Dear Lucy

Svět zešílel už kdysi dávno a teď to měl. Jak unavený stařec, co nemá rozestláno, vlekl se věčným soumrakem a tichem. Pomalu nebylo nikoho, kdo by na botách roznášel prach. Jen vítr občas marně zkoušel volat na otlučených nárožích. A možná bylo i lepší, že se nedovolal...

V druhém patře dávno mrtvého obchodního centra v opuštěném oddělení elektro seděl na jednom z truhlových mrazáku starý zasmušilý upír. Jeho černý plášť s červenou podšívkou už dávno přešel z kategorie módní doplněk do kategorie cokoliv co hřeje a podobnou proměnou prošel i oblýskaný cylindr, ležící vedle něj, ale přesto si upír zachovával stále jistou dávku vznešenosti.

Navzdory závějím prachu, mrtvým pavučinám, hromadám střepů z cd a napůl stažené zašlé plechové roletě ve vchodu do oddělení, navzdory smutku dávno nepotřebných elektrospotřebičů, upír působil majestátně. Pán. Mistr. Vládce noci a původce strachu.

Upír četl knihu z dob, kdy lidé na noc věšeli do oken květy divokého česneku a šípkové růže a kdy na hřbitovech kolem jejich hrobů rozsypávali semínka. Z dob, kdy ještě byly takové věci jako pohřby. Kdy ještě byli lidé. Pravda, lidé měli také pár otravných zvyků jako vykopávat upíří hroby, lámat upírům vaz a propichovat jim srdce ostrými dřevěnými kůly, ale jeho nikdy nedostali. On byl chytrý. Kníže. Vládce. Pán.

Povzdechl si. Co zmizeli lidé, měl pořád hlad. Kde je, sakra, to mládě?

Vrátil se ke knize:

„Dear Mina,

…

The town is quite beautiful now.…

...Lucy“

Znovu si povzdechl.

The town is quite beautiful now.…

Lidé a jejich města! Kde je to drzé mládě s potravou?

Nemohl se dnes soustředit na čtení. Kniha zůstávala otevřená na straně 42.  

„To mládě“ právě na svých in-linech obsvištělo další otřískaný roh. Zbytek rohu. Zbytek zbytku... Nemělo to cenu. Upírek v otrhaných džínsech zvolnil. Zastavil a zbytečně si přeleštil odřené zrcadlovky. Potřásl hlavou s povadlým čírem. Byl hladový a navíc pořádně otrávený. Měl pocit, že už celou věčnost pátrá po něčem k snědku. Marně. Kdyby aspoň pár vyhublých krys! Jednu pro něj, jednu pro Mistra. Stříbrná Luno, Měsíční paní, postarej se o svá dítka!

Ale Luna, ať už byla kdekoliv, lhostejně mlčela, stejně jako trosky trosek všude kolem Ticho. Mrtvo. Nehybný klid. Že by už, sakra, došly i krysy? Vyjedená lednička?

Měli se už dávno odsud hnout, zkusit jiná místa.

Kdyby jen starej nebyl tak tvrdohlavej a nechal se přesvědčit! Tady brzo umřem podruhý. Hlady!

Rozhlédl se. Kudy, kudy cestička?. Vepředu stále stejná ulice, vpravo zbytky paneláků, vlevo zbytky paneláků.... Pokrčil rameny a vydal se vlevo. 

Lennuela vzlykla a utřela si nos. Připadala si ztracená, ztracená v místě i čase, ztracená navěky.

A navíc se jí zlomil další nehet! Prošla, vlastně spíš proplížila, jen Luna ví kolik měst, vesnic a samot, trosek čehokoliv co připomínalo lidi, ale lidi nikde. Pořád doufala, že někde musí nějací být, ale pořád žádné nenacházela.

Potřásla hlavou až se její zcuchané vlasy plné prachu skoro pokusily rozletět kolem hlavy. Ale vzdaly to a zase unaveně klesly. .

A že prý si je nebudu muset nikdy česat! I v tomhle jí lhal? Anebo je na tenhle divně unavenej svět každá upíří magie krátká?

Lidi! Kde je jim konec? Ale možná je lepší, že tu žádní nejsou. Že ji nevidí takhle...

A kde je konec divokým večírkům a nočním návštěvám. Kde je konec plížení do krytů a hrám na nevinného ztraceného andílka. . A kde je konec tomu lháři, co ji zasvětil... A jak se mohl ztratit v tomhle světě, kde není slunce a nejsou osikové kůly?

Vzpomínka na něj na chvíli zabolela skoro stejně jako věčný sžíravý hlad a ostré špičaté zuby v jejich ústech ještě víc zešpičatěly... 

„Sakra!“

„wtf?!“

!

Potyčka byla krátká. On byl přeci jen silnější a měl na svý straně moment překvapení.

Ale úlomek betonu v její ruce měl taky svou váhu...

Teď stáli proti sobě, napjatí, ostražití, se zuby připravenými vraždit.

Pozorovali se.

Pak jim to došlo.

„He?“ „Cože?“ pronesli skoro současně.

A potom skoro jednohlasně: „Kde jsou ostatní?“

Každý svou řečí, samozřejmě.
 

Kníže v nákupním centru propadl nostalgii a stále setrvával na straně 42. 42... má to nějaký význam? Asi ne.

V zamyšlení se zakousl do vlastního zápěstí a chvíli sál, než si uvědomil, že to zase dělá.

Hell! Iad!

Otřel si zápěstí a zkusil si stáhnout přes čerstvý kousanec třepící se manžetu.

Nehojilo se to. Ne dost rychle. Málo krve... Vypadá jako nějaké potřeštěné... jak to bylo? emu... ema... emo?

Podrážděně potřásl hlavou.

Na náladě mu nepřidalo, že v té chvíli zaslechl blížící se falešný zpěv:

...Štěstí najdeš v nebi
a nebo snad v pekle
rozsoudí to snílek
a nebo jen lhář?...

(A pořád mu to opakuje... pořád. Hlavně nenápadnost! )

Ale nestihl se ani pořádně rozčílit. 

Zpěv ztichl a mládě prosvištělo pod plechovou roletou , projelo oddělením a zprudka zabrzdilo přímo před Knížetem:

„Zdravím, ó nejstarší!“

(Nebylo v tom ani trochu pokory!)

„Slyšel jsem tvůj zpěv, dítě.“ pronesl kníže káravě. Pak, s nadějí: „Sehnal jsi snad něco k jídlu?“

„To zrovna ne, pane,“ odpovědělo mládě, pomalu, skoro neochotně. „Ale někoho jsem potkal. Někoho, koho...“ na vteřinu se odmlčel a pak vyhrkl: „Vzal jsem ji s sebou!“

„Člověk?“

„Ne, pane“

Starší upír se rozzlobil:

„Cože, další hladový krk? Ať se o sebe postará sám, pokud to zvládne! Nejsme hotel, nejsme jesle!“ Pak mu došlo to: „ji“. (Žena? Ach žena, jestli bude krásná, mohl bych je přinejhorším vyměnit..pokud to jinak nepůjde....ať si jde mládě po svých.. budu lovit.. něco najdu...)

„Kde je? “

Stála na kraji oddělení u spadlé rolety.

Vypadala tak křehce a opuštěně. Tak ochrany potřebně... Tak půvabně!

A i pod nánosem špíny, bylo vidět, že má zrzavé vlasy. Zrzavé!

Luno! Lucy!

„Lucy?“

Postaráme se o ni. Já se postarám. Zítra... zítra to všechno vyřídím.

Lennuela popošla směrem k němu.

Jestli všechno, co musí teď udělat, je nechat si od toho starýho páprdy říkat Lucy, zvládne to, myslela si.. A možná... ano, zvládne se i na něj usmívat.

„Může tedy zůstat, Mistře?“ dožadovalo se odpovědi pozapomenuté mládě.

Odtrhl oči od Lucy. Pomalu a neochotně.

Ty ušlechtilé křivky! Ta špičatost zubů! Potřebuje jen lepší podmínky, aby vynikla v celé své kráse!

„Dnes rozhodně ano. Je pozdě. Mrazáků je tu dost. A večer uvidíme...“

Zapomenutá kniha ležela někde za mrazákem, když Kníže uléhal.

Od teď bude svět mnohem krásnější, myslel si.

Nebyl.

Byl to jen jeden z dalších omylů v jeho dlouhém životě, ale tenhle byl poslední.

Což ale pochopil až o pár hodin později, když někdo odklopil víko jeho mrazáku a vzduchem se mihly dva úlomky betonu.

To ráno se mládě a Lennuela konečně po dlouhé době pořádně najedli.