respekt k cizímu básnickému slovu II.

Minule jsme nakousli problematiku sémiotiky neboli teorii znaků. Nebudu zde opakovat historický vývoj v této oblasti, spíše se zaměřím na rekapitulaci vlastních zkoumání tohoto problému. Vyslovil jsem slova denotace a konotace. Denotace jako slovníkový význam slova, označující buďto přímo věcný objekt nebo pojmově dohodnutou skutečnost, v běžném životě převažuje. Jde o sociocentrickou část jazyka, kterou lze nazývat dokonce snad i jazykem úředním. V této vrstvě jazyka je židle židlí, stůl stolem apod. Na tuto vrstvu jsme zvyklí z masmédií, ze školy, z běžného života, kde se potřebujeme přesně dorozumět a kde tedy máme všechen význam pod dostatečnou kontrolou, jejímž účelem je srozumitelnost předávané zprávy. Tyto denotace jsou z pohledu básnického jazyka obklopeny čímsi, co nazýváme epiteton constans neboli přívlastky popř. příslovečná určení ustálená. Tato ustálenost je často kritikou (oprávněně) označována v poezii jako zdroj klišé a často tvoří podhoubí kritikou odmítaného výsledného kýče. Vedle toho ještě rozeznáváme v sousedství denotace tzv. indexy. Index je slovní význam z čehosi známého ustáleně vyplývající -> např. slovo "dým" předpokládá nějaký zdrojový oheň.

Určitým pomezím mezi denotací a konotací jsou pro mne emblematické významy, ustálené symboly, mýty, které vzbuzují v adaptované skupině příjemců zprávy patřičné významy, které se ve slovníku nemusejí přímo nacházet. Tato emblematická slova tvoří často jádro dlouhodobějšího plánu básnických motivů. Příkladně u Vladimíra Holana -> dítě jako symbol nevinnosti; u R.M.Rilkeho -> anděl jako symbol blažené osobnosti nad časem; u J.H.Krchovského -> maska jako odstup vlastní identity od sebeironie apod. V dávné minulosti byla symbolem křesťanů ryba, byl to dohodnutý emblém malovaný do písku místo vyslovovaného hesla. Dnes již nelze doufat, že nejmladší generace o takových symbolech ještě něco ví. Dramatičnost středověkého malířství nám také již pomalu uniká, protože nejsme s to rozpomenout se na biblické výjevy, které nám tato malba ukazuje. Na tomto pomezí je vždy nutná jakási adaptace na okruh dané infomace. Tato adaptace zasvěcenců je však stále ještě snadněji dosažitelná než soudobý básnický (a k tomu ještě třeba soliterní) výraz.

Běžný čtenář se zoufale dožaduje sociocentrického jazyka i když při tom zaniká umění a vyniká klišé a kýč. Neznámý autor se vždy ocitá před rozhodnutím jestli utonout v konotacích, subjektivních významech - asociacích či kontaminacích, jimiž utváří svůj svébytný jazyk epiteton ornans (opaku toho constans) nebo se vrátit k tomu co všichni znají a chtějí slyšet. Zoufalství čtenáře i autora je dáno ustavením soudobé společnosti, která drtivě trvá na sociocentrickém vyjadřováním, neboť tímto způsobem normalizuje řízenou společnost. Skutečnost je taková, že jistým stupněm konformizace musí projít každý básník, který se chce oficiálně etablovat a stát se zavedeným. O významu poezie tedy rozhoduje moc. Není to dnes ani tak zjevně moc politická jako spíše moc ad hoc skupinová, nahodile většinová či pohodlná. Jak jsme naučeni být pod kontrolou, chceme mít i kdejakého básníka pod kontrolou a nutíme ho psát srozumitelně -> autenticky - pro nás všechny. Básník musí alespoň na vzorku svých básní dokázat, že psát konformisticky dokáže, jinak skončí v izolaci jako Lyryk. Ale co, Lyryk si to sám vybral, tak to má. Konformnímu básníku hrozí, že se ze sociocentrického jazyka nevymaní a nevrátí se do oblasti, kterou kritika (ne ovšem každá) nazývá obohacováním jazyka nebo významu. Nakonec většinový čtenář nestojí o nějaké obohacení, které mu ukládá jakousi adaptaci a neumožňuje mu druhou bytost jen tak snadno zkontrolovat a odbýt. Nestojí o nějaké obohacení, které si neobjednal příp. nezaplatil stejně jako o nějakou z nebe danou spásu. Chápu, ale nesouhlasím. A co vy?