Profesor

Profesor

Ten chlapec měl pokojný a uvolněný výraz. Usmíval se. Měl zavřené oči, ležel na jednotce intenzivní péče. Byl v komatu.

„Tváří se skoro blaženě, že“ řekl lékař Vinohradské nemocnice.

„Jako ty ostatní,“ řekla kapitánka policie Romana Havránková skoro neslyšně a přikývla.

„Vypadá tak nějak uvolněně, skoro bych řekla až bezstarostně,“ kroutil hlavou lékař.

„Přesně jako ostatní,“ přisvědčila.

„Spousta modřin,“ řekl lékař. „Tady kolem zápěstí... ty jsou čerstvý. Jako u těch předešlých.“

Desetiletý Jakub Vostřížek měl voskově bílou tvář. Byl v tom podivném a dosud nevysvětlitelném komatu jako další dva jeho spolužáci, kteří leželi ve stejné nemocniční místnosti. Klidně a uvolněně oddychoval. Během dvou let to už byl třetí stejný případ. Vždy je rodiče objevili ráno ve své posteli. Děti, když je našli, měly vždy zabahněné ruce. Nikdo si s tím zatím nevěděl rady. Bylo to nepochopitelné.

Soudní lékař rozepnul dítěti horní díl pyžama.

„Sakra,“ sykla při pohledu na další modřiny. „Tady to je evidentní. Týrání. Zase.“

I druzí dva jeho spolužáci byli do nemocnice převezeni se stopy po týrání. Jeden asi před rokem a druhý před dvěma. I oni měli čerství modřiny okolo zápěstí.

„To už je třetí, pane doktore. Vsadím se, že se u koma jedná o stejnou příčinu,“ řekla a neubránila se, aby chlapce nepohladila po vlasech.

„Máte pravdu. Ten důvod prostě nechápu. Kde se to mohlo stát? A hlavně jak se mohl dostat zpátky do postele? To přece není možné! Dovedete si to nějak logicky vysvětlit, paní kapitánko?“

Zavrtěla hlavou. „Takže i tohodle rodiče našli ráno normálně v posteli?“

„Ano. Tedy aspoň to tvrdili kolegovi od záchranky. Ale asi se jim dá věřit, kolega jim musel dát uklidňující léky, protože byli v šoku.“

„Uvidíme, každopádně se budou zodpovídat tak jako tak z týrání.“

Lékař si povzdechl. „Do koma upadl během minulé noci. Jo tomuhle přijít na kloub... to vám nezávidím, paní kapitánko.“

Kapitánka Havránková se zatvářila nešťastně.

Lékař si najednou vzpomněl. „Abych nezapomněl... když ho přivezli, tak se v jeho ruce něco našlo.“ Doktor zašátral v hluboké kapse svého bílého plášťě.

„Tohle držel ten chlapec v ruce,“ řekl lékař.

„Knoflík?“

„Ano. Asi to je knoflík. Je takový zvláštní, že? Ale hlavně, cítíte to? Jako by hřál.“

Lékař měl pravdu. Ten podivný čtverhranný knoflík a o hodně větší než bývá u knoflíků obvyklé, policistku hřál do dlaně. Prohlížela si ho.

Byl hodně velký. Čtverhranný a uprostřed měl zvláštní erb. V centru byl podivná figurka, takový podivný pták s něčím, co vypadalo, jako kdyby měl dva zobáky. Okolo erbu byl nápis ze zvláštního písma.

„Takový jsem ještě nikdy neviděl,“ kroutil hlavou lékař.

„Já už ano,“ řekla zamyšleně kapitánka Havránková a vložila knoflík do své kabelky.

Kapitánka Romana Havránková nemohla mít děti a tak reagovala na jakékoliv násilí páchané na dětech velmi extrémně podrážděně. Zdálo se jí, že když už má někdo ten dar a děti mít může, tak páchá neodpustitelný hřích, když dětem jakkoliv ubližuje. O její buldočí zavilosti při řešení případů, kde figurovaly děti, se dobře vědělo a tak ji vedení i na její žádost na tyto případy nasazovalo. Většinou nedala pokoj, dokud případ nevyřešila, ale s touto tajemnou sérií upadání týraných dětí do komatu si rady nevěděla.

Knoflík byl ze saka třídního profesora dětí v komatu. Sám profesor byl z této situace viditelně otřesený a vycházel při prošetřování příčin komat kapitánce všemožně vstříc. Pan profesor se těšil na škole skvělé pověsti. Jeho žáci ho měli rádi. Byl to veskrze dobrák a za své děti bojoval jako za vlastní. To, že neměl děti jako kapitánka, je asi svým způsobem spojovalo. Kapitánka Havránková si starého profesora vážila stejně jako jeho kolegové z učitelského sboru. Vzhlížela k němu jako k otci. Nález knoflíku z profesorova saka v křečovitě sevřené pěsti nebohého chlapce kapitánku zneklidnilo. Vrhlo na profesora jisté podezření. Nedokázala si ale vůbec představit, že on by měl cokoliv společného s upadáním svých týraných žáků do koma.

Jenže jak zjistila, jejich třídní profesor Huška byl předešlého dne převezen také do nemocnice s akutním zánětem slepého střeva. Kapitánka Havránková tedy opět jela zpět do Vinohradské nemocnice, aby si vše prověřila u ošetřujícího lékaře pana profesora Hušky.

„Byl to akutní případ zánětu slepého střeva, paní kapitánko. Šel okamžitě na sál. Operace byla komplikovaná, trvala nezvykle dlouho, ale nakonec vše dobře dopadlo.“

Kapitánce vlastně odlehlo, že byl profesor v inkriminovanou dobu v narkóze. „A kdy bych s ním mohla mluvit?“

„Paní kapitánko, pochopte, že ležel na sále pod narkózou. A z té se probral asi teprve před půl hodinou. Bude ještě zmatený.“

„Je to nutné.“

„Dobře.“

Pan doktor zavedl paní Kapitánku na pokoj k profesorovi.

„Dobrý den, pane profesore, nezlobte se, že jsem sem tak za vámi vpadla, ale spěchá to.“

Pan profesor se zatvářil smutně. „Když jste tady... další, že?“

„Ano. Bohužel. Váš další žák je v tom komatu.“

„A jak se tváří?“

„Prosím?“ zeptala se kapitánka a bylo vidět, že jí tato otázka vyvedla z míry.

„Tváři. Jak se tváří?“ zopakoval profesor.

„No... tváří se spokojeně, bezstarostně.“

Pan profesor přikývl.

Kapitánka si pomyslela, že pan profesor je po té narkóze ještě doopravdy popletený. Vytáhla z kabelky knoflík. „Podívejte, ten je přece z toho vašeho zvláštního saka, co máte tak rád. Měl ho v ruce.“

Pan profesor si mimoděk přejel ukazováčkem po své staré jizvě nad obočím. „Ukažte. No ano, ten byl můj. Ale těch knoflíků mám doma spoustu a rozdával jsem je svým žákům. Líbily se jim jako talismany. Jakoubkovi se taky líbil, tak jsem mu ho dal.“

„Aha. Tak tím se to vysvětluje.“

Pan profesor přikývl a kapitánka Havránková vrátila talisman zpět do kabelky a položila ho vedle diktafonu, který měla jako obvykle při svém vyšetřování zapnutý.

„Pane profesore, Vostřížek měl na sobě spoustu modřin.“

„Ano. To se nedivím. To jeho otec. Jakub nepatřil zrovna mezi premianty. Otec ho za známky bil. Ale dělal jsem, co jsem mohl. Sociálka i policisté. Ale to víte, ten jeho povedenej tatíček je podnikatel a sponzoruje politiky. Má kontakty. Já jsem nic nezmohl.“

Kapitánka přikývla. „Chápu. Jenom jsem chtěla vědět, jestli ty modřiny byla jenom náhoda. Děkuji, pane profesore. Uzdravte se co nejdřív.

Spodní část těla měl uvězněnou v močálu. Bylo mu přibližně deset let. Jeho sinavá tvář přitahovala její pozornost. Vztahoval k ní zabahněné ruce. Do očí mu nebylo vidět, místo nich se na ní šklebily tmavé skvrny. Na nebi bylo žhnoucí slunce a komáří bzučeli nesnesitelně nahlas. Ten příšerný bzukot trhal uši. Poletovali ji kolem hlavy a byli otravní. Chlapcovy vlasy byly bílo šedivé. Buď byl albín, nebo mu vlasy předčasně zešedivěly. Něco mumlal, ale byla to zvláštní řeč, které nerozuměla. Začal jí gesty temperamentně odhánět. Začal křičet. Výraz chlapce byl naléhavý. Začal se propadat do bahna. Chtěla mu jít pomoc, ale chlapec ji odháněl. Nechtěl pomoc. Najednou pochopila, že chlapci už nebylo pomoci. Ale dával ji znamení. To ona se měla zachránit! Ona měla utéct! Jenže pozdě. Sama se už začala propadávat do bahna. Chtěla zvednout nohu, ale nešlo to. Bahno bylo tak těžké. Klesala stále rychleji. Začala panikařit. Začala křičet...

Probudila se zcela zpocená. Manžel jí třásl ramenem. „Romano, probuď se! Konečně! Strašně ječíš!“

Opřela se o lokty a dívala se na svá ňadra. Prosvítaly jí skrz noční košili, kterou měla promočenou potem. „Ježíš, to byl hnusnej sen! Celá jsem se z něho zpotila! Hnus, hnus, hnus!“

„To není z toho snu. Je tady neuvěřitelně příšerný vedro. Já jsem taky durch.“

Romana se podívala na svého manžela. Měl pravdu, jeho vlasy a tričko bylo také zcela zmáčené. V tom okamžiku si uvědomila, že je v ložnici opravdu přímo sálavé vedro. Odhodila peřinu a postavila se. Manžel jí následoval a šel k topení. „Asi se zbláznilo topení, nebo co. Že by znovu začali topit?“ řekl.

„Co to je za nesmysl? Teď na jaře?“

Její manžel šáhl na radiátor a zatvářil se zmateně. „To není možný, je úplně studený.“

„Prosím tě, Havránku, co mi to tady... no jo. Máš pravdu. Je studený.“ Romana Havránková nevěřícně přikývla.

Manžel otevřel okno. „Musíme vyvětrat celej byt. Jinak neusnu.“

„To můžeme, ale sakra, proč je tady vedro? Z čeho to je?“

Manžel pokrčil rameny. „Co já vím?“

Romana Havránková šla do obýváku, tam bylo dokonce ještě tepleji. Otevřela okna dokořán a chvíli své zpocené tělo nastavila chladivému nočnímu vánku. Potom vešla do chodby. Tam bylo nejtepleji. „Co to sakra je? Co to jenom může být?“

Za ní se zjevil manžel. „Nevím. To fakt nevím,“ kroutil hlavou a byl zaskočený. Oba byli. Pořádně vyvětrali a potom šli převléknout povlečení. Nemluvili, byli zmatení a tento stav neměl rád ani jeden z nich. Když ulehli, dokonce se chytili za ruku, což už jsem jim nestalo minimálně rok. Jakoby tomu chtěli čelit spolu. Ale čemu?

Ráno se dívala na sebe v zrcadle v koupelně a ukazovákem si přejížděla po dvou zarudlých pupenech na tváři. Další měla na rameni a další za krkem. „Bože my tady snad máme nějaký blechy!“ řekla manželovi, když vyšla z koupelny a ukazovala mu pupeny.

„To je nějaká blbost. Kde by se tady vzali?“

„No tys mě asi nepokousal. Doufám,“ řekla sarkasticky.

„Dobře. Tak já skočím do drogerie a něco koupím a vystříkám to tady. Abys měla klid.“

Poslední dobou jim to moc neklapalo. Manželovi se nelíbila její pracovní zahlcenost. Stěžoval si, že už spolu prakticky nežijí, že se uzavřela do té prokleté práce a ona se na něho už nedokáže ani usmát. Uznávala to, ale pomoc si nemohla. Prostě na svého manžela neměla ve své mysli čas. Bylo jí to líto, ale nedokázala s tím nic udělat.

„Kdy přijdeš večer? Mohl bych něco uvařit,“ zeptal se, když se v chodbě obouvala.

„Nevím,“ odpověděla a bylo na ní poznat, že duchem je jinde.

„Možná, že kdybychom měli děti, bylo by to jiné,“ posteskl si to ráno z ničeho nic.

„Co jako?“

„My dva. A náš vztah. Nebo spíš nevztah.“

Romana Havránková si povzdychla. „Možná ano. Ale s tím nic neuděláme,“ odpověděla mu.

„A co adopce?“

„Na to nemám čas,“ rezolutně tento nápad zamítla.

„Ta tvoje práce tě stráví zaživa. A náš vztah taky. Víš, že jsme měli včera výročí?“ zeptal se jí ráno, když se ve spěchu obouvala.

„Výročí? Ježíš, promiň. Ten případ... víš.“

„Jo. Vím.“ Mávl rukou a odešel z chodby zpět dovnitř bytu.

Doby, kdy ráda snídala se svým manželem, byly nenávratně pryč. Vyčítala si to, ale poslední dobou nejraději snídala sama. Byla to prakticky jediná chvíle, kdy mohla být sama a kdy si třídila myšlenky.

Nejraději si v klidu dala kávu a nějaký svůj oblíbený croissant v roztomilé kavárně jménem Kávomlýnek nedaleko jejich policejní stanice. Přemýšlela o snu. Nebylo pochyb, s čím souvisel. Děti totiž upadaly do koma zvláštním způsobem. V jejich plicích se našlo bahno z močálu. Museli se topit, upadli do bezvědomí a potom nastalo koma. A tak je rodiče našli. S rukama od bahna a se znečištěným povlečením. Ať se na to snažila nahlížet z té nebo oné strany, na nic rozumného nepřišla. Povzdychla si a mávla na milou culíkatou číšnici.

„Zaplatím, Irenko.“

„Co jste měla? Jako vždycky?“

„Jasně, Irenko.“

Romana Havránková otevřela kabelku, aby vytáhla peněženku a obvyklých sedmdesát korun za snídani. Sáhla dovnitř kabelky a zarazila se. Vytáhla ruku zpět a nevěřícně zírala na olepené prsty. Podklesla jí čelist.

„Fuj. Co to je?“ zeptala se Irenka.

Romana neulepenou rukou rozevřela kabelku a zhrozila se, když viděla tu spoušť. Rozehřátá čokoláda byla promísená s roztavenou rtěnkou, žvýkačkami a tak dále. Peněženka, kapesníčky a další věci byly v neuvěřitelném slepenci.

Na toaletě vyndala všechny věci z kabelky a postupně je omývala. Když se při tom občas na sebe podívala v zrcadle, zarazila se. Sakra kde mám ty bleší štípance?“ řekla překvapeně nahlas. Z jedné kabinky se ozvalo spláchnutí, vyšla paní s naondulovanými vlasy, a když si myla ruce, úkosem Romanu štítivě pozorovala od hlavy až k patě a tvářila se velmi znechuceně.

Romana pokračovala dál. Naposledy omyla knoflík pana profesora. Zapomněla ho přiložit k ostatním důkazům. Stalo se jí to poprvé. Teď byl hodně chladný, jakoby ho právě vytáhla z ledničky. Studil ji.

2

Pan profesor Huška se po rekonvalescenci opět vrátil do školy. A opět chodil oblečený do svých velmi staromódních, dříve asi luxusních, ale nyní ošuntěných šatů. Jeho kostkaté tvídové sako mělo už rozedřené okraje rukávů. Byly na něm ty velké čtverhranné knoflíky. Pan ředitel si ho už několikrát snažil mezi čtyřma očima přesvědčit, aby chodil trochu důstojněji oblečen. „Třeba k vašim šedesátinám byste si mohl dopřát a koupit nějaký nový oblek, co říkáte? Třeba by se to i nějak... mohl bych vám dát nějakou mimořádnou prémii a za ní...“

Ale profesor Huška trval na svých šatech. „Ne, děkuji, pane řediteli. Žádné výhody oproti ostatním, to si vyprošuji. Já se dobře cítím ve svém saku, ale jestli se vám to opravdu nelíbí, tak... akceptuji vaši výpověď.“

Pan ředitel si povzdychl. „Ne, tak jsem to nemyslel. To jsem neřekl. Vážím si kantorů ze staré školy, jako jste vy.“

Pan ředitel byl obvykle daleko důraznější a jindy by takovou neposlušnost nějakým způsobem trestal, ale u pana profesora Hušky byl tolerantnější. Pan profesora Hušku si považoval. Považoval ho za velmi citlivého, empatického profesora, který v sobě má takovou starosvětskou rozvážnou a moudrou důstojnost. Pan ředitel si ho nesmírně vážil. Přátelsky mu zmáčkl rameno.

Malý Jan Chramosta byl na hodině pana profesora pana Hušky zamlklý, smutný, výuka ho nezajímala, prostě bylo vidět, že má moc starostí. Když hodina skončila, pan profesor Huška mu přikázal, aby s ním šel do kabinetu. „Co je s tebou, Honzíku? Poslední dobou vypadáš přepadle, ustaraně, ani nezlobíš jako obvykle.“

Honzík zarytě mlčel, hryzal si horní ret a koukal na zem.

„Tak, Honzíku, co se děje?“

Chlapec jenom pokrčil rameny.

Profesor se k němu naklonil, vzal ho za bradu, přitáhl ji trochu vzhůru a zkoumavě obhlížel jeho oko. „Mně se zdá, že máš na oku zase modřinu. Zase táta?“

Chlapec znovu pokrčil rameny.

„Honzíku, a teď mi řekni. Kvůli čemu zase?“

Jan Chramosta našpulil rty a potom potichu řekl: „Matyka.“

Profesor Huška se zastavil v matematickofyzikálním kabinetu „Pane kolego, nemůžete toho Chramostu ještě jednou vyzkoušet? Moc vás o to prosím. Strašně se trápí, mluvil jsem s ním, on se to doopravdy učil, poznám, kdyby mi lhal. Opravdu je celý ustaraný, já to na tom dítku vidím. A ten jeho táta, ta rádoby celebrtita... má až příliš pádnou ruku. Sice i Jan Ámos Komenský tvrdil, že je někdy ne nezbedné dítko nutno metličky použít, ale ty modřiny...“

Matematik si povzdechl. „Pane Kolego, už jste zase té své svaté přemlouvací stezce?“ povzdychl si Huškův kolega. „Podívejte, Chramosta je úplně natvrdlej, o číslech si myslí, že jsou to snad nějací jedovatí hadi nebo co, bojí se jich a každopádně jim vůbec nerozumí. Já mu prostě nemůžu dávat lepší známky. Už kvůli ostatním.“

„Ale kdybyste viděl, jak je ustaraný,“ posteskl si starostlivě profesor Huška.

„Je mi líto, pane kolego. S Chramostou to vidím špatně.“

„Zamyslete se nad tím, kolego. Vždyť člověk se na ty dítka musí dívat tak nějak lidsky přes tu jejich duši. Jenom proto, že mu nejdou nějaké vzorečky, tak přece nedopustíme, aby se utrápil, no ne?“

Matematikář byl ale nekompromisní. „Už jsem řekl. Je mi líto. Chramostovi dobré známky zadarmo dávat nebudu. Jako ostatně nikomu ne. Ať jeho tatínek sebevětší celebrita, mě to nezajímá.“

„Nejde o toho jeho otce, ale o kluka. Určitě ho zase kvůli těm známkám zmlátí.“

„No a co ta sociálka? Od toho jsou přece tady.“

„Prý to monitorují. A co si budeme nalhávat, kdo by osočil takovou hvězdu?“

„To je mi líto, ale... podívejte, mám své zásady. A ty měnit nebudu. Když to bude umět... bude mít lepší známky. Ale jinak ne. A teď promiňte, kolego. Než začne hodina, tak musím ještě opravit pár písemek.“

Profesor Huška smutně pokýval hlavou a kabinet opustil. Často bojoval za učením se trápící dítě a orodoval u svých kolegů za jistou shovívavost. Byl tím proslulý.

Druhý den přišel Jan Chramosta do školy a na obličeji měl čerstvé modřiny. Profesor si ho dlouze a smutně prohlížel.

„Řekneš mi k tomu něco, Honzíku?“

Honzík Chramosta zavrtěl hlavou. Pan profesor ho netrápil žádným výslechem, ale nebylo těžké uhodnout, co se vlastně stalo.

Večer pan profesor došel za Honzíkovým otcem, aby mu domluvil, ale ten ho vůbec nebral v úvahu a neurvale ho shodil ze schodů. Poranil si hlavu a rychlá záchranná služba ho převezla do Vinohradské nemocnice. Pan profesor byl operovaný pod narkózou celou noc. Operace dopadla dobře a druhý den ráno ho z narkózy probrali. V ten samý čas našli rodiče Honzíka Chramostu ve své posteli v komatu. Chlapec se zavřenýma očima usmíval a měl zabahněné ruce a modřiny okolo zápěstí. A v dlani ten velký čtverhranný knoflík.

Druhý den byla ve všech novinách školní fotografie třídy, na které byly zakroužkovány čtyři děti, které ležely vedle sebe v nemocnici na přístrojích. Když přišla unavená kapitánka do kanceláře, čekala na ní postarší paní. Byla jako věchýtek, ale měla dobrácký a živý výraz a mile se usmívala. Na hlavě měla uvázaný pestrobarevný šátek, zpod něhož vykukovalo několik pramenů bílých vlasů. Měla nařasenou sukni, která byla asi součást nějakého kroje. Každý, kdo kolem ní prošel, se najednou mimoděk začal mírně usmívat. Byla jako hodná pohádková bytost, ke kterým se za mlada každý uchyloval pro potěchu a k ochraně, ale na které v tom věčném spěchu a stresu dávno zapomněli.

Hned ze sebe začala chrlit věty. „Já když ho viděla, paní policie, tady v těch novinách... víte, mně se málem zastavilo srdce. Říkala jsem si, že už jsem ve svých pětaosmdesáti letech stará ženská, že mě šálí zrak, ale ne. Je to tak. Vzala jsem si lupu, tu mám na křížovky, a tu podobu dobře prozkoumala. Já vám povídám, je to von!“

„Kdo on?“ zeptala se kapitánka Havránková.

„No von. Žil u nás v baráku. Přistěhoval se k nám na Žižkov už během Protektorátu. Ale pak ho vodvedlo gestapo. Ale když se v pětačtyřicátým vrátil, tak byl jak vyměněnej. Jednou z něj vypadlo, že v tom lágru, co byl, vstoupil do nějakýho řádu. Ale jak byl zpátky, tak po nějakým měsíci začali někteří obyvatele našeho pavlačáku umírat. Nějakým zvláštním způsobem, nikdo si s tím nevěděl rady. Nejdřív omdleli a pak umřeli. Byla to tenkrát vobrovská záhada a hodně se to tutlalo. Páni inspektoři i soudní lékaři tomu ne a ne přijít na kloub. Tohodle, paní policie...“ stará paní poklepala vyzáblým prstem na podobiznu. „tohodle ten mladej policista od mordparty podezříval. Měl na něho pořád spadýno, ale nic mu nedokázali. Ale víte, co je na tom nejzajímavější?“

„Povídejte, paní.“

„Že pak tenhle divnej chlap z našeho baráku zmizel a objevil se zase až teď. Když jsem ho na tý fotce ve vašich novinách spatřila... ale von se vám vůbec nezměnil. Vůbec nezestárl. Je pořád stejnej jako v tom pětačtyřicátým!“

„Stejnej jako v pětačtyřicátým,“ zopakovala kapitánka Havránková mechanicky.

„Je to divný, co?“

„Vůbec se nezměnil, říkáte?“

„Na mou věru!“

„Kolik že vám je let?“

„Pětaosmdesát. Ne, počkejte, možná mi je šestaosmdesát. Nebo sedma?“

Kapitánka Havránková se shovívavě usmála. „No... to je pěkná historka. Víte...,“ podívala se významně na hodinky. „Nemám moc času.“

Ta stará paní se začala najednou tvářit smutně. Ty její živé oči jakoby najednou vyhasly. „Vy mně nevěříte, že ne,“ konstatovala zkormouceně.

„No... už opravdu musím. A děkuji vám,“ řekla kapitánka Havránková a rychle se s paní rozloučila.

Kapitána Havránková svého oblíbeného podřízeného poručíka Kalivodu vytáhla na oběd. Probírali spolu případ. Při placení začala hledat v kabelce peněženku, a přitom narazila na čtvercový knoflík. Vytáhla ho. „A hele tohle patří tomu profesorovi. Poslouchej, teď mě napadlo... ty máš toho známého toho historika, jak se pořád hrabe v nějakých starých pergamenech, můžeš mu tohle ukázat? Co to je jako za písmo. Popros ho, ať na to mrkne.“

Poručík Kalivoda přikývl a knoflík si ho prohlížel ze všech stran. „Hm. Zvláštní. A je nějaký... teplý nebo co.“

Jitka povytáhla obočí. „Cože... vždyť mě...“ vzala si knoflík od Filipa Nedomy zpět. „Vždyť teď je studený! Teplý byl před tím!“ řekla a zase mu ho vrátila. Poručík pokrčil rameny a myslel si své. Jeho knoflík pěkně hřál. Šéfová je asi přepracovaná, pomyslel si a už se k tomu nevracel. Knoflík schoval do kapsy u kalhot.

Poručík Kalivoda šel ten večer jako obvykle do svého oblíbeného sportbaru, aby se v klidu podíval na Manchester s Chelsee. Dal si několik piv a pár vodek a potom šel do své staromládenecké garsonky, kterou udržoval v naprosté čistotě. I dva vycpané lišáky poctivě oprašoval. Říkal jim Body a Doyle. Pečlivě si složil kalhoty a košili a uložil je do skříňky. Usnul, jako když ho do vody hodí.

Desetiletý chlapec gestikuloval rukama a odháněl ho. Chtěl k němu vyrazit, na pomoc, ale nohy zaražené po kotníky do bahna ho ne a ne pustit. Jakoby neměl vůbec sílu. Chlapec se začal propadat hloub a hloub, ale vůbec se netvářil zoufale. Spíš tak nějak rezignovaně, smířeně, ostatně ten jeho výraz byl něčím zvláštní. Přemýšlel čím. Takový ztuhlý bez mimiky. Začal křičet a jeho vlastní křik ho probudil. Byl strašně zpocený. Překvapeně vstal a nechápavě zíral na propocené prostěradlo. Odhodil peřinu a postavil se. Zarazil se. Díval se na své nohy a nechápal. Sklonil se, aby si je prohlédl lépe. Tolik jsem toho zase nevypil, sám sebe ubezpečil, abych nevěděl, co se stalo. Jeho chodidla měly na sobě kousky zaschlého bláta. Zkoumavě palce kus odloupl. Nic nechápal. Šel zkontrolovat radiátor, ale byl studený a tak otevřel okno dokořán a v koupelně si ve sprchovém koutě omyl nohy. Pořád myslel na ten podivný sen. Když byl zpět v převlečené posteli, konečně ho to napadlo. Jasně, ten chlapec měl výraz jako mrtvola! Ztuhlá, vosková a neživá tvář. Takovou vídal u obětí zločinů. To byl ale hnusný sen, otřásl se.

V kanceláři na kapitánu Havránkovou zase čekala pohádková babička. „Nezlobte se, že vás zase otravuju, ale...“

„Vy se nezlobte, ale já mám opravdu fofr. Je mi líto,“ odmítla ji kapitánka rázným gestem.

„Já vám jenom něco přinesla. Hned zase půjdu. Tady. Tuhle starou fotku. Z pětačtyřicátýho,“ babička podala Jitce starou pokroucenou a zažloutlou fotku. „Hledala jsem ji dlouho, ale věděla jsem, že někde bude.“

Kapitánka Havránková zírala na skupinku obyvatel pavlačového domu z poválečného období. Mezi obyvateli se přes rameno úkosem díval do objektivu pan profesor ve svém kostkovaném saku, v kterém ho Jitka znala. Jitka si přiblížila fotografii k očím.

Stará paní jakoby tušila a předpovídala, jí pohotově podala novinou podobiznu. „Jen se pěkně podívejte. Je to von. Zkoumala jsem to doma lupou a vzala jsem to i pod lampou. Žádná mýlka.“

Měla pravdu. Na fotce z pětěčtyřicátho roku byl pan profesor Huška a vypadal stejně stár, jako když ho viděla naposledy.

„Vypadáš nevyspale, kolego?“ řekla kapitánka Havránková, když viděla u kolegy jeho kruhy pod očima.

„Ále,“ mávl rukou poručík Kalivoda. Pak zkusmo přejížděl prsty po zažloutlé fotce, potom ji zkoumal z obou stran, díval se na tloušťku fotopapíru, čichnul k ní a potom pokrčil rameny. „Dal bych za to krk, že je pravá. Tohle žádnej podvrh není. A ostatně, proč by to taková paní... co by z toho měla?“

Kapitánka Havránková přikývla. „Já ji taky věřím.“

„Technici by nám to potvrdí na sto pro. Říkáš, že tahle mladá holka je ona?“ ukázal na mladou rozesmátou dívku, za kterou se otáčí pan profesor Huška.“

„Tvrdí to. Ale asi ano, určitá podoba to je.“

„Byla to docela pěkná ženská.“

„To jo. Stejně mi to ale nejde do hlavy. Pokud by to byla pravda a opravdu to byl on tak... tak... kdo nám to uvěří?“

„A nemůže to být třeba jeho otec?“

Jitka si znovu vzala fotku a dala si ji co nejblíže k očím. Pomalu zavrtěla hlavou. „Je to on. Podle tý jizvy nad obočím. Sice na tý fotce není zřetelná, ale je tam.“

„Ukaž, no jo. Víš co, hodím to technikům, ať to nascenujou a udělaj zvětšeninu co to půjde. Pak ty jizvy porovnáme.“

„Fajn, díky. Já jsem si domluvila schůzku s bývalým policistou, který v pětačtyřicátým prošetřoval v tom činžáku ty podivný úmrtí.“

„A já za tím svým historikem. Něco pro mě má.“

Poručík Kalivoda vyzpovídal historika v jarmulce, který ho pozval k sobě domů, protože prakticky nevycházel ven z bytu, pokud to nebylo nezbytně nutné. Specializoval se na staré jazyky. Nadšeně otáčel knoflíkem ve svých prstech a přikyvoval. „Výborně, výborně. Krásná práce. Víte, to tady není běžná věc. Je to starou albánštinou. Víte, je to severním dialektem. Gegštinou. Tou se hovoří převážně v horských oblastech severní Albánie a Kosovu. Je to jeden z nejstarších jazyků v Evropě. Prvním dokladem je mešní kniha, v níž jsou modlitby v rachickém stylu gehtgského dialektu. Ale tohle písmo má ještě navíc tyhle čárky nad a pod písmem. Je to tajná symbolika jistého řádu, který pravděpodobně založili staří Pelasgové v městě zvaném Dodóna. Tady se necházela největší věštírna antiky. Dokonce byla starší asi o dva a půl tisíce let než věštírna v Delfách. Část řádu si postavila utajený klášter někde v bažinách a rašeliništích, kam se prakticky nikdo nemohl dostat. Byl tam strašně těžký přístup. Během druhé světové války se tam právě proto schovávala skupina partyzánů, ale když byl klášter obsazen fašisty, tak tam našli jenom asi tři živé pološílené partyzány. Ostatní z té skupiny pomřeli na nějakou podivnou nemoc. Zajímavé bylo, že ale nezemřel nikdo z toho řádu. Tak jako tak to těm partyzánům mohlo být jedno, stejně je fašisti postříleli. A ty z toho řádu byli za to, že je skrývali, posláni do koncentračních táborů.“

„Nevíte do jakého?“

„Do Treblinky.“

Poručík Kalivoda jenom přikyvoval. „Aha. Fajn. A můžete mi říct, co tedy znamená ten nápis?“

„Nedá se to přeložit přesně do češtiny, ale znamená to něco jako zbavení tíhy pozemských útrap. Nebo zbavovat tíhy pozemských útrap. Přesněji jsem to nerozluštil.“

„To stačí. Děkuji. A ten erb?“

„To je erb toho řádu. Mají tam na zdech podobné fresky. Podivný zvířátka s dvěma zobáky.“

„Aha. Tak děkuji.“

Na stole ležel diktafon, Kapitánka Havránková si míchala čaj s medem a pokukovala po tapisériích na zdech.

„Divný koníček pro policistu, co? Každý to říká,“ pokrčil rameny.

„Ne, proč ne. Jenom mě to... zaujalo, no.“

„Ale jen to klidně řekněte. Je to divný, že jo.“ Sám se tomu usmíval.

„Ne divný. Jenom nezvyklý.“

„Uklidňovalo mě to. To tkaní. Když jsem přišel z práce... všechny ty vraždy... tak jsem potřeboval vypnout. Být chvíli tak nějak otupělý. Někdy mě totiž ta práce připadala taková... bezvýchodná. Už jsme vlastně jenom chytali vrahy, ale oběti už jsme vzkřísit nedokázali. Potřeboval jsem vidět nějaký výsledek svého snažení. Ty tapiserie... hned to vidíte... proto ty pastelové barvy. Optimismus. Aspoň na nich.

Ale nic, kvůli tomu tady nejste.“

Jitka se napila čaje. „Dobrý.“

„Vnuk má na Šumavě včelstvo. Jsem tam skoro celý léto. Až do pozdního podzimka. Za čtrnáct dní se tam zase stěhuju. Co tady v Praze.“

„Chápu.“

Tehdejší policejní rada zvážněl. Začal se rozvzpomínat a mluvit zatrpkle: „Je to můj pomník. Černá můra. Zaboha jsme tomu nemohli přijít na kloub. Umírali v tom činžáku. jeden po druhým. Jako kdyby tam byla cholera. Nejdřív byli omdlelí a pak umřeli. Děti, ženy, starci. Po jedný mrtvý paní zbyla kočka. Míša. Krásná černá Míša. Tak jsem si ji vzal.“ Na chvíli se odmlčel, jak vzpomínal. Povzdechl si a pokračoval: „No nic. Podezřívali jsme jednoho chlapíka.“

Kapitánka Havránková vytáhla fotografii profesora Hušky.

„Jo, to je on.“

„Jste si jistý?“

„Samozřejmě. Jak říkám, je to můj pomník. Víte, za Protektorátu ho sebralo gestapo. Prý ho udal někdo z jejich domu, že poslouchá cizí rozhlas. Tak ho strčili do lágru. Do Treblinky. A když se potom z něho vrátil, tak to začalo. Každý týden někdo zemřel. Byla v tom hrozivá pravidelnost. Všichni v tý době měli už tak spoustu starostí a ještě tohle. Hrůza. A pak ten Huška prostě zmizel. Pátrali po něm četníci, prostě všichni, ale málo naplat. Po Drábkovi ani vidu ani slechu. Vod tý doby v tom baráku nikdo bydlet nechtěl. Zpustnul. Jenom u něj doma jsme našli spoustu knoflíků. A nějakých Biblí v nějaký hatmatilce. Ale vlastně se o Bibli nejednalo. Jenom to mělo podobný ráz. Jo a podrobnou mapu Albánie. A to bylo vše.“

Bylo to také vše, co Jitka z bývalého policejního rady dostala. Na nic víc si nevzpomněl.

Když se kapitánka Havránková vrátila k sobě do kanceláře, její kolega poručík stál u jejího stolu a zíral na zvětšeninu fotografie z činžáku, na které byl pan Drábek v pětačtyřicátem. „Toho znám,“ řekl konsternovaně.

„Koho?“ zeptala se Jitka.

„Toho kluka tady.“ Ukázal na asi desetiletého chlapce s šedivými vlasy, který byl ve skupince svých přibližně stejně starých kamarádů, kteří si házeli na dvoře činžovního domu s míčem. „Viděl jsem ho v jednom takovým šíleném snu.“

„Cože?“ Kapitánka Havránková se zkoumavě podívala na zvětšeninu, koncentrovala se na chlapce, kterého ji kolega ukázal. Sáhla si na hrdlo, protože se jí zdálo, že se jí stáhlo hrdlo a nemůže dýchat. „Já ho taky viděla,“

řekla přidušeně. „Ve svém snu. Vylejzal z bažiny. Nebo vlastně ne, spíš se do ní propadal.“

Kolega zbledl a na čele mu vyrazila kapička potu. „Děláš si srandu? Ale já... nikomu jsem o tom snu neříkal. Jak bys mohla...“

„Co tím chceš říct?“

Dívali se střídavě na sebe a na zvětšeninu.

„Jo. Já ho viděl taky v bažině.“

Kapitánka Havránková dostala husí kůži. Objala se okolo ramen a mimoděk si je začala třít. Její pohled byl skelný.

„Co to znamená, sakra!“ zeptal se poručík důrazně. „Co to sakra znamená! Co to je za nesmysl?!“

Pokrčila rameny. „Nevím. Já fakt nevím!“

Nevěděla kudy kam. Zavřela se sama v kanceláři a přehrávala si rozhovor s profesorem Houškou, který si pořídila v nemocnici to ráno, kdy se našel Jakub Vostřížek:

„Dobrý den, pane profesore, nezlobte se, že jsem sem tak za vámi vpadla, ale spěchá to.“

„Když jste tady... další, že?“

„Ano. Bohužel. Váš další žák je v tom komatu.“

„A jak se tváří?“

„Prosím?“

„Tváři. Jak se tváří?“

„No... tváří se spokojeně, bezstarostně.“

„Podívejte, ten je přece z toho vašeho zvláštního saka, co máte tak rád. Měl ho v ruce.“

„Ukažte. No ano, ten byl můj. Ale těch knoflíků mám doma spoustu a rozdával jsem je svým žákům. Líbily se jim jako talismany. Jakoubkovi se taky líbil, tak jsem mu ho dal.“

„Aha. Tak tím se to vysvětluje.“

„Pane profesore, Vostřížek měl na sobě spoustu modřin.“

V ten moment ji to napadlo a diktafon vypnula. Přetočila ho trochu zpět a pustila si tu pasáž znovu:

„Podívejte, ten je přece z toho vašeho zvláštního saka, co máte tak rád. Měl ho v ruce.“

„Ukažte. No ano, ten byl můj. Ale těch knoflíků mám doma spoustu a rozdával jsem je svým žákům. Líbily se jim jako talismany. Jakoubkovi se taky líbil, tak jsem mu ho dal.“

V ten moment vypnula diktafon a chvíli strnule koukala. Jak ji to mohlo jenom uniknout? Pan profesor se prozradil. Vždyť on byl v narkóze a ona mu neřekla, o koho se jedná. Tak jako to, že věděl, že jde o Jakuba Ostřížka? Jakoubkovi se líbil, řekl. Ale jak mohl tušit, že našli zrovna jeho?

Kapitánka Havránková začala pátrat tímto směrem. Zjistila zajímavý fakt. Vždy, když upadlo nějaké dítě do komatu, tak přesně tu noc byl pan profesor na nějaké operaci v narkóze. Vždy měl na první pohled stoprocentní alibi.

Navštívila nemocnici, kde byl pan profesor dosud hospitalizovaný po operacích, způsobených pádem ze schodů. Hovořila s lékařem, který pana profesora operoval.

„Zase narkóza,“ povzdechla si. „A neexistuje jakákoliv možnost, že by se třeba po té operaci probral na pokoji, na chvíli odešel...“

Pan doktor se zatvářil útrpně. „Prosím vás... měl frakturu lebky, otřes mozku, poranění mozku, prošel těžkou operací a ostatně i po ní byl na pokoji s dalšími pacienty a paní Dlasková spí jenom přes den, v noci nemůže, je tak navyklá, dělá noční hlídačku, ta by o tom musela vědět. Jestli chcete, můžete se jí zeptat, ale budeme ji muset probudit.“

Kapitánka Havránková na tom trvala. Rozespalou paní Dlaskovou kapitánka vyslechla v lékařském pokoji, aby profesor Huška o tom nevěděl, ale ta dosvědčila, že profesor opravdu po celou dobu tvrdě spal, dokud ho lékařský personál neprobudil.

„Ještě jednu věc. Ráda bych viděla jeho oblečení,“ požádala kapitánka lékaře.

„Prosím?“

„Oblečení. V kterém ho přivezli.“

Pan doktor pokrčil rameny, ale zařídil to. Kapitánku Havránkovou z oblečení zajímalo pouze sako. Starobylé kostkované tvídové sako mělo na vnitřní straně cedulku anglického krejčovství, jehož název si opsala. Starému kostkovanému saku chyběl jeden knoflík. A kolem místa kde byl původně knoflík, byly stopy bláta. Kousek uloupla a rozdrolila ho mezi prsty. Vytáhla knoflík ze své kabelky, který ji kolega vrátil a přiložila ho k místu, kde po knoflíku zbylo jenom několik vytržených silných černých nití. Zbytky nití byly v očku knoflíku. To by sedělo, pomyslela si. Ale profesorovo alibi bylo neprůstřelné.

„Takže jsem zase ve slepé uličce,“ posteskla si.

Zjistila, že krejčovství, kde bylo sako ušité, zaniklo kolem roku 1870. Požádala o povolení k domovní prohlídce a dostala ho. Ale prohlídka nepřinesla nic, co by přispělo k rozřešení případu. Našli jenom spoustu knoflíků, na zdi fresky podivných zvířat a nápis ze zvláštních písmen na zdi, který se táhl po celém obvodu pokoje. Vyndala fotoaparát, chodila podél zdi a postupně fotila celý nápis. Fotografie dala kolegovi poručíkovi, který je poslal znalci. Ten nápis přeložil. Byly to vlastně verše, které zněly:

Na oltáři se ďábel páří se svou obětí.

Och jaká rozkoš, potom konec a věčné prokletí!

Vše se nějak jeví, ale nikdo neví, kde je pravda a božské objetí.

Bloudíme světlem a tmou, starostmi znavení na zemi i na nebi nekonečná století.

Kdo nás vysvobodí a jestli vůbec a kam naše duše odletí?

Nikdo význam nechápal. Kapitánka Havránková se rozhodla, že na pana profesora udeří. Zašla k němu do nemocnice a požádala personál, aby zajistili, aby s ním mohla být o samotě.

„Pane profesore...“ otevřela kabelku, vytáhla zvětšeninu fotky, rozložila ji a propiskou udělala kroužek kolem jeho hlavy a potom kolem desetiletého chlapce s bílými vlasy.

„Tak už se na to přišlo?“ zeptal se věcně.

„Ano.“

„Stejně s tím nic neuděláte. Už se tenkrát snažil kde kdo.“

„Toho chlapce, jsem viděla ve snu. A ne jenom já.“

„Ano. Děsivé sny. Ten chlapec. Ale je jich mnoho. Mnoho.“

„Jak to, že jste nezestárl, pane profesore?“

„Jak rád bych zestárl a odešel. Z tohoto světa. Ale zasvětili mě. Plním poslání. Ale ty sny... sám je mám. Pořád vidím to příšerné utrpení z lágru... tu hroznou smrt v plynu, hladovění, útrapy... celou tu pozemskou hrůzu... dovedeme se tak navzájem trápit, ubližovat. Všechno to zabíjení, ničení, zášť, závist, zloba a přitom bychom mohli... nezasloužíme si tady být. Nezvládáme to tady. Příležitost jsme dostali, ale... tam v lágru mě ty z řádu naučili pomáhat. Osvobozovat. Vracet zpátky k podstatě. Vy taky vypadáte unaveně. Vždy, když jsem vás viděl, tak jste vypadala ustaraně. Další ustaraná. K čemu je takový svět? K čemu je takový život?“

Pokrčila rameny. „Mám starosti s těmito případy, tak se nedivte. S vámi. S těmi dětmi. Nemůžu spát, hádám se s manželem, nic mě nebaví.“

„Vím. Věřte mi, těm dětem je líp. Nikdo je netýrá.“

„Prosím?“

Mávl rukou.

„Můžete mi to vysvětlit?“ nechtěla se dát odbýt.

Zavrtěl hlavou. Už nepromluvil. Najednou se jeho stav prudce zhoršil. Omdlel. Přístroje začaly vydávat varovné signály. Personál ho okamžitě začal chystat na další operaci.

Když šla spát, myslela na něho. Dlouho se podvědomě spánku bránila, ale když se začala do spánku propadat, vzpomněla si na ta slova: Bloudíme světlem a tmou, starostmi znavení na zemi i na nebi nekonečná století. Kdo nás vysvobodí a jestli vůbec a kam naše duše odletí?

Najednou se ocitla po pás v bažině. Před ní se zjevil profesor a popadl ji za zápěstí. Začal ji tlačit směrem dolů. Zápěstí ji hrozně bolela. Chtěla křičet, ale nedokázala to. Nejdřív se strašně bránila a na chvilku se mu jednou rukou vysmekla a uchopila ho za sako. Snažila se ho v pudu sebezáchovy chytit. Urvala mu při tom knoflík, ale vzápětí ji zatlačil a ona se začala topit. Do úst se jí dostalo bahno. Chtěla křičet, otevřela ústa dokořán a do plic se jí dostalo další množství bahna. Bylo slané. Ale pak se najednou zklidnila. Připadalo jí, že to tak má být. Že je to tak dobře. Že se jí právě děje něco, co je pro ni a její duši úplně to nejlepší. To on ji vysvobodí. Hodný pan profesor. Cítila se najednou tak... bezstarostně. Uvolněně. Byl to zvláštní stav euforie. Povznášející pocit. Veškeré pozemské starosti najednou byly najednou pryč. Byla najednou úplně bezstarostná. Tento pocit nikdy nepoznala. Přestala se bahnu bránit a podala se tomu. Pan profesor ji provázel pryč, daleko od všech chmur a problémů. Ty odplouvaly od ní jako nějaké černé, hutné, hluboké útvary a postupně se ztrácely v jakési růžové rosolovité hmotě, která je pohltila a rozpustila. Vše okolo ní bylo tak přátelské. Z knoflíku do ní vstupovala jakási dosud nepoznaná tepelná energie, která roztavila veškerý zbytek pochyb. Bloudíme světlem a tmou, starostmi znavení na zemi i na nebi nekonečná století. Kdo nás vysvobodí a jestli vůbec a kam naše duše odletí? Už věděla kam. Už to poznala.

A tak ji manžel ráno spatřil. Blaženě a uvolněně se usmívala, jak už to dlouho u ní neviděl. Vypadala šťastně. Ale byla v komatu. V její ušpiněné dlani našli podivný knoflík...

K O N E C