Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seopen office
Autor
Zuzulinka
Má novou práci. Ráno vstává ve třičtvrtě na pět. Neříká tomu ráno, protože pro většinu lidí, stejně jako i za normálních okolností pro ni, tato doba znamená ještě hluboký spánek a noc. Toaleta, koupelna, zuby, trocha stínů na víčka, maskara, občas horkou kulmou stočených pár pramínků vlasů…
Za dvacet minut už sedá do auta, startuje, do otvoru v palubní desce vkládá panel autorádia. Český rozhlas Ostrava, to má ráda. Občas tam něco čtou, jindy zní dávno zapomenutá hudba. Někdy zajíždí do města a přibere kamarádku, kterou vysadí o 16 km dále. Nejraději ale jezdí sama. Jakoby ji jízda o samotě pomáhala lépe skousávat vzdálenost.
Cesta jí trvá tak necelou půlhodinu. Dlouho hledá místo k parkování. Nakonec se jí zadaří a zaparkuje docela snadno. Zamyká auto, jde směrem ke vstupním dveřím společnosti, ve které pracuje. Pípá si příchod, s úsměvem zdraví permanentně zamračenou slečnu na vrátnici.
Ještě pár schodů do patra a je tam.
Open office. Kancelář snů, pomyslí si ironicky. Asi „tisíc lidí“ vtěsnaných do „krabic“ velikosti pracovního stolu. Sevře jí to hrdlo. Vidí je jako buňky v Excelu. Ten windovsácký výmysl má paradoxně tolik ráda, obdivuje přeci ty drobné malé chlívečky, v nichž se skrývají tisíce možností, jak s nimi pracovat. Tady je to podobně, pomyslí si. Jako by těsný prostor podporoval produktivitu a touhu vyniknout. V permanentním stresu, s neustále u ucha zvonícími telefony, hovořícími kolegy, hlučnou klimatizací…Vítejte v ráji robotů.
Za zády má „ulici“, kterou se lidé šourají sem a tam. Další z řad robotů, části celku, schovaní za stohy lejster a papírů. Kopou jí do židle. Nesnáší to, ale je zticha. Když se daří a má vše pod kontrolou zní neustále hučíčí klimatizace jako vodopád, z kterého namísto kapek vody stříkají stranou písmena. Občas uprostřed toho všeho napíše báseň. Jen tak do bloku se čtverečkovaným papírem. Ale každé bublání po čase přejde opět v hukot. Připadá si jako na poušti uprostřed písečné bouře, kde přes veškerou snahu nedělat to, vdechuje písek.
Natáhne se přes stůl, aby otevřela okno. Od vedlejšího stolu se razantně zvedá kolegyně a zastavuje ji, když už už sahá po okenní kličce. Šeptem jí upozorní na interní zákaz otvírání oken.
Open office, pomyslí si.
Každý den umírá na zavřená okna.