.chasm.

Víkend je propast.

Mezi mnou a tebou. Nestalo se nic. Už tě nenacházím. I ta typická vůně, která tě provázela, pach tvého těla, parfémů, mastí: všechno je pryč. Nic nevyplňuje prostor bytu. Víkend je propast mezi mnou a mnou.

Jen když opravdu chci, spatřím tě na balkóně, na gauči, v posteli. Jen když opravdu chci, povolím kohoutek vzpomínkám. Ale často to nedělám. Odvykl jsem tomu přihlouplému zvyku vyplňovat prázdnotu bolestí.

Víkend je propast v čase. Týden se roztrhne, když sednu v pátek do auta. Otevřu okýnko, zapálím si cigaretu. Nikotin mě zúzkostní. Najednou nejedu domů, ale do nikam. Nevracím se, není ke komu. Jako bych ztratil sebe.

Ne, nestěžuji si. Tak to prostě je. Jen: najít si v té propasti zalíbení, mít ji rád, to ještě neumím.

Někdy zajdu v sobotu za babičkou. Otevřu dveře a spatřím ji, jak sedí se zavřenýma očima na křesle. Televize je puštěna naplno. Hlasitě pozdravím a zeptám se, jestli by mohla ztlumit zvuk. Udělá to a nazve mě jménem mého bratra. Opravím ji a posadím se na gauč. Mžourá na mě, z úst jí tečou sliny. Řeknu jí: "Babičko, utři si pusu, tečou ti sliny," a lehnu si na gauč tak, abych na ni viděl.

Někdy se zvedne a jde si sednout vedle mě. Čtu jí Puškina a chvílemi, aby neusnula, se ptám, jestli příběhu rozumí. Někdy vytáhnu ze skříně v přízemí kytaru a hraji lidové písně. Zpívá společně se mnou. Má vysoký hlas a mně připadá, jako by byla znovu zdravá.

Skoro pokaždé, když mě vidí, má pocit, že jsem vyrostl. A já se tím, že v jejích očích stále rostu, vůbec netajím.

Když odejdu, babička u naplno puštěné televize opět usne. Pro ni se dny nedělí na všední a víkend. Je v propasti a pouze chvílemi nahlédne za její okraj.

Víkend je propast, ve které se hledám. Zastávka bez přešlapování, pád do prázdna, k sobě, do sebe. 

Jednou jsem viděl, jak z propasti stoupám vzhůru. Dýchalo se mi zvolna a myslel jsem na to, někam odejít. Nevěděl jsem kam, ale věděl jsem, že chci.

V tom snu jsem spolkl minulost.