O mých zvířecích kamarádech (30)

     Pamatuji se živě na svoje dvanácté narozeniny. Narodila jsem se na jaře, je to krásné období plné květů, barev a vůní. Tenkrát jsem dostala od našich čokoládový dort, který upekla maminka. Když jsem sfoukla svíčky, naši po sobě tajemně pomrkávali. Tatínek odešel za dveře a vzápětí se vrátil s kartonovou krabicí přes kterou byla uvázána mašle.

„Rozbal si to…“, řekl tatínek a tajemně se usmál.

Cítila jsem nedočkavé pohledy obou rodičů. Neotálela jsem a s napětím jsem krabici rozbalila. Jaké bylo moje nadšení a překvapení, když jsem na dně uviděla krásné perské kotě. Byla to láska na první pohled. Do té doby jsem nikdy perskou kočku neměla a bylo to vždy mým přáním. Byl to šedý kocourek a dostal jméno Fíla. Fíla byl takový malý ďáblík. Měl čertíka v těle. Energie z něj jen sršela. Neustále na mě číhal, lítal po bytě, honil pinponkový míček. Celá rodina jsme ho při jeho vytrvalých hrách rádi pozorovali. Ovšem méně porozumění měli rodiče k Fílovo „horolezecké“ zálibě. Hrozně rád šplhal po nábytku, kde často schodil různé maminčino vázičky, nebo tatínkovo modely letadel, které kdysi sestavoval.  Nejhorší ovšem bylo, když si oblíbil šplhání po záclonách a závěsech.  Já jsem z toho v té době měla celkem legraci, ale maminka se s Fílou zlobila. Po čase se Fílovo hravá povaha o něco zmírnila a tyhle zlozvyky se odnaučil. Bylo to možná i tím, že přišel na to, že je lepší šplhat venku po stromě.  Roky běžely a z Fíly byl nádherný kocour. Hodně se zdržoval doma a obvykle se nevzdaloval dál od domu… Až jednou nepřišel domů. Každý den se moje obavy zvětšovaly. Chodila jsem ho pokaždé, když jsem přišla ze školy hledat. Volala jsem, ale marně. Čas plynul a Fíla se už nevrátil. Celá rodina jsme se poptávali po lidech, ale nikdo ho neviděl. Až asi po půl roce, když jsme se o Fílovi náhodně zmínili před známými, se kterými jsme se delší dobu neviděli, nám sdělili hroznou věc. Přibližně v době, kdy se Fíla ztratil, projížděli naší ulicí a na konci ulice viděli jak auto před nimi srazilo kočku, která se podobala Fílovo vizáži. Okamžitě jsem s velkým strachem vyrazila na konec našeho města, kde naše ulice končí a ústí z jedné strany v hustá křoviska. Ačkoli jsme tudy mnohokrát prošli, když jsme Fílu hledali, nikdy jsme ho neviděli. Až teď, kdy jsem věděla přesné místo, jsem zalezla do houštin a pomaličku jsem je prolézala. Netrvalo dlouho a narazila jsem na Fílovo mumifikované tělíčko. Byl pod hustým křoviskem, z části už zapadaný listím. Byl to nesmírně smutný pohled, který mě provází celým životem. Kocourka jsem pohřbila a zůstali nám po něm jen fotky. Nevím co ho to napadlo, kam se vydal na toulky. Možná vyrazil někam na námluvy.

     V dětství jsem špatně snášela, když jsem na silnicích vídala přejetá zvířata a nebylo jich málo. Ostatně podobné pocity mám dodnes. Kdysi jsem silnicím přezdívala ´smrtící pásy´.

     Další ze vzpomínek je příhoda malého kotěte. Syn chodil do první třídy a já s ním vyrazila do parku sbírat kaštany, které děti nosily do školy. Tam se sbíraly a sloužily jako potrava pro zvěř. Jen co jsme se párkrát sehli pro hnědé kaštánky, v tom jsme zaslechli tenký naříkavý hlásek. Rozhlédli jsme se, ale nikoho jsme neviděli. Po chvilce se naříkání opakovalo a ještě úpěnlivěji. Zjistili jsme, že v koruně vysokého kaštanu sedí malé kotě a neumí slézt dolů. Po stromech lezu celkem bez problémů, ale na tenhle mohutný strom se ze země vylézt nedalo. Došli jsme proto domů pro manžela, který nám šel na pomoc. Strom byl ovšem tak vysoký a větve mu začínaly růst v takové výšce, že bez žebříku se nedalo nic dělat. Zašli jsme do nejbližšího domu a požádali, jestli by nám majitelé půjčili žebřík. Ti nám ho ochotně půjčili a tak manžel opatrně pro kotě do výšin vylezl a snesl ho dolů. Když jsme vraceli žebřík, dozvěděli jsme se, že koťátko patří lidem v dalším domku. Hned jsme ho šli šťastlivcům vrátit. Děkovali nám a neskrývali svou radost…

     Nemůžu nevzpomenout také na kočku Mindu, která byla naší dlouholetou rodinou společnicí. Byla to černobílá kočka. Od mládí trpívala na záněty dělohy. Často jsme museli k veterináři a Minda brávala antibiotika, která vždy její problémy řešily. Byla to moc milá kočička. Spolu s Mindou jsme měli i kočku Číčenku, která byla původně divoká. Chodila k nám na dvůr a postupně jsem si ji ochočila. Byla to mouratá kočička a stala se z ní nakonec přítulná kamarádka. S Mindou si na sebe tak zvykly, že bez sebe pomalu neudělaly krok. Spaly spolu v pelíšku, navzájem si olizováním čistily srst a podobně.

     V době kdy jsme měli kocoura Puffiho, který ohořel v zapálené trávě – již jsem o něm  psala, nakonec se uzdravil – jsme měli i polodlouhosrstou mouratou Pinulu. Tahle kočička se vždy při porodu koťátek tak vehementně dožadovala mé přítomnosti, že jsem se od ní nesměla hnout ani na krok. Když všechna koťátka porodila, vrněla a hrdě se dívala opakovaně na ně a mě do očí. Bylo vidět, jak moc je šťastná a spokojená.

     Na chalupě – u sousedů jednou kočka porodila ve psí boudě. Fenka byla na kočku zvyklá a vůbec jí to nevadilo. Kočičí máma tak mohla v klidu svá mláďata krmit. Všichni se tam o sebe společně s fenou hřáli. Vtipné bylo, když jedno z koťat vyrostlo ve statného kocoura, který stále od kočky sál mléko. .. Později, když kočka znovu porodila jiná koťata, kocour si vzpomněl a chodil s maličkými od mámy pít opět mateřské mléko. Kočka máma byla dobračka a tak ho neodehnala. Sousedé také měli anduláka Pepíka, který nejen že mluvil, ale rád přilétal sousedce na hlavu, když se koupala ve vaně…

   Naopak sousedé doma, měli v minulosti černého kocoura Mikeše, který k nám chodil na pravidelné návštěvy. Byl to velmi komunikativní ´kluk´. Neustále se díval člověku do očí a něco „povídal“. Opravdu, tak komunikativní kočku (kocoura), jsem ještě neviděla…

   Kdysi přes léty někdo zvoní na venkovní zvonek. Manžel šel dolů otevřít a za pár okamžiků stál ve dveřích i se tchánem, který přišel na návštěvu. Tchán povídá: „Nechcete kočku?“ A hned dovysvětlil, že skoro celou cestu za ním šlo odrostlejší kotě a zůstalo sedět venku, před vchodovými dveřmi. Hned jsem se seběhla podívat a opravdu. Za dveřmi poslušně seděla mourovatá polodlouhosrstá kočička. Vzala jsem ji dovnitř, aby se nikam neztratila a na večer jsem se šla poptávat do míst, odkud šla za tchánem, jestli někomu nepatří. Nepochodila jsem a tak kočka zůstala u nás. Dostala klasické jméno Micka. To jsem ještě netušila, jak moc pevné přátelství mezi námi vznikne.

V té době jsme byli ještě bezdětní. Micinka zůstala v bytě. Měla přidělený svůj pelíšek, svůj klozet, misky na pití a jídlo a spoustu hraček, které jsem jí moc ráda kupovala. Na Micince bylo patrné, že si ale prošla něčím nepříjemným. Měla odstup k lidem a byla zprvu dost odtažitá. Za tchánem šla pravděpodobně protože byla už delší dobu hodně vyhladovělá. Trvalo déle, než na sebe nechala sahat a i tak bylo vidět, že má z lidí obavy. Někdo jí musel něčím ublížit a nepěkně se k ní chovat, což si zvířata pamatují. Po čase se na mě upnula a dovolila mi s ní bezprostřední kontakt. Manželovi o něco později a obojím našim rodičům až posléze. Nikoho cizího ale nikdy nepřijala. Kdykoli k nám přišla návštěva, Micka zalezla za nábytek a nevylezla, dokud nebyl „čistý vzduch“, takže návštěvy ji vlastně ani nikdy neviděly. Jednou se stalo, že k nám přijeli na týden příbuzní. To bylo pro Micku traumatické. Celý týden vydržela za nábytkem, tedy pokud jsme byli s návštěvou doma. Hodně jsme ale přes dny jezdili po výletech, takže se mohla v klidu pohybovat po bytě. Jakmile jsme ale s příbuznými přišli domů, byla zase schovaná. Příbuzní nám už nechtěli věřit, že doma nějakou kočku máme. V noci, když všichni usnuli a byl naprostý klid, pak se Micinka potichu připlížila a hupsla ke mně do postele, kde se naučila spávat. V nohách měla na peřině svůj hadr, na kterém spávala. Naučila jsem se ji ve spánku neskopnout, nedávat nohy do toho rohu. Než šla ale spát, přišla pokaždé ke mně, lehla si mezi mě a manžela a natažená vedle mě tak na hodinku usnula. Rukou jsem ji chránila, aby ji ve spánku manžel náhodou nešťouchnul. Tak po hodince si přelezla na svůj hadřík a tam spala až do rána. Když jsem šla spát třeba ve dvě v noci, chodila se mnou po bytě na krok a šla si lehnout až se mnou. Když jsem šla brzy, šla také. .. Až poslední večer (po týdnu), jsme seděli s příbuznými dýl v obýváku a povídali si. A na sklonku večera, se Micka připlížila ke mně a vlezla mi na klín. Příbuzní byli nadšeni, že ji konečně vidí.

Micka byla krásná a hrozně ráda si nechávala česat svoji dlouhou srst. Stačilo říct: „Micko, pojď se učesat.“ A Micinka radostně zamňoukla a běžela si lehnout na zem, před šuplík, ve kterém byl uložený její kartáč. Držela a pózovala při česání, ze všech stran a bylo vidět, jak jí to dělá dobře.

   Jelikož jsem věděla, že Micka nepřijímá jiné osoby, měla jsem trošku obavy, když jsem otěhotněla. S napětím jsem očekávala, jak se zachová, až doma přibyde malé miminko.  Říkala jsem si, jestli ho přijme, jestli ho nebude brát jako cizího vetřelce. Micka totiž doma nestrpěla žádnou jinou kočku. Hlídala si nás a také své území a to tvrdě. Manžel jí vždycky říkal, že je jeho královnou. A tou Micka opravdu byla, byla to velice silná osobnost a byla moc inteligentní a poslušná. Patřila mezi kočky, které se naučily poslechnout na slovo, jako třeba psi. Možná tak vyjadřovala svůj vděk, že jsme se jí ujali. Stačilo říct to a to a Micka to ihned udělala. Podobně jako nalezenec Aran i Micka se bála od nás vzdálit. Nechtěla chodit ven. Jen tu a tam vyšla balkonem na dvůr, ale za zeď nikdy nešla. Když byla na dvoře, stačilo jen zavolat: „Micko domů.“, a Micka okamžitě přiběhla. Nebo například, když vyběhla a už jsme měli jít zpět, stačilo říct Micko zpátky a Micka se v běhu otočila jako na obrtlíku a bez zaváhání běžela za mnou zpátky.

Ale zpátky k miminku. Takže když nastal ten krásný čas, že syn přišel na svět a pustili nás z porodnice domů, nechtěla jsem nic riskovat a po dobu šestinedělí jsem Micku nepouštěla k synovi do pokoje. Pohybovala se po zbytku domu a bytu, ale i tak bylo vidět, že je z toho nešťastná. Po šestinedělí jsem strachy ani nedýchala, když jsem prvně vzala Micku na ruku a šla jí ukázat spícího syna. Micka se na něj se zaujetím dívala a bylo vidět, že je v pohodě. Pro jistotu jsem jí ještě odnesla vedle, ale když se Micka stále dožadovala své přítomnosti, tak jsem jí dveře otevřela. (V bytě jsme kvůli ní nechávali všechny dveře otevřené, aby mohla vždy volně chodit, kam potřebovala). Micka přišla, lehla si na koberec jakoby nic. Po nějaké době se syn probudil a začal poplakávat. Než jsem k němu stačila dojít, naběhla k němu Micka. Předníma tlapkama se opřela o postýlku a dívala se na něj. Nenastala žádná nervózní gesta, ani pohledy a kočka zůstala v pohodě. Věděla jsem, že je vyhráno. Myslím, že pochopila, že je to naše mláďě (naše „kotě“). I Micka vzala syna za svého, za člena naší „skupiny“. Několikrát jsem ji přistihla, že když se synek rozplakal, lezla k němu do postýlky – ač to jinak nedělala, věděla že tam nesmí. Ale když se rozplakal, plížila se tam a pomňoukávala na syna a stočila se u něj do klubíčka aby ho hřála. Když jsem přišla, vždy vrněla, abych poznala, že je tam v dobrém úmyslu. (Přestože jinak Micka jen málokdy vrněla a když tak jen velmi tiše a krátce, měla nesmělou povahu.) Přesto jsem se bála, aby syna náhodu „nezalehla“ a tak jsem jí vždy ukázala aby šla odsud. Hned poslechla… Jak syn rostl, pomáhala mi Micka i s jeho výchovou. Když mu bylo tak kolem dvou let, začal zkoušet věci, které dělat nesměl. Znáte to, děti zkouší co můžou a co ne. Například rád rozhazoval hlínu po koberci - z květináčů kytek. Když slyšel , že jdu, dělal jakože nic a jen co jsem se otočila, už to „lítalo“. Synkovi jsem trpělivě vysvětlovala, že to se nedělá, ale on si pak postavil hlavu a odsekával mi. Micka přiběhla, postavila se před syna na zadní a propleskla ho předníma tlapkama po tvářích. Nevystrčila drápky, jen ho profackovala. Přitom na něj výhružně zařvala. Neublížila mu, ale syna to polekalo a spustil v pláč. Pak jsem mu vysvětlila, že se Micce nelíbilo, že mě neposlouchá. Jinak měla Micka synka moc ráda a mazlila se s ním. Jen ještě jednou ho takto něžně propleskla a to když jí opakovaně tahal za ocas. Pak už to neudělal, pamatoval si, že se na něj Micka zlobila. Když byl takhle maličký a nechtěl mě poslouchat, stačilo říct: „Micka se dívá“ a hned poslechnul. To bylo ale jen kratičké období a dneska na to s úsměvem spolu vzpomínáme. Micka nás všechny milovala a my ji. (Jinak musím říct, že syn vcelku poslušným byl, samozřejmě jen semtam nějaký restík, jako každé děcko).

Když jsme odjeli na dovolenou, rodiče ji chodili krmit. Přesto když jsem se vrátili, Micka tak dojemně mňoukala a vítala nás – doslova pištěla. Rvalo mi to srdce a na dovolené mi to stejně nedalo a stále jsem volala domů, co a jak, co všechny zvířata a jak to tam bez nás snáší Micka. Byla na nás opravdu hodně fixovaná.

V době kdy jsme měli doma v terárku myšky a také potkanku Kyšu, Micka to brala jako zpestření. Ráda lehávala u terárek a hlodavce zdlouhavě pozorovala. Pacičkou je vždy jakoby přes sklo chytala. Myšky si po čase na koččinu přítomnost zvykly a pohybovaly se uvnitř bez obav. Kyšu jsem pouštěla volně po bytě proběhnout. Měla se ale na pozoru. Micka věděla, že nesmí útočit ani na puštěnou potkanku, ani na holubici Pupu a nebo papoušky a ptáčky, které pouštím k proletu.  Kyša se ale na pozoru měla. Jen se proběhla a zase honem hupsla do svého terárka. Samozřejmě jsem pro klid terárka měla zajištěná, aby se přeci jen na ně Micka, třeba v naší nepřítomnosti nedostala. Zvířata to mají podobné jako děti. To co nesmí, nedělají v naší přítomnosti, ale když odejdete, často si „zahřeší“. Pak zase dělají jakoby nic…

S Micinkou jsme prožili necelých osmnáct roků. Vzpomínám, jak jsem jí k stáru´trhala některé ´rozviklané´ zuby, protože jí vadily při jídle… Na sklonku jejího života jí přestávaly fungovat, již věkem opotřebované, ledviny. Návštěva veterináře pro mě byla fatální. Prognóza byla krutá. Micka umírá! Bylo to, jakoby mi někdo zasadil ránu dýkou do zad. Bortil se mi v tu chvíli svět. Nedalo se už nic dělat. Jeli jsme domů, byl zimní večer, venku tma. Držela jsem Micku na klíně, zabalenou v dece a proudem mi tekly slzy. Nedokázala jsem ukončit Micčin život předčasnou injekcí, byla tolik let mojí kamarádkou a věrnou společnicí. Byla jsem vděčná za každou minutu s ní. Sebrala jsem veškeré síly a zmobilizovala jsem své chování. Bylo to neskutečně těžké, ale zvířata vycítí vaše rozpoložení a já ji nechtěla stresovat. Snažila jsem se dělat jakoby nic, aby vše kolem ní fungovalo zdánlivě ´normálně´.  Uvnitř jsem ale byla totálně zlomená. Snažila jsem se jí dělat, co jsem jí na očích viděla a starala se o ni do poslední chvíle. Tu poslední noc upadla Micinka do bezvědomí. Několik hodin jsem jí držela v náručí, až nad ránem zemřela. V mém srdci ale zůstane navždy a tak jsme propojeny napořád. Naštěstí mám alespoň maličkou berličku, fotky a rodinné videozáznamy, které jsou mi tak drahé. Mám na nich všechny své milované včetně Micky.

     Závěrem bych chtěla připomenout, přistupujme k chovu zvířat s rozvahou , citem a zodpovědností. Máme jejich osudy a životy ve svých rukou…