že se nedávno necíleně zkřížil kozel s ovcí. Z jejich spáření vzešla tři mláďátka…

   Když jsem se dostala i ke králíkům a nastalému jaru, nechala jsem samice připustit. Normálně pouštím králíky pravidelně probíhat po dvorku, aby nebyli jen „vězněni“ v králíkárně ve svých kotcích. Samozřejmě pouštím každého zvlášť, aby nedošlo k zápasům, nebo k nekontrolovatelnému množení. Tentokrát jsem vybrala vždy jednu ramlici a pustila jsem ji spolu s vybraným chovným samcem, aby měli dostatek času a volnosti na přípravu budoucí rodiny. Je prima sledovat, jak si králíci užívají volnosti, honí se, hopsají, doslova taškaří.

     S hřejivým sluníčkem přestali létat ptáčci do krmítek, kde měli pravidelně sýkorky slunečnicová semínka, lůj a kosi jablko, ovesné vločky a další semínka i další ptačí návštěvníci. Už přilétla i spousta ptáků z teplých krajů a je nádherné, když se ráno člověk probouzí a slyší venku ptačí koncert. Pozorovala jsem z okna už i čápy…

   Je to zvláštní, ale existují lidé, kterým příroda jako taková nic neříká, ba je naopak obtěžuje. Vadí jim např. přítomnost zvířat, nerovnost terénu, ranní rosa atd. atd. Dokonce je ruší i právě zmíněný ptačí zpěv, který místo pozitiv, vnímají jako nežádoucí řev. To je nejen smutné, ale ve svém důsledku až katastrofální… Ano katastrofální, nebojím se toto slovo použít. Protože část lidské populace, která ztratila přirozené propojení s přírodou, často jedná neuváženě. Počínaje devastováním flóry a také necitelným a lhostejným přístupem k fauně. Lidstvo by mělo znovu najít cestu zpět ke své přirozenosti, protože se to ve svém důsledku vyplatí i jemu. Vše souvisí a logicky mají citlivější osoby i lepší mezilidské vztahy a v závěru jsou vyrovnanější a spokojenější i sami se sebou. Ve finální části už jen připomenu, že i my jsme vzešli z přírody a jsme její součástí. Součástí, ne vládci, jak se někteří mylně domnívají.

S tím částečně souvisí i nepochopitelná pověrčivost, týkající se některých živočichů. Tak například někteří lidé kvůli pověrám zatracují nevinné černé kočky. Nebo nedávno v televizi proběhla informace o tom, že v jednom našem městě vadí lidem krákající havrani v nemocničním parku. Prý lidem  ´krákají smrt´. Město se jalo havrany odsud vypuzovat… A tak bych mohla pokračovat.

     Je pěkné, jak zvířata dokáží adoptovat různá cizí mláďata, často i v případě, kdy se jedná o úplně jiný druh. Je to vždy příkladné a dojemné a je takových případů nespočet. Zvířata jsou úžasná a vnímat jejich svět je pozoruhodné.

     Nyní trošku odbočím. Jeden ze sousedů má mimo jiné pávy, jak klasické zbarvení, tak pávy bílé. Pávi dokážou být i zdatnými letci, přestože mají své dlouhé ohony. Jednou jeden z pávů přiletěl na střechu našeho domu, jindy na náměstí na střechu zdejší pošty. Hlasitě tam „vytruboval“. Majitel jej naháněl a vždy se podařilo páva dostat zpět domů. Tam pravidelně všichni pávi sedávají na jednom z vysokých stromů. Naše rodina mu proto přezdívá „paví strom“.

     Vzpomínám na své dětství. Ta doba byla klidnější, jezdilo o poznání méně aut, všude bylo víc zeleně a téměř na každém dvorku chovali lidé zvířata. Střechy byly posety holuby a na žádném dvorku nechyběl psí štěkot. Dnes je toto už výjimkou. Pamatuju se, jak tu jezdily dva koňské povozy a jeden dokonce kravský. Majitel s kravkama oral i své políčko a na pozemku se mu páslo stádo asi padesáti ovcí, které pravidelně hnal po ulici na pastvu i na vzdálenější louku. Jeden ze sousedů měl zase na dvoře kozy, ráda jsem je chodila hladit a krmit lupením. A nebo když jsem byla na prázdninách u babičky a dědy v Jižních Čechách. Koně tam v lese tahávali poražené kmeny stromů. Přihodilo se, že se jeden z koní splašil a pelášil kolem naší chaloupky směrem od lesa. Babička, děda a já jsme zrovna obraceli voňavé seno venku na palouku. Když v tom slyšíme silný dusot koňských kopyt. Děda okamžitě pochopil která „bije“, neváhal a koni zkřížil cestu. Kůň se vzepjal, zařechtal. Děda ho chytil za oprať a uklidňoval ho. Po chvíli se oř skutečně uklidnil. Netrvalo dlouho a doběhli ho lesní dělníci, kteří si ho odvedli zpět. Pěkně se na ty časy vzpomíná. To jsem byla ale ještě v předškolním věku, pak se doba pomaličku, ale jistě začala přetvářet. Všechna zvířata zmizela a s nimi i hodně zákoutí zdejší přírody. Hodně zeleně ubývá a málo se obnovuje, bohužel. Ve vedlejší vesnici máme jezdecký klub, což je úžasné. Párkrát jsem se tam na koních svezla a je to úžasný pocit. (Čas mi ale nedovoloval pravidelné návštěvy, jsem vytížena svými zvířecími kamarády, svojí rodinou atd.) Úsměvná je příhoda, kdy jsme odpočívali. Sedli jsme si na louce a koně se pásli těsně u nás. Kůň, kterého jsem měla u sebe udělal při pastvě krok dopředu a stoupl mi na nohu. V šoku jsem si stoupla a honem mě nenapadlo nic lepšího, než se snažit koni domluvit a chtěla jsem ho odstrčit. Ale pohněte s koněm. S milým Langem to samozřejmě ani nehlo a v klidu se dál popásal. Já nemohla nohu vytáhnout. Ještěže bylo podloží měkké, po dešti a travnaté, jinak bych asi měla nohu rozdrcenou. Až mi  přispěchala na pomoc zkušenější  sestřenice, která byla opodál.  Chytila koni nohu pod kolenem a ten jí v klidu nadzdvihl. No chybama se člověk učí, pro příště už budu chytřejší – řekla jsem si… Koně jsem vůbec milovala od raného dětství. Neustále jsem je kreslila atd. To bylo radosti, když jsem pod stromeček jako maličká holčinka, dostala houpacího koně. Nebyl  to takový ten plyšový, tenhle vypadal téměř jako opravdivý. Ráda jsem se na něm houpala, jak si vzpomínám. Záhy jsem ale dostala myšlenku.

„Proč houpací? Já chci přeci opravdivého koně.“

Došla jsem si do dílny pro pilku a tajně jsem odřízla část dřevěného spodku. Jaké bylo zděšení rodičů, když to později zjistili. Já ale prosila tak dlouho, až mi tatínek zbytek odřezal (nic jiného už s tím stejně nešlo dělat) a já měla koníka konečně bez dřevěného oblého podstavce. .. Podobný nápad jsem dostala i na naší zahradě, kde jsem měla dřevěnou houpačku, tzv. „lodičku“, podobnou jaké bývaly na poutích, které k nám pravidelně do městečka jezdívaly. Má dobrodružná povaha mi zavelela, že bych na té lodičce mohla plout po našem potoku. Tajně jsem proto začala odřezávat kovové tyčky, na kterých houpačka-lodička visela. Jenže ouvej, nebylo to vůbec jednoduché, pilkou na dřevo to nešlo vůbec a tak jsem našla si pilku na železo. Ovšem i tak jsem neměla dostatek sil. Postupně se mi podařilo přefidlat jednu tyčku ..a pak to přišlo. Naši objevili dílo zkázy a já dostala vyhubováno. Houpačku mi vyrobil tatínek s dědečkem a teď byla zničená. Navíc jsem zničila i pilku na dřevo. Nepomohl ani můj pláč, ani mé žadonění, ať mi odřežou zbytek želez. Plavba po potoce se nekonala. Sice jsem spřádala další plány, jak si vyrobím vor, ale k tomu nakonec nedošlo. Neměla jsem tedy ani houpačku, ani lodičku… Časem mi ale rodiče koupili houpačku jinou, provázkovou s barevnýma dřevěnýma kuličkami a brdlínkama a ta už mi vydržela… Nechci aby to vyznělo, že jsem nějakým ničitelem věcí. Naopak, vše jsem vždy schraňovala a opatrovala. Tohle byly dvě vyjímky a udělala jsem to v dobrém přesvědčení svého dětského rozumu. Mám pocit, že některé dnešní děti si neváží žádné hračky, vše hned rozbijí a mají z toho radost. Myslím, že je to především působením nepříznivých pohádek a PC her, ve kterých je toto běžné. Děti pak nechápou, co je správné a co ne.

     Jednou z mých úvah je snůška slepic. Ač mají naše slepice vytvořen dostatečný počet hnízd, přesto  pravidelně všechny snáší vejce jen do jednoho.  Takže, když jdu večer vejce sebrat, jsou hnízda prázdná a jen jedno je naplněno vejci po okraj. Moje domněnka je, že je možné, že slepice, které se nechtějí oslabit „kvokáním“ a seděním na vejcích, se snaží snést vejce do hnízda, kde vidí, že už vejce jsou. Možná tak mají pocit, že jiná slepice tak vysedí právě jejich vejce. Došlo by tak k zachování genů, podobně jako je tomu u kukaček.

     Z okna často pozoruju divokého křečka, který se na místo v poli, zabydlel ve staré pískovcové zdi. Má tam vyhrabané nory a z těch vybíhá na přilehlé hnojiště a hledá si tam potravu (zbytky obilí aj.).  Taky občas zahlédnu lasičku, která bydlí na půdě nad chlívky, kde je uložena sláma. Je neuvěřitelně mrštná a je to také krásné zvířátko. Před pár roky, přinesli syn s kamarády domů lasičku, která byla poraněná a zesláblá. Bylo to večer a byla zima, venku silný mráz. Lasička byla celá prokřehlá. Udělala jsem jí doma v teple pelíšek. Lasička se do něj zavrtala a záhy usnula. Potravu ani vodu nechtěla přijímat, až druhý den se pomaličku začala rozkoukávat a najedla se. Trvalo pár dní, než se docela zotavila. Vypustili jsme ji potom v místě, kde ji kluci našli… Jindy se zase přihodilo, že jsem našli vlaštovku odraženou autem a v jiném časovém úseku zase chráněného rorýse. Vlaštovka i rorýs se dali do kupy a mohla jsem jim vrátit volnost.

    Pro nás zvláštností, ale pro hady asi přirozeností je, že se dokáží proplazit odpadním potrubím do domu. Je to sice jen velmi vyjímečné, ale nám se podobně dostal do chaloupky slepýš. Syn byl malý a přiběhl za námi ven s tím, že je uvnitř živý had. Nechtěli jsme mu v první chvíli věřit, ale bylo to tak. Slepýš sice není had, ale beznohá ještěrka, nicméně jsme ho chytili a pustili zpět ven do přírody.   Příbuzným se zase dostala zmije přímo do vany v koupelně. Volali tenkrát záchrannou stanici, která zmiji odborně odchytila a pustila a svobodu. V televizi byla k vidění dnes reportáž o hadu, který vylezl záchodovou mísou, to ale nebylo v tuzemsku. Podobný případ jsem slyšela i o potkanovi. Jsou to zajímavé příhody.

     Další z mých vzpomínek bude patřit černému pudlíkovi Čertíkovi. Byla to střední velikost pudla a Čertík patřil mému strýci. Když byl strejda na dovolené a nebo musel do nemocnice, mívali jsme Čertíka u nás. Chodili jsme ho venčit společně s naším Aranem a bylo to moc prima. Čertík byl hodný pejsek. Dnes je už ale také ve psím nebi. Odžil si spokojeně svůj psí život… Před Čertíkem, když jsem byla ještě dítě, měli u strejdy kólii Dyna. Dyn byl úžasný pes, moc hodný a měla jsem ho ráda. Vždy, když jsme přišli na návštěvu, teta mi uvařila čaj a dala buchtu a pak jsem šla na dvůr za
Dynem. Ráda jsem česala jeho dlouhou srst a Dynovi to bylo zjevně příjemné..

   A jak tak myslím na pejsky probleskla mi hlavou myšlenka na to, jak dělají někteří chovatelé začátečnické chyby v důslednosti a neznalosti. Jednou nechají štěňátko udělat doma loužičku bez povšimnutí, jindy mu za to hubují. Pejsek pak neví  proč se mu hubuje, když to předtím směl udělat. Opravdu je rozumné, pořídit si dříve než zvíře, příručku a nebo se o všem dopředu poradit se zkušeným chovatelem. Stejně tak lidé v dobré víře chybují, obzvlášť teď na jaře. Nosí do útulků množství mláďat, v domnění že jsou opuštěná. Ale v drtivé většině jsou jejich rodiče poblíž v úkrytu a nebo jen odešli za potravou a svá mláďata si poté spolehlivě vyhledají…

     Zvířata svými lépe vyvinutými smysly dokážou předvídat nejrůznější přírodní katastrofy a tudíž mají lepší předpoklad k tomu, ohrožené území včas opustit (pokud není živel příliš rychlý). Lidé už tuto schopnost ztratili. Pokud budeme umět zvířatům lépe naslouchat, můžeme se vyvarovat a předejít mnohým neštěstím.

     Myslím, že bychom se měli všichni snažit hájit práva jak lidí, tak i zvířat. Bojovat všeobecně proti nespravedlnosti. Někteří lidé dokáží být sobečtí, nezajímají se o neštěstí  a osudy druhých. Na druhou stranu vím, že je naštěstí i hodně citlivých lidí s dobrým srdíčkem, kteří neváhají podat pomocnou ruku. Například je hrozné, že zvířata jsou stále brána v našich zákonech jako „věc“. Tím pádem spadají i do pravomoci exekuce. Byly zveřejněny případy, kdy byla  ´cennější´zvířata odebrána exekutory majitelům, se záměrem je zpeněžit. Každý rozumný člověk si jistě dokáže představit, jakou psychickou újmu toto jednání způsobí jak majiteli, tak samotnému zvířeti. Naštěstí se prý chystá v tomto ohledu změna v zákoně…